Je to velmi zvláštní forma protestu. Zajímalo mě proto, jak je to s lékaři v ČR. Poslední statistiky za rok 2009 říkají, že v ČR pracuje 35 748 lékařů, z toho 18 852 v nemocničním sektoru, který nezahrnuje odborné léčebné ústavy ani lázně. V ambulantních zařízeních, včetně jednotlivých ordinací, pracuje 24 236 lékařů. Z toho je zřejmé, že mediální kampaň se vůbec netýká řady lékařů. Ze statistik dále vyplývá, že nejvyšší počet lékařů, bez ohledu na místo výkonu práce, je v oborech všeobecné praktické lékařství, vnitřní lékařství, gynekologie, neurologie, psychiatrie, chirurgie, ARO a ortopedie. Přičemž u posledních tří jmenovaných je odchod do zahraničí nejsnáze proveditelný, protože jde o obory, které nejsou v takové míře založeny na správné komunikaci s pacientem apod. Asi lze vyslovit souhlas s názorem, že všichni lékaři, kteří výpověď nyní podávají, neodejdou pracovat do zahraničí. Pak nezbývá než si položit otázku, kde si myslí, že budou pracovat po 1. březnu 2011? Zaměstnavatelé, zdravotní pojišťovny, ostatní zdravotnický personál a pacienti nemohou čekat, až si lékaři rozmyslí v průběhu ledna či února, zda vezmou svou výpověď zpět, či nikoli.
Navíc je třeba vzít v úvahu, že akt vzetí výpovědi zpět je platný jen tehdy, pokud s ním písemně vysloví souhlas i zaměstnavatel. Ten však může po dva měsíce pracovat na opatřeních, na základě kterých opravdu možná dojde k optimalizaci lůžek a jejich snížení, možná dojde k zániku celých zařízení v oblasti akutní péče a k jejich transformaci na jiný typ zařízení. Kromě okamžitého odchodu do zahraničí nemají lékaři ve výpovědi mnoho alternativ. Soukromé lékařské praxe jsou ve městech v přebytku, a to zejména ve výše uvedených oborech. I tam, kde by snad nějaká soukromá praxe chyběla, trvá její zřízení celé měsíce, a převzetí stávajících? Těžko se najde několik tisíc soukromých lékařů, které předají své praxe nemocničním kolegům.
Ze statistiky také vyplývá zajímavá okolnost, a to, že 27 % nemocniční péče je poskytováno v přímo řízených organizacích MZ, 15 % zdravotní péče je poskytováno v krajských nemocnicích, 7 % v nemocnicích, které zřizují města a obce, a 49 % je poskytováno v privátních nemocnicích. Z celkového počtu všech lékařů pouze 20 % pracuje v přímo řízených organizacích MZ ČR. Z uvedené statistiky mimo jiné vyplývá, že MZ ČR a vláda má pouze omezené možnosti zasahovat přímo do odměňování lékařů a zdravotnických pracovníků, neboť 80 % lékařů pracuje v nestátních nebo vlastních zdravotnických zařízeních. A právě oněch 24 236 lékařů by si mohlo přidělit platy – odměnu za práci, po které volají nemocniční lékaři, i mnohem vyšší, kdyby… To kdyby je omezení v podobě výše příjmů ze zdravotního pojištění, které tvoří největší a zásadní podíl ve financování každého zdravotnického zařízení (kromě těch, která jsou zcela mimo pojištění).
Omezení spočívají nejen v limitech na poskytovanou zdravotní péči, ale i v hrozbě a často v realitě regulačních srážek za předepsaná léčiva a indukovanou péči, které snižují celkové příjmy zdravotnických zařízení. Pokud nebudou znatelně navýšeny příjmy ze zdravotního pojištění pro všechna zdravotnická zařízení nebo nedojde k zásadním změnám ve financování zdravotní péče, tak aby výnosy zdravotnických zařízení mohly být vyšší, nelze očekávat ani navýšení platů v přímo řízených nemocnicích, ani v těch ostatních.
A tady si kladu otázku, co se stane, když se tlaku rebelujících lékařů ustoupí a platy se jim navýší. Neozvou se potom ambulantní lékaři, kterým naopak v roce 2011 hrozí snížení příjmů v jejich soukromých praxích, neozve se potom s požadavky na navýšení platů další personál, všeobecné sestry a další vysokoškolsky vzdělaný zdravotnický personál i další personál? Ano, pravděpodobně se ozvou. Vzhledem k náročné profesi, kterou vykonávají všichni zdravotničtí pracovníci, není dobře a náležitě zaplacen nikdo z nich. Proto je problematické jednostranné zajištění zdrojů na platy pouze pro nemocniční lékaře, aniž by byla řešena celková situace ve zdravotnictví.
V každém případě probíhající akce je varováním pro vládu, pro všechny politické reprezentace, aby už přestaly s českým zdravotnictvím, s personálem a také s pacienty hazardovat a skutečně 20 let po změně režimu zahájily potřebné reformy. Zatím se vždy o reformách pouze psalo a mluvilo.
Ať už akce „Děkujeme, odcházíme“ dopadne jakkoli, je zřejmé, že odměna za práci je u lékařů ve srovnání s jinými náročnými profesemi opravdu velmi nízká. Rovněž je zřejmé, že reforma zdravotnictví je skutečně nutná, a pokud se bude znovu a znovu odkládat, bude takových akcí přibývat. Také je tu ještě jedna hrozba. Náročné studium medicíny, dlouhé roky odříkání v době přípravy na atestaci a nízké ohodnocení může do budoucna případné studenty medicíny odradit. Také je možné, že medicínu vystudují a rovnou obor opustí nebo opustí ČR – bez děkování.
O autorovi: Ing. Iva Merhautová, MBA, ředitelka, Městská poliklinika Praha