Perspektiva, kterou tyto body nabízejí, může sloužit jako vodítko při posuzování jednotlivých návrhů na řešení problémů a v širším smyslu i reforem celého systému zdravotnictví.
1. České zdravotnictví funguje smysluplně
V žádném případě. Doposud nikdo neurčil standardy, dle kterých se má stát, občan i zdravotník orientovat. Není stanoveno, na co má pacient nárok, jak dlouhá může být čekací lhůta a jak daleko musí za péčí cestovat (kolik má být nemocnic a kde). Novela zákona, který to řeší, je ve fázi připomínkování.
2. Zdravotnictví funguje v zájmu pacienta
Ne. Bez standardů se nestanou zdravotníci ani zdravotní organizace součástí „systému“, ze kterého profituje běžný občan. Místo toho budou nadále nuceni vyjednávat pouze ve vlastním zájmu, aby „přežili“ do zítřka. To zvyšuje nervozitu a fragmentuje zdravotnictví, což vidíme na chování aktérů, jako jsou jednotlivé kraje (Rathův „středočeský stát ve státě zdravotnictví“), na působení pojišťoven, na vystupování České lékařské komory a na akcích lékařů „Děkujeme, odcházíme“.
3. Pojišťovny se snaží brzdit výdaje
Děje se pravý opak. Ani jedna pojišťovna nevyplácí poskytovatelům péče peníze na základě toho, jak dobře a efektivně léčí. Místo toho jim vyplácí dle toho, jak draze léčí, například podle počtu (zbytečných) zákroků, (nadbytečných) dnů hospitalizace atd. Řešení spočívá v zákonu, který přinutí pojišťovny, aby zefektivňovaly nejen vlastní provoz, ale i výdaje zdravotníkům.
4. Konkurence mezi pojišťovnami vede k nižším cenám a snížení výdajů
Nikoliv. Neexistuje jediný fakt, který by doložil, že existence více než jedné pojišťovny vede k šetření. Pojišťovny fungují jako netransparentní platebny, které upřednostňují vlastní zájmy, hromadí zbytečný majetek a vkládají „zisk“ na vlastní konto. Proč má státní instituce, která má zefektivňovat zdravotní péči, vydělávat? To, že tyto peníze vyplatí jako bonusy poslancům a ostatním členům vlastního vedení, nabízí odpověď. Řešením je redukce státních pojišťoven do jednoho centrálního úřadu, který bude pevně kontrolován a bude platit za efektivní péči s tím, že ostatní pojišťovny mohou mezi sebou skutečně konkurovat při vytvoření nabídek pro veškeré služby, které nebudou státem plně hrazené (tzv. nadstandardní).
5. Smlouva mezi zdravotníkem a pojišťovnou stanoví výplaty a kontroluje výdaje
Nesmyslné. Ve skutečnosti brzdí efektivizaci péče. Pojišťovny platí za stejné výkony každému různě podle toho, jak „šikovně“ s každým projednají ceník. Poté, co zdravotník překročí sjednaný „limit“, pracuje zdarma, včetně nezbytných výkonů. Řešením je zavedení fixních ceníků a bonusů za dobrou práci a zrušení nesmyslné povinnosti smlouvy mezi zdravotníkem a pojišťovnou. Tím se rozšíří konkurence mezi poskytovateli, přičemž se okamžitě zjistí, kdo léčí lépe za méně peněz. Právě tito zdravotníci by měli dostat přednost.
6. ČLK by měla mít viditelnější roli při plánování našeho zdravotnictví
Ano. Většina lékařů ale dává od lékařské komory ruce pryč. Nejen, že ČLK dnes vystupuje ryze politicky (lékaře skutečně nebaví to, že na obálce časopisu komory se vyskytne ministr zdravotnictví před WC jako toaletář), ale rozhoduje prostřednictvím uzavřených kruhů přítomných. Oba případy jsou v rozporu se statutem komory. Zrušení povinného členství bude pro lékaře vítaný krok, který otevře prostor pro posílení jiných profesních organizací a pro nutnou reformu komory samotné.
7. Lékaři nevydělávají dost peněz
Ano, ale… V ČR vydělávají lékaři zhruba dvojnásobek průměrné mzdy, stejně jako v Belgii. Ve Švédsku a Finsku je to 2,2násobek, průměr EU je trojnásobek. Během posledních deseti let se plat průměrného lékaře v ČR zdvojnásobil a zvyšuje se rychleji než u kterékoliv jiné skupiny. Řešením jsou lepší finanční odměny pro kvalitní lékaře a hlavně zlepšení ekonomické situace nás všech. Pokud někdo nevydělává dost, je to střední zdravotnický personál, například zdravotní sestry, u kterých jsou mzdy na bídné úrovni oproti průměrům.
8. Akce „Děkujeme, odcházíme“ pomůže lékařům
Ano - ale jen těm, kteří zůstanou. A i našemu zdravotnictví. Vyrovná se nabídka a poptávka lékařů (máme na počet obyvatel o deset procent víc lékařů, než je průměr EU) a hlavně jejich umístění. Ukáže se, že mzdy lékařů vlastně určuje ředitel nemocnice nebo primář z centrálního rozpočtu, nikoliv ministerstvo. Peníze těch, kteří odešli, se mohou přidat těm, kteří zůstali. Určité nadbytečné nemocnice zmizí nebo se transformují (máme 1,5krát více lůžek pro akutní péči než průměr v EU, přičemž 25 procent z nich je nevyužitých) na potřebnější služby, například na péči o starší spoluobčany, na záchytné stanice atd.
Celý článek si můžete přečíst na serveru IHNED.cz nebo ZDE.
Autor je lékař a expert Věcí veřejných pro zdravotnictví