Před rozhodnutím Ústavního soudu, že poplatky ve zdravotnictví budou zachovány, srazily podpatky i ti politici, kteří je až do zveřejnění nálezu odmítali hradit.
Těsné skóre 8:7 ve prospěch poplatků není dramatem. I v tomto sboru učených žen a mužů nesedí roboti, ale lidé s odlišným výkladem práva a vnímáním společnosti. Není-li nějaká procedura vázána na získání souhlasu všech oprávněných, pak se hlasuje a někdo vítězí.
Znepokojivá je jiná okolnost. K rozhodnutí Ústavního soudu totiž padlo i toto hodnocení: „Naše skupina se domnívá, že tento nález zřetelně vybočil ze zákonnosti a dokonce z ústavnosti.“ Kdyby se tento výrok dal do kvizu s dotazem na autorství, soutěžící by měli těžkou práci. Nabízí se odpověď, že takto mluví skupiny, které odmítají politický a justiční systém, popřípadě představitelé radikální opozice.
Ale řekla to místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Opřela své hodnocení o názor, že vítězná skupina ústavních soudců použila ke schválení poplatků - jako laik si tento neprávnický výraz snad mohu dovolit - podvod. Zjednodušeně a bez detailů řečeno, nález by byl podle Wagnerové v souladu se zákonem pouze v případě, že by se pro něj vyslovilo nikoli osm, ale devět soudců. A to se nestalo.
| DÁLE ČTĚTE: Pes jitrničku sežral... Trpká výhra u Ústavního soudu Poplatky jsou útokem na důstojnost Poplatky možná znovu zamíří k soudu |
To je špatná zpráva. Společnost si začala zvykat na Ústavní soud jako na ostrůvek nedokonalé sice, ale přece jenom stability v politickém vlnobití. Neformální autorita ÚS právě jako instituce stojící nad politikou, která zároveň má možnost politiku v zájmu dodržení zákonů účinně ovlivňovat, měla šanci vzniknout a zesílit.
Prohlášení Elišky Wagnerové jménem skupiny ústavních soudců tuto možnost relativizuje. Má-li místopředsedkyně Ústavního soudu důvodně za to, že byla porušena zákonnost a ústavnost, je její povinností bít na poplach. Dříve nebo později by k tomu stejně došlo, panuje-li uvnitř ÚS takové napětí jako v celé společnosti. Tímto správným krokem však otevřela Pandořinu skříňku.
Demokracie ke kritice přímo vyzývá, s nastolením problémů a snahou je vyřešit v otevřené debatě stojí a padá. Ale toto pojetí je ostrůvkem ve světě plném jiných režimů, které se zakládají na autoritářství a razí pravidlo, že každý člen společnosti musí v každou chvíli vědět, co je od něj státem či stranou žádáno.
To je ta vláda pevné ruky, kterou u nás v průzkumech veřejného mínění podporuje spousta dotázaných, ale kdoví, jak by se zachovali, kdyby se podobný režim skutečně rýsoval. Jenže i demokracie sebezáchovně obsahuje kromě diskuse také všeobecně uznávané autority. Bez nich se dostane do úpadku.
U nás to vypadalo, že toto čestné místo může zaujmout Ústavní soud. Tato příznivá vyhlídka už ale neplatí.
Alexandr Mitrofanov, Právo
