Jestliže ministr zdravotnictví a šéf lékového ústavu svolají tiskovou konferenci, na níž se předhánějí v tom, kdo dříve sdělí národu, že je všechno v naprostém pořádku, pak pozorovatele může stěží napadnout jiná myšlenka, než že je pravděpodobně něco v dost ošklivém nepořádku. Tím něčím je v tomto případě stav informačních technologií právě v SÚKL. Při širším pohledu však trpí především české zdravotnictví jako celek, protože spor mezi lékovým ústavem a firmou Tronevia se stane dalším hřebíkem v rakvi českého eHealth. Už jen proto, že se přidá k řadě dalších neúspěšných projektů elektronizace, které dosud huntovaly pověst elektronizace jako celku.
Velké peníze
Zdá se, že elektronizace je pro české zdravotnictví zakletá. Jako by nestačily všechny trable s IZIP nebo s rušením centrálního úložiště receptů kvůli zásahu Úřadu na ochranu osobních údajů, přidávají se další potíže. Jistě má svůj smysl hledat viníky. Dá se věřit tomu, že ředitel SÚKL Zdeněk Blahuta zdědil smlouvy, z nichž současné spory plynou, po svých předchůdcích. Těžko se ale věří tomu, že se o rizicích, ze kterých nakonec vyplynul „blackout“ systému elektronických receptů, za dva roky ve funkci nedozvěděl.
To však není to nejpodstatnější. Důležité je především to, že v soukromé sféře tečou do snah o elektronizaci zdravotnictví velké peníze. Investoři tu větří příležitosti a potenciál. Přes minimální reálný prostor daný nevyřešenou otázkou nadstandardů vznikají aplikace, jež se snaží například poskytovat poradenství či základní konzultace s lékaři na dálku prostřednictvím nových technologií od chatů po videohovory. Pokud by takovým aktivitám šla naproti i veřejná část zdravotnictví alespoň s polovičním entuziasmem, uháněl by pokrok mílovými kroky.
Tři příčiny neúspěchu
České zdravotnictví však trpí trojí bolestí, která podobnému vývoji brání. První z nich je obecný přístup státu k elektronizaci. Potíže se nápadně podobají napříč různými sektory. Spor SÚKL a Tronevie smutně připomíná tahanice pražského magistrátu s firmou eMoney Services o Opencard, dále si nelze nevzpomenout na slavnou sKartu nebo fungování nového systému registru vozidel. Stát zjevně neumí (nebo z nějakých důvodů nechce) uzavírat na dodávky IT řešení smlouvy, z nichž by nekynula velká budoucí rizika kolem autorských práv a převodů systémů.
Druhou bolestí českého eHealth je konzervatismus vlivné části lékařské obce. Úvahy o zavedení povinných eReceptů vnímala část lékařů v čele s prezidentem profesní komory jako frontální útok na vlastní existenci.
Obě tyto bolesti by bylo možné překonat za předpokladu, že by v čele českého zdravotnictví stál vizionář, který by o to stál a viděl by v tom smysl. Když ale uvažujete o Svatopluku Němečkovi, není slovo vizionář zrovna tím, které vás napadne mezi prvními. To je třetí velká příčina toho, proč se ani v roce 2016 české zdravotnictví (a míněn je systém zdravotnictví, nikoli sama poskytovaná zdravotní péče) do 21. století nepodívá.