Dny ministryně zdravotnictví Marie Součkové se zdají být sečteny. Podívejme se ale na „krizi v českém zdravotnictví“ v jiném světle. V žádné demokracii, nikde na světě neexistuje ideální stav, kdy jsou lidé se zdravotnictvím spokojeni. Kdyby zrovna nebyla po ruce žádná jiná krize, na zdravotnictví si budou lidé stěžovat vždy a všude.
Péče je buď „špatná“ nebo „moc drahá“. Lidé chtějí být pořád zdravější (chtějí se cítit lépe) a také chtějí mít pořád víc peněz.
Existují dva modely zdravotnictví. V tom prvním reguluje stát zdravotnictví přísněji (například skrze různé cenové stropy) a vytváří logicky čekací lhůty na některé náročné úkony (především operace) nebo umělou nedostupnost určitých léků.
Prostě se nevyhnutelně objeví „neduhy“, které dobře známe z nedostatkové ekonomiky socialismu. Čas od času přinesou média srdceryvné reportáže o někom, kdo čekal na drahou operaci příliš dlouho či dokonce marně.
Takové příběhy lze slyšet i o Kanadě, jejíž systém zdravotnictví bývá často dáván za vzor. V Británii jsou dokonce mediálním evergreenem.
Druhý model je trhu bližší a je finančně méně regulovaný. Periodicky ale dochází k tomu, že občas vypukne v politice snaha systém zkrotit, protože je příliš drahý. Vezměme si příklad USA během prvního termínu Clintonova prezidentství.
Manželé Clintonovi (byla to totiž především Hillary) se rozhodli v roce 1993 vyhlásit reformu zdravotnictví. To sice nebylo v krizi, ale Clintonovi prohlásili, že je.
Vadilo jim především, že se za péči vydává příliš mnoho peněz. Výdaje na zdravotnictví a lékařskou péči tvoří v USA téměř 30 procent hrubého domácího produktu (zdravotnictví je suverénně největší americký „průmysl“). Clintonovi chtěli nárůstu výdajů učinit přítrž. Začali s reformním autobusem objíždět všechny státy unie.
Jan Macháček, Hospodářské noviny, 30.01.2004