kteří však v současném systému organizace a financování zdravotnictví nemohou být podstatně kvalitnější, než byli jejich předchůdci.
Opět jen kosmetická změna, chaotická akce. Chybí komplexní pohled. Chybí stanovení cíle transformace a cest, které k němu vedou.
Jaký je vlastně cíl transformace? Pokud je jím dosažení lepší kvality péče, pak je to chvályhodné, ale je to málo. Pokud má být cílem zdůraznění individuálního přístupu občana k vlastnímu zdraví, pak je to velmi potřebné, ale také málo. A pokud se za něj považuje změna organizace a řízení v zájmu efektivního využívání peněz, pak je to velmi nutné, ale je to také velmi málo.
Skutečným cílem transformace by přece měl být lepší zdravotní stav občanů. Nebo snad nikoli?
Je zásadní chybou zaměňovat cesty za cíle; přesto nás tato chyba doprovází téměř celým snažením o transformaci zdravotnictví.
Jedná se o nepochopení či prostě o neznalost základních principů, kterými je možné zdravotní stav populace ovlivňovat. Změna zdravotnického systému může ovlivnit zdraví populace pouze z 10 až 15 procent.
Nejvýznamnějším faktorem, který je naopak ovlivňuje až z šedesáti procent, je životní styl. O zbylá procenta se rovnoměrně dělí genetický základ a životní prostředí.
Pomineme-li prostředí a genetický základ (ty organizátoři zdravotnictví asi neovlivní), pak vystopujeme desatero cest, které vedou k ozdravění populace.
Nejdůležitější je politický kompromis.
Zdravotnictví se musí ocitnout tam, kam patří - v politickém středu. Transformace by měla zohlednit zájmy veřejné i soukromé.
Za druhé potřebujeme vícezdrojové financování. Kromě veřejného zdravotního pojištění by měly být nastoleny i soukromé pojišťovací plány. Spoluúčast pacientů by měla směrovat k motivaci chránit vlastní zdraví pozitivními změnami životního stylu. Veřejné rozpočty by měly optimalizovat strukturu systému v určitém územním celku. Zvláštním „fondem“ by měla být zabezpečena dostupnost ekonomicky nejnáročnějších typů zdravotní péče.
Za třetí je nutná pluralita a konkurence pojistných plánů. Kromě veřejného pojištění
by měly vzniknout neveřejné pojistné plány realizující ambice aktivních občanů a zájmy právnických osob - například v oblasti pracovně-preventivní péče. Právě konkurence je základem vzniku aktivní prevence chorob a úrazových stavů.
Dalším bodem je úrazové pojištění. Jeho zavedení může eliminovat falešnou solidaritu v oblasti chorob a úrazů z povolání, zdravotních důsledků při provozování profesionálního sportu a „nadstandardních zálib“.
Za páté - zřízení osobních zdravotních účtů by pojištěncům mělo umožnit aktivně ovlivňovat čerpání prostředků zdravotního pojištění a disponovat s nevyčerpanými částkami.
Za šesté - dostupnost extrémně nákladné zdravotní péče by mělo zajistit zavedení speciálního fondu.
Za sedmé - zavedení systému ucelené rehabilitace a mezinárodně uznávaných principů hodnocení zdravotního postižení by zdravotně postiženým občanům zajistilo fyzickou a ekonomickou nezávislost.
Dále - nové pojetí nemocenského pojištění by vyloučilo zbytečné a neopodstatněné čerpání dávek a v případě propojení nemocenského a zdravotního pojištění by vznikly další možnosti v oblasti čerpání z osobních zdravotních účtů.
Za deváté - zrovnoprávnění poskytovatelů péče v oblasti veřejné sítě by vytěsnilo etické poklesky, které vyplývají z postavení státních a nestátních poskytovatelů zdravotní a zdravotně-sociální péče.
A závěrem: Transformace nemocnic by rozhodně měla být postavena na principech vícezdrojového financování.
Ekonomická efektivita transformačních změn, které navrhuji, je samozřejmě potenciální. Tento potenciál se citlivě mění v závislosti na tom, zda změny budou realizovány komplexně a koordinovaně.
Velmi nepopulární je však skutečnost, že se pozitivní účinek změn může projevit až v delším časovém intervalu a že se neprojeví poklesem vynakládaných prostředků, nýbrž právě „jen“ zlepšením zdravotního stavu populace.
JAN ŠŤASTNÝ, Hospodářské noviny, 27.02.2003
Autor působí ve Škole veřejného zdravotnictví Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví