* Na základě vašich aktivit v oblasti fyzioterapie soudím, že jste svému oboru naprosto oddaný. Co vás k němu přivedlo?
Asi je to spíše nadšení pro obor, které ale vidím i u mnoha svých kolegů. Fyzioterapie je druh lásky, která si vás získává postupně a fascinuje vás i po mnoha letech. Přivedlo mě k ní asi řízení osudu, když jsem se vzdal studia medicíny. Je to už vlastně v minulém tisíciletí, tak si na to rozhodnutí vzpomínám jen v obrysech. Vedl mě ale určitě především strach, že se stanu lékařem, jehož denním chlebem bude razítko, stohy zbytečné dokumentace a starosti způsobené spíše nedokonalostmi systému než potížemi pacienta. Alternativu jsem našel ve fyzioterapii a nemohu si své tehdejší rozhodnutí vynachválit, protože dnes dělám přesně to, co mě baví. Kromě toho, že chci ještě něco pro fyzioterapii udělat, rád bych také dokázal svým rodičům (oba jsou lékaři), že je mimo svět konvenční medicíny obor, který dokáže člověka naplňovat po všech stránkách, a to i těch odborných.
* Administrativní činnost je již dlouho nedílnou součástí praxe zdravotníků bez ohledu na obor, ve kterém pracují. Právě pro sestry jsou zvyšující se nároky na administrativu stále poměrně důležitým tématem. Proč je to takový problém?
To je úplně jednoduché. Odvádí nás to od naší práce s pacientem a od podstatných věcí, které pro pacienta chceme dělat. Ať jde o lékaře, nebo sestru, oba mají kvůli enormní administrativě méně času na svou odbornost i praktické činnosti, které vyžadují entuziasmus. Přívaly papírů dokážou obojí přidusit. Přidává se pak ale i negativní role řady dalších jevů ve zdravotnictví, na které mimochodem lékaři důrazně upozornili nedávnou akcí „Děkujeme, odcházíme“. Mediálně byla otázka peněz sice až na prvním místě, ale lékaři měli i další požadavky (13 důvodů exodu). Kdyby se na ně média lékařů ptala, jistě by se jim velmi rádi věnovali, protože jsou to body, které stejně jako finanční ohodnocení výrazně ovlivňují jejich práci.
Zúžení protestu na peníze je jednoznačně prací hlavních médií. Peníze hrají významnou roli i v problematice administrativy. Nemocnicím se nevyplatí najímat pomocnou administrativní sílu. Raději to nechají na už tak špatně finančně ohodnocených zdravotnících, jejichž hlavním úkolem je přitom léčit a ošetřovat nemocné. Je to neodpustitelné plýtvání odborností, ale hlavně zmíněným zápalem pro zdravotnické poslání. Zdravotníci nakonec odcházejí nebo profesně vyhoří z úplně jiných důvodů než pro oborovou náročnost, ale protože jsou například, obrazně řečeno, nuceni měřit a zapisovat teplotu v ledničce na sesterně. Jiní se hůře vyrovnávají s tím, že musejí nutit i samotné pacienty k nesmyslným formálním úkonům. To jsou drobnosti, které činí z nemocnic místo, kde se nedá vydržet. To bychom si měli ohlídat, pokud má proběhnout koncepční reforma. Hned po nápravě finančních toků ve zdravotnictví bychom měli nejvíce tlačit na zjednodušení systému a razantní snížení administrativní zátěže zdravotníků.
* Mnozí vysokoškolští pedagogové by ale mohli namítat, že se jedná o celosvětový trend, patrný zejména v těch nejvyspělejších zdravotnických systémech. Zkrátka cena za lepší propracovanost systému péče o pacienta…
To ano, zároveň je ale nejdůležitější podmínkou vyspělé lidské činnosti dělba práce. Tak, jak se vyvíjí medicína a moderní postupy, musí se diverzifikovat i způsobilost k výkonu odborné práce. Současný specialista by potřeboval k ruce nejen sestru v obecném smyslu, ale i odbornou asistentku. Tu už de facto řada sester dělá, jen za to není náležitě zaplacená. To je způsobeno socialistickými manýry v našem zdravotnictví, brzdí nás to a dusí. Tak například písařka je u nás naprosto nedostatkovou nebo spíše nevídanou pracovní silou. Na Západě je docela běžné, že nemocnice šetří drahý čas svých specialistů tím, že provozuje diktovací call centrum s několika písařkami, které ušetří například operatérům mnoho desítek minut týdně při záznamu operačních protokolů.
* Z tohoto pohledu jsou tedy fyzioterapeuti a rehabilitační pracovníci obecně méně „ohroženým druhem“?
Obory asi nejde úplně srovnávat, i když jsou fyzioterapeuti v nemocnicích taky vystaveni tlaku akreditačních a jiných komisí, ale je pravda, že jako fyzioterapeuti máme výhodu celkově menší administrativní zátěže. Máme zkrátka více času, který můžeme věnovat přímé práci s pacientem. Chápu proto nenáladu sester, které jsou často pod velkým tlakem, v němž od nich občas něco potřebuje i fyzioterapeut. Snažím se proto na ně nevyvíjet tlak, s výjimkou situace, kdy je pokračování v rehabilitaci závislé na jejich pomoci. Rád bych si například „kapačku“ od pacienta odpojil sám, ale k tomu nemám kompetence. Fyzioterapeut je ohrožen jinak.
Rehabilitace vyžaduje velkou dávku trpělivosti, což pochopí spíše sestry starající se o dlouhodobě handicapované pacienty. Setkal jsem se i s názory kolegyň sester přímo z lůžkového RHB oddělení, které jen nevěřícně kroutily nad naší trpělivostí, nebo spíše paličatostí, hlavou. Chtít po pacientovi úkon a po padesáté mu ho vysvětlovat, protože si není schopen ho zapamatovat, je jistě vyčerpávající, ale někdy nezbytné. Pokud je z nějakého důvodu tato vysoká míra cílevědomosti ohrožena, je ohrožen i fyzioterapeut. Ve chvíli, kdy jsme nuceni k melouchům, protože samaritánstvím se nedá dlouhodobě uživit, je ohrožen i druh jménem „fyzioterapeut“.
A jsme zase u těch peněz, kvůli kterým to sice neděláme, ale bez nichž naše rodiny nemohou fungovat. Sám dávám vždycky k dobru smutný vtip, že jsem měl jako absolvent-vysokoškolák na nejprestižnějším RHB oddělení v republice čtyřciferný nástupní plat, a to bylo v roce 2004. Když jsem v roce 2010 z nemocnice odcházel, měl jsem přibližně 75 procent průměrného platu v ČR.
* V čem tedy vidíte hlavní specifikum práce fyzioterapeuta? Čím se v obecné rovině nejvíce odlišujete od ostatních profesionálů ve zdravotnictví a v čem spatřujete největší kouzlo fyzioterapie?
Některá povolání byla dříve označována jako svobodná a toto přízvisko se mi velmi líbí i v kontextu práce fyzioterapeuta. Myslím, že bychom si měli každý za sebe hájit a chránit svobodu svého oboru. Lékaři, kteří s námi spolupracují a dostanou se nám blíž, zjišťují, že nejlépe fungujeme, když nám tuto volnost dopřejí, nic nám nenutí a nechají velkou část terapie na naší odbornosti, tak jak se v multidisciplinárních týmech sluší a patří. Jistě tomu pomáhá, že máme stále více zástupců-vysokoškoláků. Mám ale zkušenost, že i kolegyně s nižším typem školy, pohybující se v oboru třeba déle než 15 let, mají velmi dobrý přehled a hlavně zkušenosti, které jsou pro naši práci naprosto nepostradatelné.
Pokud jde o „kouzlo“ skrývající se ve fyzioterapii, v tom mám úplně jasno. To, co pacient považuje za „kouzlo“, jímž ho například dokážeme během chvíle zbavit urputné bolesti, mívá jednoduchý neurofyziologický základ skrývající se v samotném pacientovi. Fyzioterapeut je tedy tak dobrý, jak dobře dokáže stimulovat sebeléčebné schopnosti pacienta. Nejvíce toho pro sebe může udělat především sám pacient, protože je se svým tělem 24 hodin denně. Po multidisciplinární stránce je velkým trumfem v našich rukách schopnost hledání příčin nemoci či vnitřních souvislostí funkčního handicapu, které se mohou zdát nicotné a ve velké části případů nejsou vůbec topicky vázané na oblast těla, kterou považujeme za postiženou.
* Co si pod tím můžeme představit?
Tak například hlasová indispozice, se kterou byste nejspíš šli na ORL, může být způsobena nevhodným držením těla. To zjistil již dávno australský herec Frederick Matthias Alexander (1869–1955), který tak učinil na základě důkladného sebepozorování a řešení vlastního hlasového problému. Držení těla přitom může dále záviset na různých skutečnostech, například na tom, jaké boty nosíte, jak velkou měrou zapojujete břišní stěnu do udržení vzpřímené pozice, zda máte koxartrózu, jakým náklonem hlavy reagujete na stres, i na tom, jak dýcháte. Jediným detektivem, který má šanci odhalit pravou příčinu vaší hlasové indispozice, může být fyzioterapeut.
* Zmínil jste se o multidisciplinaritě, což je současně hlavní myšlenka vaší iniciativy ProReS. Kdy vznikla a co je jejím posláním?
Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že zrealizujeme založení serveru pro fyzioterapeuty, nám bylo jasné, že by nemělo smysl komunikovat jen mezi sebou, protože ani prakticky nefungujeme osamoceně. Rehabilitace je v tomto výjimečná, protože o jejím úspěchu rozhodují úplně všichni, kdo se podílejí na léčbě a návratu pacienta do života. Rehabilitace prochází všemi medicínskými obory, je jejich součástí a nebyla proto paradoxně donedávna brána jako samostatný obor. Charakter oboru fyzioterapie je přitom natolik multidisciplinární, že se dá s nadsázkou hovořit o oboru „diplomatickém“. Rehabilitační lékař je podle mého názoru jen tak dobrý, jak dokáže komunikovat s jednotlivými specialisty podílejícími se na plnění rehabilitačního plánu.
O jeho celkovém úspěchu může rozhodnout práce lékaře ergoterapeuta, ale i sestry provádějící rehabilitaci v rámci ošetřovatelského procesu. Příkladem může být spastický pacient po CMP, jehož stav se nezlepšuje, ačkoli podstupuje výbornou intenzivní rehabilitaci dvakrát denně. Ve zbytku dne však není dobře polohován a třeba i 22 hodin denně je uvězněn ve spastických skrčených polohách, které zlepšení stavu znemožňují. Nerad bych však, aby to vyznělo jako výtka, naopak se snažím akcentovat zásadní význam sester, které se o takové pacienty starají. Je věc celého týmu a jeho vedení, aby tuto nezastupitelnou roli sester zdůrazňoval a samozřejmě také lépe odměňoval. Kolegialitu v rehabilitaci právě považuji za tak významnou, že jsem založil spolu s Fyzioterapeuty.cz paralelní prostor Pro Rehabilitační Specialisty (ProReS = ProVěc).
* Kdy a s jakým cílem vznikal server Fyzioterapeuti.cz?
Byla to myšlenka studentů na fakultě, kde se nám díky internetu podařilo významně zasáhnout na obranu studentských zájmů. Nejmocnějším nástrojem jsou informace, a když jde o prosazování dobrých věcí, pomáhá nejvíce informační otevřenost a transparentnost. Proto jsme navrhli server s otevřenou komunitní strukturou. Bude ale určitě nějakou dobu trvat, než se ji naučíme využívat, hlavním úkolem našich partnerů je tedy vytvářet pobídky k aktivní účasti.
* Již z názvu je zřejmé, že se jedná o server zaměřený na úzkou skupinu profesionálů. Mohou jej obohatit či z něj čerpat informace i sestry?
Spíše jedině sestry zajímající se o fyzioterapii. Prostor pro RHB ošetřovatelství připravujeme na ProReS.cz. Už teď se na nás mohou obracet sestry s dotazy a připomínkami na tento server. Jeho pravidelné zaplňování zajímavými informacemi ale plánujeme až během tohoto roku.
* Chystáte nějaké inovace pro oba zmíněné servery?
Shrnul bych plán na tento rok do tří bodů: pravidelné informace z první ruky; nejžhavější profesní témata, která se nás dotýkají; pobídky (nefinanční odměny) pro aktivní uživatele serveru.
* Někteří zdravotníci vás možná znají i jako autora řady komentářů k aktuálnímu dění ve zdravotnictví. V posledních měsících jste byl jedním z mála výrazněji viditelných zdravotníků-nelékařů, kteří postup lékařů obhajovali. Proč by mělo právě nelékařům záležet na výši finančního ohodnocení lékařů?
Z úplně zištných a sobeckých důvodů. To schválně přeháním. Platy a především odbornost zdravotníků jsou obecně podhodnocené položky. Akce D-O byla hlavně o nápravě tohoto stavu. K odvážnému kroku lékařů se ale nikdo nepřidal, a toho bravurně, diplomaticky, mediálně a štvavě využila protistrana. Vláda přitom chce reformu postavit na braní chudým (10% snížení platů, zvýšení DPH) a ponechání tzv. kulišáren nejbohatším („kulichy“ platí nejen ve zdravotnictví). Pozitivum akce je vidět již nyní. Ačkoli šlo o akci lékařů, je vize nesnižovat platy všech zdravotníků, ale hledat naopak rezervy k jejich navýšení. Každý takový „kulich“, kterého zdravotníci odhalí a přiškrtí, může získat peníze, na které mají zdravotníci už dávno nárok.
* Vaší kritice se nevyhnula ani Česká asociace sester. V čem byl z vašeho pohledu postup asociace chybný? Mnozí by mohli namítnout, že se asociace naopak zachovala velmi zodpovědně a v zájmu všech nelékařů i pacientů…
Jednoduše v nekolegialitě. Trestuhodné je navíc nedemokratické zneužití pravomoci voleného zástupce stavu sester. Většina sester s legitimitou protestu souhlasila. Paní Jurásková hájila postoj své politické strany a zájmy pozice ředitelky nemocnice. To je neodpustitelné.
* Česká asociace sester však nebyla jediná, která se vůči akci D-O vymezila. Proti postupu lékařských odborů vystoupili i někteří významní lékaři. Vadil jim především styl vedení kampaně, který byl mnohými označován dokonce za vydírání pacientů…
Média dala mnohem více prostoru odpůrcům kampaně než jejím zastáncům, což hodně lékařů rozhněvalo i zklamalo. Například profesor Pirk měl kupodivu spoustu času na dávání rozhovorů a tepání kampaně. Po odhaleních z posledních týdnů ale nyní raději nebude vystrkovat nos. Mám k němu profesní úctu, ale evidentně je zapojen do jedné z největších děr ve zdravotnictví s názvem IKEM. Slušně řečeno tedy není člověkem, který by ve zdravotnictví trpěl pod tíhou socialistických nešvarů. Projevil ale bohužel schopnost přesvědčit veřejnost, která nevidí pod povrch kulichů a nejdražších rohlíků v republice.
Mnohem větším grandem je u mě profesor Pafko, který již dlouho kritizuje do nebe volající podfinancování zdravotnictví a k protestu kolegů v nouzi se připojil. Zásadní jsou ale hlavní tištěná média a ta jsou schopná i k jeho vyjádření na podporu kampaně dát titulek, který vyznívá opačně. To, že média zazdila společné prohlášení několika desítek docentů a profesorů medicíny na podporu akce D-O, je samozřejmost. Ještě jsem nepotkal pacienta, který by o tomto trefném textu věděl. Bojím se, že tohle mediální ponížení může mít větší vliv na odliv lékařů, než jaký přínos má vydobyté navýšení platů.
* Ale dost už bylo krize. Vláda lékařům ustoupila, lékaři ustoupili vládě a všem se nakonec ulevilo. Doufejme, že těmi, kdo se příště budou bouřit, nebudou právě fyzioterapeuti. Co v současnosti naše fyzioterapeuty nejvíce trápí a co by se do budoucna rozhodně mělo změnit?
To nejste se svými obavami daleko od pravdy. Průměrný plat fyzioterapeuta není kolem 50 tisíc, ale hluboko pod celorepublikovým průměrem, někde kolem 15 tisíc. V současnosti nás trápí myšlenkový záměr vyvést z rehabilitace peníze zdravotních pojišťoven a označit ambulantní rehabilitaci jako nadstandard. Nám samotným by se ulevilo, kdyby měl už konečně nějaký ministr odvahu říznout do toho tak, aby se pacienti spolupodíleli na hrazení rehabilitace a my se tak zbavili větší části simulantů a lidí, kteří se chtějí jen nechat „zadarmo“ opečovávat. Řada věcí by se určitě zefektivnila a myslím, že by něco podobného prospělo celému zdravotnictví.
Současný záměr je ale pro naše politiky typický. Ober ty nejslabší úplně, zachovej ve zbytku bordel a pěstuj dál kulichy! S tím naprosto nemůžeme souhlasit, protože zahození toho, co pro léčebnou rehabilitaci vydobyli její přední odborníci v posledních desítkách let, je naprostou neúctou k jejich práci. Hlavně však na nás stojí léčba řady onemocnění, s nimiž si klasická medicína neví rady. Jako masírování vnímají rehabilitaci jen ti největší ignoranti, kteří odborně nerozumějí vůbec ničemu a sami chodí protekčně na rehabilitační „masáže“ zadarmo. Nepořádek s kulichy bohužel kvete na všech úrovních. Že se pak nedostává na neurofyziologickou fyzioterapii těžkých diagnóz je přehlíženo nebo finančně utlumeno. Odborná rehabilitace pak probíhá jen tam, kde je ještě podepřena profesní hrdostí fyzioterapeutů a ostatních RHB specialistů.