Genová manipulace může osvobodit lidi od nemocí, ale také vyrobit umělé nadsportovce.
Jen by měl podávat nadpřirozeně skvělé sportovní výkony.
Genom člověka lze přirovnat k velké partituře, podle níž hrají každé jednotlivé buňky. A jako v partituře, také činnost každé buňky musí ladit s činností všech ostatních buněk. Tak hovoří profesor Milan Elleder a Stanislav Kmoch z Ústavu dědičných metabolických poruch 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice (ÚDMP).
Klasickým dopingem sportovec „zlepšuje“ výkon. Jako dopovací činidla slouží analgetika, anabolika nebo některé jiné hormony včetně hormonu růstového. Také se infuzně podává krev nebo její deriváty. Zneužívat lze také léčiva, která mění složení moči a znesnadňují odhalení jiného dopingu. Budeme-li se držet příměru s hudebním orchestrem, pak chemický doping zesiluje vnímání a citlivost posluchačů (nervové soustavy a svalstva). Aplikaci přirozených hormonů (např. anabolických steroidů) lze zase přirovnat k mikrofonu, kterým se zesiluje zvuk určité skupiny nástrojů. Tyto chemické zdroje lze odhalit, protože se mohou lišit od přirozených produktů těla.
Genetický doping si lze představit jako posílení určité skupiny nástrojů o další hudebníky. Ti však budou do orchestru zařazeni neorganicky a nebudou poslouchat dirigenta. Na své místo se dostanou pomocí viru (vektoru), který se vstřikuje do svalu. Vir obsahuje úsek DNA, v němž je zakódována tvorba takového hormonu, který tělo atleta „povzbudí“: hormon se začne vyrábět přímo ve svalu.
Doping tohoto typu nelze dnešními metodami odhalit. Elleder a Kmoch říkají, že jedinou možností by bylo dlouhodobě sledovat hladiny vybraných sloučenin v těle sportovců a hledat neobvyklé odchylky. BBC zase zmiňuje možnost vyhledávání stop vektorů. Takový systém je však v praxi obtížně proveditelný a neskutečně drahý.
Genová manipulace nemusí samozřejmě sloužit jen na „povzbuzování“ sportovců. V prvé řadě a hlavně jde o nové metody terapie. Nicméně ani ty nepatří mezi vyzkoušené metody. „Je stále ve fázi pokusů na zvířatech,“ připomíná Elleder. Jeho slova dokládá případ z roku 1999, který varoval vědce před nepřiměřeným optimismem. Tehdy se tým Jamese Wilsona z Pensylvánské univerzity snažil léčit Jesseho Gelsingera, který se narodil bez genu odpovědného za biologickou neutralizaci amoniaku. Upravený adenovirus, který byl použit k přenosu správného lidského genu, způsobil u pacienta smrtelnou reakci imunitního systému. Kmoch k tomu dodává, že dnes se výzkum soustřeďuje právě na hledání vhodných vektorů, které by doručily zásilku bez infekčních komplikací. Podobná reakce u dopujících sportovců není pravděpodobná, ale přesto i genetický doping by asi nesl značné zdravotní riziko.
Geny koordinují veškeré pochody v těle, a tak i malá chyba v notovém zápisu může zničit harmonii orchestru. Vědci dnes zkoumají, jak využít vektorů k dopravě chybějící DNA do těla postižených lidí. Díky této léčbě se před dvěma lety v pařížské nemocnici Necker na pracovišti Alaina Fischera uzdravily čtyři z pěti dětí s nefunkčním imunitním systémem. Jakákoli infekce pro ně byla smrtelná, a tak trávily život v plastových bublinách izolované od „špinavého“ světa. Po genové terapii se jejich stav zlepšil - děti mohly opustit vězení a byly dokonce očkovány. Genová léčba může v budoucnu pomoci i hemofilikům - lidem s chorobnou krvácivostí. Tradiční léčbou je infuze srážlivých faktorů z lidské krve. Při této terapii však hrozí obranná reakce těla nebo přenos HIV či žloutenky. Dalšími chorobami potenciálně léčitelnými pomocí genů jsou některé typy rakoviny, Alzheimerova choroba, cystická fibróza nebo astma.
BBC přirovnává odhalování genového dopingu ke hledání jehly v kupce sena. Není pochyb, že se jehly objeví - Theodore Friedmann z University of California v San Diegu pro Nature řekl: „Technologie pro takové zásahy bude vyvinuta brzy. K podobným pokusům asi ještě nedošlo, ale myslíme si, že určitě dojde.“ Vrcholový sport se asi stane legální možností pokusů na lidech.
Michal Nosek, Ekonom, 14.2.2002