Zároveň bych řekl, že se samotnou medicínskou substancí to v naší zemi také není špatné. Statistika ukazuje, že vlastní výkon medicíny u nás probíhá s korektními výsledky.
Je vlastně obdivuhodné, že v zemi, kde v průměru lidé na své zdraví tak kašlou, se lékařům celkem daří nás všechny udržet při životě. Lékaři se také u nás těší trvale vysoké úctě společnosti a titul MUDr. je například ve volební politické kampani zřetelnou výhodou.
Zdálo by se, že je vše v pořádku. Až na to, že některým lékařům dnes připadá, že by bylo fajn, kdyby brali více. Argumentů je celá řada, od racionálních až po vyloženě úsměvné, klasik by řekl „falešné“. Asi tím nejfalešnějším je argument „se“.
Lékaři často argumentují tím, že na jejich platy není proto, že „se“ moc utrácí za drahé léky, že „se“ neuváženě investuje do medicínské techniky, že „se“ vyplácejí provize za nákup zdravotnického materiálu, zkrátka že „se“ plýtvá. Jako by se v systému zdravotnictví vyskytoval někdo jiný než lékaři.
Neexistuje žádné jiné odvětví s tak vysokou mírou stavovské koncentrace. Takže sémanticky korektní by bylo říci: jedněm lékařům vadí, že jiní lékaři moc utrácejí za drahé léky, že jedněm lékařům vadí, že jiní lékaři neuváženě investují do medicínské techniky, že jedněm lékařům vadí, že jiní lékaři vyplácejí provize za nákup zdravotnického materiálu, atd.
Z tohoto paradoxu je na první pohled patrné, kdo drží klíče od řešení problému. Lékaři! Jedině oni mohou převzít úlohu řešitele problému, protože jsou jediní, kteří disponují expertizou. Jedině lékařský stav může vést debatu o reformě lékařského systému, shodnout se na její podobě i politické reprezentaci a občanům ji vysvětlit.
To, že se za dvacet let kapitalismu spokojili s řešením parciálních zájmů a naprosto rezignovali na vytvoření systému, který by odpovídal stavu naší společnosti, je teď dohnalo. A jejich tvrzení, že politici jejich hlasu dvacet let nenaslouchali, je naprosto nepravdivé.
Naopak, logická obava politiků z jakéhokoliv omezení zdravotní péče, které samozřejmě v počátcích transformace mohlo existovat, je dodnes jedním z hlavních zdrojů ekonomické iracionality zdravotnického systému. To je patrné ve všech oblastech, od lékové politiky až po otázku sítě lékařských zařízení.
Dalším podstatným faktorem je manažerská nekompetence. Neumím si představit jiné vysokoškolské vzdělání, které je svým zaměřením pro výkon manažerské práce méně vhodné než vzdělání medicínské.
Takže suma sumárum, máme systém, který politici z obavy z nedostatku lékařské péče nechali hypertrofovat do obludných rozměrů a jejž řídí lidé s nefunkčním vzděláním, kteří naprosto nejsou imunní vůči lákadlům tohoto světa.
Nevím, co se na tom změní, když část z nich dá výpověď. Místo nedůstojného a neférového vyzývání k odchodu by lékaři měli raději vytvořit kompetentní technickou, nikoliv politickou, reprezentaci, jež by vzhledem ke své neoddiskutovatelné autoritě byla garantem korektnosti a odbornosti a jež by společně s ministerstvem skutečnou reformu připravila.
To, že za sebe většinou tyto odborné kapacity a lidsky skutečné persony nechávají mluvit okresní absolventíky v tričkách, je pak jejich, pro mne obtížně pochopitelná volba.
Přitom všichni víme, že doba je pro realizaci reformy mimořádně vhodná, že stávající politická situace je unikátně přející, ale to bohužel nebude trvat dlouho.
Takže, děkujeme, ale nikam nechoďte.
Autor je bývalý generální ředitel Komerční banky, absolvent VŠE a Univerzity of South Carolina.