Porotci se v soutěži Sestra roku usnesli na vašem vítězství v kategorii Sestra v přímé ošetřovatelské péči. Co pro vás ocenění znamená a čemu vděčíte za svůj úspěch?
Ocenění beru jako obrovskou poctu. Je to pro mě velká čest. Chtěla bych také říci, že to není pouze mou zásluhou, ale celého našeho kolektivu na pracovišti. Mám úžasné a pracovité kolegyně, na které se mohu vždy spolehnout, a věřím, že si totéž myslí ony o mně.
Ve zdravotnictví pracujete bezmála čtvrt století. To je dost dlouhá doba, abyste svou profesi znala dokonale. Dokáže vás v praxi ještě něco překvapit?
Celý svůj profesní život pracuji s dětmi a ty dokážou vždy překvapit. Už jenom, že na nemoci reagují jinak a že v sobě mají obrovského bojovného ducha. Perou se s nepřízní osudu tak, že i my zdravotníci mnohdy nechápeme, kde se v nich ta síla bere.
Pracujete s dětmi v kritickém stavu. Některé osudy musí být skutečně pohnuté. Umím si představit, že si k některým malým pacientům vybudujete silný vztah. Sledujete potom, jak se jim vede v životě dál?
Ano, některé děti se za námi rády v doprovodu svých příbuzných vracejí. Naštěstí ale jen jako milá návštěva. S radostí nám ukazují, jaké velké pokroky ve své následující léčbě udělaly a jak na nás vzpomínají, na usměvavé sestřičky Oddělení pediatrické resuscitační a intenzivní péče B. Pokud nepřijdou osobně, pak alespoň posílají pohledy, dopisy i fotky. S dětmi, které jsou napojené trvale na domácí umělou ventilaci, jsme také v pravidelném kontaktu. Jezdí k nám na výměny tracheostomických kanyl nebo když se objeví problém s ventilátorem. Jednou za rok s nimi jezdíme na víkendový pobyt na hory a jsme k ruce rodičům, aby si od náročné a nekončící péče o své děti oddychli.
Působíte rovněž jako mentor odborné praxe pro dětské sestry a zdravotnické záchranáře Ostravské univerzity a ve FN Ostrava vykonáváte audit zdravotnické dokumentace a léků. Nepocítila jste někdy vyčerpání? Jak proti němu bojujete?
Bohužel jsem přišla na to, že mám spoustu činností a že musím myslet i sama na sebe. Ve volných chvílích se proto snažím sportovat, chodit po horách a také se učím trochu relaxovat. Ale zjistila jsem, že odpočinek mi moc nejde.
Není divu, že se s vyhořením musíte a umíte poprat. V posledních několika letech jste totiž členkou týmu Psychosociální intervenční služby nemocnice. Proč jste se do tak náročného úkolu vlastně pustila?
Vzhledem k tomu, že celý zdravotnický tým pečuje o děti, z nichž jsou některé i v ohrožení života, pak na rodiče a příbuzné nezbývá mnoho času. Strach o život dítěte bývá pro příbuzné obrovským akutním stresem. Při kurzu jsem zjistila, že rodiče zasažené tísní obvykle stačí pouze chytit za ruku a vyslechnout si jejich pocity, mít na ně čas, vysvětlit jim, co se s jejich dítětem děje, a být jim po ruce, pokud to vyžadují.
O autorovi| Připravil Denis Drahoš