OTÁZKA: Kudy vedla vaše cesta k medicíně? Pocházíte z lékařské rodiny?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Ne, oba moji rodiče pracovali v továrně a s medicínou neměli nic společného. V rodině jsem žádný lékařský vzor neměl. Po maturitě jsem šel studovat nejdřív psychologii na filozofickou fakultu, ale vydržel jsem tam jen rok. Maturoval jsem v roce 1950 a filozofická fakulta tehdy byla plná marxismuleninismu. Hned v prvním roce jsem to viděl a měl obavu, že by ze mě nic nebylo. A tak jsme ještě s jedním kolegou zažádali o přestup na medicínu, což se nám podařilo.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Měl jste od počátku jasno, ve kterém lékařském oboru chcete pracovat?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Neměl. Během mých studií byla založena fakulta dětského lékařství, která dnes už v této podobě neexistuje. Tehdy se ale říkalo, že by tam studium mohlo být o půl roku kratší, a o to jsem stál, protože jsem se za studií oženil a moje manželka kratší studium měla. Nakonec se to očekávání nesplnilo a studoval jsem šest let. Ale byl to důvod, proč jsem do praxe vstoupil jako pediatr. Začínal jsem v Litomyšli. Tehdy pro rozmísťování lékařů fungoval distribuční systém, takže manželku přidělili do Přelouče jako stomatoložku a mě poslali do stejného kraje, konkrétně na dětské oddělení do Litomyšle. Byl jsem tam rok a další dva roky pak strávil v Čáslavi, než se ženě naskytla možnost získat byt pro zubařku v Opařanech. Teprve po příjezdu jsme zjistili, že v Opařanech je dětská psychiatrická léčebna. Já se o dětskou psychiatrii vždy zajímal, už jako pediatr jsem občas navštěvoval pedopsychiatrickou ambulanci v Pardubicích, takže mi to vyhovovalo. Nabídli nám místo, tedy přesněji nabídli nám, že Jihočeský kraj za nás dá do distribučního systému náhradou jednoho stomatologa a jednoho pediatra, abychom sem mohli být přeloženi. Tehdy lékař nemohl dát výpověď, mohl jen požádat o přeložení, což se po určitých komplikacích nakonec povedlo. To bylo v roce 1960. A pak už jsme tu zůstali. Další atestace jsem si doplňoval až během práce v léčebně. V tehdejším systému mohla na atestaci z pediatrie po třech letech praxe navázat atestace z dětské psychiatrie. Já si nejdřív udělal atestaci z dospělé psychiatrie a potom z pedopsychiatrie.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: V čem vidíte základní rozdíl mezi pedopsychiatrií a psychiatrií dospělých?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Ten rozdíl je poměrně velký. Dětská psychiatrie řeší trochu jiný soubor diagnóz než dospělý obor. Zabývá se určitými specifiky, která do dospělosti nemusejí přecházet anebo v dospělém věku nemusejí vyžadovat léčbu. Podle statistik jen asi 30 procent dětí a mladistvých, kteří se léčili u dětského psychiatra, vyhledá psychiatra i v dospělosti. Čili 70 procent psychiatrických onemocnění se většinou odbude v mladším věku. Do péče psychiatrů pro dospělé nepřecházejí například pacienti s hyperkinetickým syndromem, různými vývojovými poruchami, poruchami chování socializovanými nebo nesocializovanými a tak dále. Pacienti, kteří tyto diagnózy v dětském věku měli, sice mohou v dospělosti cítit nějaké problémy či odlišnosti, ale nemusejí pro ně nutně vyhledávat péči psychiatra.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Na koho jste ve své práci navázal a kdo byl vaším vzorem v lékařské praxi?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Mým vzorem byl hlavně Vladimír Vojtík, ředitel opařanské dětské léčebny. Když jsem v 60. roce do Opařan přišel, on už tu pět let působil. Léčebnu převzal ve stavu, který neodpovídal moderním požadavkům na pedopsychiatrickou léčbu, a věnoval velké úsilí jejímu reformování. Léčebna tehdy byla přeplněná a převažovali tu mentálně retardovaní pacienti, kteří sem vlastně nepatřili. Setrvávali tu především ze sociálních důvodů, protože ještě chyběla rozvinutá síť ústavů sociální péče. A to Vojtík postupně změnil. Léčebnu rozdělil na jednotlivá oddělení a jednotlivé primariáty, zacvičil nás a postaral se, abychom získali příslušnou kvalifikaci. Dal nám dobrý příklad svým osobním přístupem a samozřejmě svými schopnostmi a vzděláním. Takže to byl můj zásadní učitel.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Pomáhal jste v jižních Čechách zakládat síť ambulancí dětské psychiatrie. Co vás přivedlo k názoru, že je to potřebné?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Síť ambulancí založil také ředitel Vojtík. V rámci Jihočeského kraje disponoval určitou autoritou, a tak objel okresy a získal příslušné osoby, většinou pediatrického primáře, pro myšlenku zřízení ambulance dětské psychiatrie. Dali nám k dispozici nějakou místnost, kam jednou týdně mohl přijet psychiatr, psycholog a někdy také sociální pracovnice. Nebylo tam žádné vybavení, vozili jsme si i psací stroj, abychom mohli vyhotovovat dokumentaci přímo na místě. A tak jsme ordinovali. Místní pediatři nám doporučovali pacienty a některá místní sestra, jež k tomu byla vyčleněná a vyškolená, pro nás ty případy vždycky koordinovala. Když jsme přijeli, nahlásila nám, kolik máme nových pacientů, kolik kontrol, prostě nám je připravila a my to odordinovali. Takhle jsme objížděli všechny okresy. Postupně jsme se stabilizovali, takže jeden z kolegů jezdil do Tábora, další do Budějovic a tak dále. Já jezdil jedenáct let do Písku a několik dalších let do Strakonic, ale jak jsme za sebe různě zaskakovali, občas jsem objel všechny okresy. Zajížděli jsme i do dětských domovů a zvláštních škol. Potom jsme získali kolegy pediatry, kteří se rozhodli specializovat v dětské psychiatrii. Primáři k tomu byli většinou vstřícní a umožnili jim to, takže ti lékaři šli do opařanské léčebny na stáž, zaškolili se, atestovali a potom úspěšně dělali dětskou psychiatrii, většinou až do penze. Mám na to ty nejlepší vzpomínky.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Narazili jste při zakládání ambulancí na nějaké překážky? Na někoho, komu by se ta myšlenka vysloveně nelíbila?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Ne, nebo rozhodně ne mezi lékaři. Někdy jsme se střetli s byrokraty, myslím tím ředitele a podobné lidi, kteří zastávali názor, že když na okrese zavedou pedopsychiatrii, přibude dětských duševních nemocí. Na jednom místě se nám stalo, že ředitel OÚNZ navštívil ordinaci nové pedopsychiatryně a zastihl ji, jak sedí na koberci s dítětem, hraje si s ním a povídá. Strašně ho to naštvalo, že prý tam doktory nemá na hraní. Nepochopil, že je to ideální způsob kontaktu s pacientem. Pro nás je z diagnostických důvodů rozhodující získat si důvěru dítěte. To však byly spíš anekdotické příhody. Na zásadní odpor jsme nenarazili, jen občas na určitou neochotu, když jsme po někom něco chtěli. Ale i ta neochota se postupně rozplývala, jak se ukazovalo, že náš obor má význam. Postupně se na nás začali někteří funkcionáři nemocnic sami obracet, když měli problémy se svými dětmi. Přestali brát skutečnost, že jejich dítě vyšetřil dětský psychiatr, jako odstrašující. Podle toho jsme poznali, že se jejich přístup změnil, že nás začali brát vážně.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Jak zpětně hodnotíte výsledky této práce?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Dětská psychiatrie a psychiatrie vůbec se z hlediska medicínských úspěchů nedá srovnávat třeba s chirurgií, kde učiníte zákrok a pacient je potom zdráv. U nás je těžší dosáhnout úspěchu. Musíte angažovat svou osobnost. Když jsem ještě pracoval na pediatrii, přivedli mi dítě, sestra ho podržela za štítem a já hned viděl, že je to pneumonie. Naordinoval jsem lék, sestra ho píchla a bylo to. Celkem nezáleželo na tom, jestli jsem si to dítě získal, nebo ne, to antibiotikum prostě léčilo za mě. V psychiatrii je to jinak. Přivedou mi dítě s nějakým problémem, většinou nedobrovolně, protože dítěti nemusejí jeho vlastní obtíže vadit – vadí škole, vadí rodičům, kteří se rozhodnou vyhledat odbornou pomoc, ale dítěti ne. A já se musím angažovat, abych si malého pacienta získal, měl jeho důvěru, protože jen tak může akceptovat, co mu naordinuji. Když se mi to nepodaří, léčba nebude účinná. A právě to je na dětské psychiatrii – a vůbec na všech psychiatricko-psychologických oborech – nejzajímavější a svým způsobem vzrušující. Přes padesát let jsem pracoval v ambulanci a nikdy jsem necítil rutinu.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Co považujete za největší změnu, k níž došlo v pedopsychiatrické léčbě za dobu vaší praxe?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Je třeba si uvědomit, že se bavíme o velmi dlouhém období. Za 52 let, co jsem působil v oboru, se událo mnoho změn. Vzhledem k délce své lékařské praxe pamatuji třeba nástup poznatků o psychické deprivaci. Formulovali je američtí autoři a k nám pronikly až poměrně pozdě, na přelomu 50. a 60. let, kdy je sem přenesli psychologové Josef Langmeier a Zdeněk Matějček. Ty poznatky byly velmi cenné. Poválečná pediatrie totiž byla tak trochu studená, strojová. Říkala, že děti se nemají moc houpat, kolébat a chovat. Tam, kde matka už nekojila, byly přesně stanoveny dávky a intervaly, kdy má být dítě krmeno, a tak podobně. Dokonce se vážně uvažovalo o zavedení ústenek pro matky, což by znamenalo, že dítě v rozhodujícím věku kolem tří měsíců, kdy se tvoří úsměv, žádný úsměv neuvidí. Čili v poválečném období převládal spíše zdravotně-hygienický přístup. Teprve poznatky o psychické deprivaci vnesly do dětského lékařství důležitost takových věcí, jako je třeba mazlení, zpívání, chování, povídání si s dítětem, i když ještě nerozumí. Další důležitou změnou, kterou bych rád zmínil, byl nástup dnes běžně užívané nozologické jednotky, která nyní v MKN nese název hyperkinetické poruchy nebo spíše ADHD. Odstartoval to doktor Otakar Kučera svou knížkou „Lehká dětská encefalopatie“, tehdy jsme říkali LDE. Zkratky a názvy se od té doby ovšem mnohokrát změnily, mluvilo se o instabilních dětech, lehké mozkové dysfunkci, dokonce o minimální mozkové dysfunkci a v současnosti se tomu říká hyperkinetický syndrom. Měnil se i etiologický pohled. Zpočátku to bylo považováno pouze za lehké organické poškození mozku, ale diagnóza se postupně specifikovala do podrobností a byl k ní zaujímán jiný klinický přístup. V dnešní době je to tak běžná věc, že ji žádný z dětských psychiatrů nezpochybňuje, ale zpočátku, když jsem se ještě jako pediatr zúčastňoval pediatrických sjezdů, jsem od čelných dětských lékařů slýchal, že tato problematika je pouze námětem do diskuse. Zdeněk Matějček musel na seminářích vysvětlovat, jak vypadá (v dnešní terminologii) dítě s hyperkinetickým syndromem. A moc mu nevěřili.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Řadu let jste pracoval v dětské léčebně. Mohl byste popsat, jak se z vašeho pohledu změnila česká dětská psychiatrie po nástupu psychofarmak a jak se od té doby změnila psychofarmaka pro děti?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Opět mluvíme o strašně dlouhé době, takže musím říci i to, o čem už se dneska moc nemluví. To jsou třeba antiepileptika. V polovině 60. let bylo mezi pacienty opařanské léčebny až 15 procent dětí s epilepsií a dalšími podobnými poruchami. Tehdejší terapie hydantoináty a barbituráty sice u těchto pacientů omezovala počty záchvatů, ale současně měla nepříznivý vliv na vývoj jejich chování. Od té doby však došlo k modernizaci antiepileptické terapie a v důsledku toho se dnes s epileptiky jako pedopsychiatři skoro nesetkáváme, protože komplikace, které toto onemocnění mohlo vyvolávat v jejich povahových projevech a chování, prakticky vymizely. To tedy byla první změna. Jinak v psychiatrii samé k nějaké velké revoluci, která by zásadně změnila obor, za mé praxe nedošlo. Ta proběhla už dříve, když na trh vstoupila neuroleptika. Doba, kterou pamatuji, však přinesla rozvoj a modernizaci neuroleptik, jež postupně přibývala a zjemňovala se. Nedocházelo k zásadní změně jejich terapeutického účinku, ale ubývalo nežádoucích vedlejších efektů. A totéž platí i u antidepresiv, kde lze rovněž pozorovat úbytek vedlejších, případně škodlivých účinků. Velmi důležitý je také přínos léků z oblasti stimulancií při dobře zvolené aplikaci u dětí s již zmíněným ADHD.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Zmínil jste, že dětské psychiatrické léčebny dříve ve velké míře pečovaly o pacienty, jejichž hlavní problém byl svou povahou spíše sociální než psychiatrický a o něž se rodina kvůli jejich určitému handicapu nechtěla či nemohla postarat. Stává se ještě dnes, že se takoví pacienti do dětské psychiatrické léčebny dostanou?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Jistě, stát se to může, protože děti k nám přicházejí z různého terénu, ale jejich pobyt je pak pouze diagnostickou hospitalizací. My prostřednictvím anamnézy, vyšetření a krátkého pozorování diagnostikujeme, že pacientovy problémy jsou převážně sociální povahy, a navrhneme či nabídneme jiný postup než hospitalizaci. Čili není vyloučeno, že by se sem nějaké dítě ze sociálních důvodů dostalo, ale jeho pobyt je pak krátkodobý a nemá terapeutický charakter, protože řešení jeho problému se nachází jinde.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Převážnou část svého aktivního lékařského života jste prožil v období totality. Některé lékařské obory byly v té době odtrženy od světového odborného dění nebo v nich docházelo k tlaku na zavádění sovětských metod. Projevily se politické doktríny období komunismu na české pedopsychiatrii?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Musím pochválit psychiatrii celkově, že politickým tlakům příliš nepodlehla. Šuškalo se o tom, že byla zneužívána – řekněme – k násilné hospitalizaci disidentů. Ale nevzpomínám si, že by si v nové době někdo z disidentů na postup psychiatrů stěžoval, takže se to neprokázalo. Je pravda, že někteří disidenti byli psychiatricky vyšetřováni a někteří možná i krátkodobě hospitalizováni, ale mám pocit, že výsledek v naprosté většině vyzněl v jejich prospěch. Disident přece nestál o to, aby byl prohlášen za blázna! On považoval svoje myšlení za normální, protože ono také normální bylo. Kdežto režim měl zájem na tom, aby názory disidentů byly zneváženy tím, že jejich nositelé budou považováni za blázny. A to se nestávalo. Do dětské psychiatrie pak politické vlivy nepronikly už vůbec.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Ani v podobě povinného upřednostňování výzkumů sovětských vědců? Co například Pavlov?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Ne nebo o tom alespoň nevím. Ani Pavlov nebyl uplatňován dogmaticky. Navíc základ jeho poznatků je realistický, byl to exaktní vědec, stejně jako jeho následovníci. Například z jeho žáka Bykova, který ve své monografii popisoval vliv mozkové kůry na činnost vnitřních orgánů, měli radost i psychoanalyticky zaměření autoři. On objevil (když to přenesu do jiné terminologie), že z oblasti vědomé mohou pocházet obtíže v oblasti do té doby považované za nevědomou, ovládanou jenom vegetativním systémem, nikoli mozkovou kůrou. Což byl poznatek podle mě správný. Když se vrátím k těm politickým tlakům, vidím vlastně za celé to období jen jedinou výjimku, a ani ta se netýkala přímo dětské psychiatrie, nýbrž diagnostiky v oblasti psychologické. Tou výjimkou bylo zrušení pedologického ústavu, který u nás existoval od první republiky. Vyvinul dokonalé testovací metodiky, které přihlížely i k sociálnímu postavení dětí, což podle některých sovětských názorů (spíše než pavlovovské to ovšem byly názory pedagogické) bylo nesprávné. Takže pedologický ústav se zavřel, ačkoli byl do té doby velmi cenný.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Ví se o vás, že patříte mezi nadšené skauty a celý život jste se ke skautingu hlásil. Do jaké míry vaše afinita ke skautskému hnutí ovlivnila váš osobní život?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Já se stal skautem ne proto, že jsem dětský psychiatr, ale kvůli zážitkům z dětství. Můj o osm let starší bratr byl jedním ze třinácti dětí, které se v roce 1936 odtrhly od Foglarovy „Dvojky“ a založily pražskou vodní „Třináctku“. Tam jsem samozřejmě nebyl, protože mi v té době bylo teprve pět let. Nicméně bydleli jsme v Karlíně, a když potom byli skauti zrušeni a gestapo zapečetilo libeňskou klubovnu, dostal můj brácha za úkol vždycky tam v noci jít a postupně odtud vynosit věci, které tam po oddílu zůstaly. Byl jsem devítiletý kluk a hrozně se mi to líbilo, udělalo to na mě opravdu dojem. Za války jsem se pak dostal do Klubu českých turistů, kde nás vedli skauti, a když válka skončila, samozřejmě jsem vstoupil do „Třináctky“ a zůstal v ní až do zrušení skautingu v roce 1950. Pak jsem maturoval a šel na vysokou školu, také poměry byly v 50. letech ostřejší, zkrátka pro další činnost nebyly podmínky. Ta možnost se znovu otevřela až v roce 1968, kdy už jsme byli v Opařanech. Přiznám se, že to bylo spíše na popud manželky, která také prošla „Třináctkou“, když jsme založili skautský oddíl, který funguje dodnes. Hned v roce 1968 se nám povedlo udělat skautský tábor, jako jediný z celého okresu. Smáli se nám, že jsme vodní skauti a máme daleko k řece, nám ale čtyři kilometry k Lužnici stačily. Před prázdninami roku 1970 nám tehdejší náčelník skautů doktor Plajner řekl, že kdo můžeme u dětí zůstat, ať zůstaneme. To jsme udělali a i v rámci pionýra náš vodácký oddíl udrželi, protože když jsme vytrvali za války, řekl jsem si, že nějak překlepeme i tohle. Válka ale byla krátká, zatímco normalizace trvala dvacet let. Ovšem kdo z místních lidí měl pozitivní vztah k dětem, věděl, že jsme bývalí skauti, a fandil nám. Pak v roce 1989 přišel převrat a my se opět mohli přihlásit ke skautingu.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Od roku 1968 jste tedy měl skvrnu v kádrovém posudku, protože jste byl skaut. Jak se to projevilo ve vaší kariéře?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Naštěstí jsem nikdy nebyl v KSČ, takže jsem nemohl být vyloučen, a tudíž jsem v roce 1970, když tu vylučovali někdejší straníky, nepřišel o primariát. Primariát ve venkovské psychiatrické léčebně, ještě ke všemu dětské, nebylo moc významné místo, tam se to mé nestranictví a skautství ještě sneslo. Jiné to bylo s pozicí ředitele léčebny. To bylo místo nomenklaturní a směl ho zastával jen straník. Já byl proto jmenován ředitelem teprve na jaře 1990, vlastně už jako šedesátiletý. Přebíral jsem léčebnu automaticky po svém předchůdci, který odešel do penze, a když o rok později vypsali na ředitelské místo konkurz, přihlásil jsem se – jako jediný žhavý zájemce.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Působil jste kromě jiného jako soudní znalec v oboru dětské psychiatrie. Co všechno tato práce zahrnovala a co vám na ní přišlo nejtěžší?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Soudním znalcem jsem se stal vlastně také díky doktoru Vojtíkovi, který nás v roce 1967 uvedl do problematiky a naučil nás posudky psát. Protože jsem měl atestaci i z psychiatrie dospělé, posuzoval jsem také dospělé pacienty, což je práce, která má začátek a konec a jejíž smysl lze dohlédnout. V pedopsychiatrii jde o posuzování dětských svědků, to jsou třeba pohlavně zneužité děti. Je to tedy poměrně smutný a zodpovědný úsek, ale opět má začátek a konec. Znalec tam dochází k určitým závěrům, které mohou mít vliv na osud dítěte nebo na potrestání pachatele. Nejtěžší jsou spory mezi rozvádějícími se manželi o svěření dítěte do péče anebo potom po rozvodu spory o styk. Už sama skutečnost, že k tomu sporu dochází, je špatným znamením. V těchto případech neplatí, že na všechno zlé se zapomíná. Je to právě naopak, zapomene se na to dobré. Bývalí partneři se snaží toho druhého potrestat za všechny údajné křivdy a hořkosti a dělají to prostřednictvím dětí. My potom dojdeme k určitým závěrům, ale i když jsou správné, pro ty děti to do budoucna nemá žádný význam, protože rodiče stejně budou do kontaktu s nimi přenášet své vlastní postoje. V takových případech je pak často obtížné najít smysl práce.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Věnoval jste se také syndromu vyhoření u pracovníků v sociálních službách. Proč právě toto téma?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
V rámci svého působení na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jsem dostal za úkol připravit školení pro sociální pracovníky k tomuto tématu. Proto jsem ve spolupráci s kolegou Radkinem Honzákem formuloval teze, podle nichž tato školení probíhala.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Cítil jste se vy sám někdy ohrožen syndromem vyhoření?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Ne, necítil. Možná právě díky skautům, poněvadž – jak známo – syndromu vyhoření se předchází mimopracovní a vlastně i mimorodinnou činností, kterou jsem já osobně našel ve skautingu.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Za jednu z možností obrany proti syndromu vyhoření se považuje supervize zdravotníků. Nedomníváte se, že se u nás tento nástroj dosud podceňuje?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Supervizi skutečně považuji za užitečný a nedostatečně využívaný nástroj. Zejména ve zdravotnictví je velmi důležitá, protože člověk sám sebe nevidí a má tendenci podléhat dojmům sympatie a nesympatie. Každého hodnotíme intuitivně, aniž si uvědomujeme, že můžeme být méně objektivní nebo nespravedliví vůči člověku, který v nás z nějakých důvodů vzbuzuje určitou nelibost. Vzhled, porucha řeči, zápach, prostě věci, které si neuvědomujeme, ale přesto ovlivňují náš přístup. Supervize je může odhalit a ukázat, že někomu vlastně ubližujeme, protože je nám protivný. Ale platí to i opačně. Podvědomě fandíme sympaťákům a hezkým dětem. Poznatky o psychické deprivaci ukázaly, že z dětí, které vyrostly v kojeneckých ústavech a jiných výchovných zařízeních, určité procento netrpí deprivací. Jsou to ty hezké děti, kterých si sestry v rámci svých mateřských citů víc všímaly, víc se s nimi mazlily a podobně. Kdykoli vedle sebe na přednášce posadím třicet žen a zeptám se jich, jaké se jim líbí děti, dozvím se vždycky totéž. Velké oči, úsměv, kudrnaté vlásky. Psycholog doktor Koch jim říkal „vokatý Olinky“. Tyto děti mají protekci, tak to prostě je. Akorát k profesionálnímu přístupu patří si to uvědomit.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Kdybyste měl srovnat charakter duševních poruch a poruch chování u dětí a mladistvých v době, kdy jste začínal, a dnes, k jakému závěru byste došel?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Zaprvé nesouhlasím s tvrzeními, že se děti zhoršily. Jsou pořád stejné. Některé formy se mohly změnit, protože se změnila doba a prostředky, s nimiž zacházejí, ale vlastní povahové vybavení dětí tak, jak si jej přinesly na svět, i vlivy, které na ně působily (teď myslím genetické, psychogenní a sociogenní), zůstávají. To, co za nás neexistovalo, je rozšíření drog, ale i v tomto případě lze základní problém, tedy otázku, proč se dítě nechalo strhnout do party a začalo fetovat, pořád ještě vysvětlit na základě rodinných poměrů, anamnézy a podobně. Vůbec nemohu souhlasit, když někdo tvrdí, že spějeme k záhubě, protože nová generace po nás 30 nebude schopna převzít svět. S nadsázkou říkám, že to možná bude pravda, protože moudří staří mužové už to hlásají 3 tisíce let.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Hovoříme-li o nových technologiích, životním prostředí a jiných civilizačních vlivech, objevují se v jejich důsledku u dětí nové psychiatrické diagnózy? Nebo naopak – jsou diagnózy, které u dětí vymizely? Mění se frekvence výskytu některých duševních chorob v souvislosti s komercionalizací společnosti a nárůstem konzumu?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Komercionalizace nepřinesla nic zásadně nového. Změnila se sice společenská situace, materiální či technické vybavení a vůbec způsob života, ale psychopatologické reakce zůstaly. Podněty k nim mohou být s ohledem na společenské změny trochu jiné než dřív, psychogeneze většiny poruch si však své zákonitosti zachovala. To, co přibylo nově a zejména v posledních letech se stalo trochu módou, je rozšíření pojmu diagnóz v rámci autistického spektra. Patřím k dětským psychiatrům, kteří nadužívání diagnózy autismu kritizují. Část laické veřejnosti navíc směšuje autismus s mentální retardací.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Měla jsem na mysli spíš bulimii, mentální anorexii, závislost na hracích automatech, počítačových hrách… Myslíte si, že jsou to opravdu nové diagnózy?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Nejsou. Mentální anorexie existuje odpradávna. Byla popsána už ve starověkém Řecku, kde ženy přestaly z protestních důvodů jíst. Bulimie je u této nozologické jednotky jen druhou stranou mince. Gamblerství a závislost na počítačích jsou sice nové fenomény, které přinesla tato doba a její technika, ale i ony měly v minulosti svůj předobraz v karetních a jiných hazardních hrách. Proto už za Rakouska byl hazard zakázaný. Skutečné gamblerství se ale vyskytuje spíš v dospělosti, z mladší generace se týká převážně mladistvých. Děti k počítačům sice leckdy inklinují, avšak není to ta pravá biologická závislost. Dítě se nechá strhnout, ale poměrně snadno se dá také odvrátit. Aby se z dětské závislosti vyvinula závislost biologická, která mívá až hrůzné rozměry a netýká se vždy jen mužů, musí tam být určité předpoklady a vrozené dispozice. Jedním z nich je tendence k jakési nepružnosti, která umožní, aby člověk uvízl v představě, které se pak neumí zbavit. Tedy například že vyhraje, ačkoli to je naprosto iracionální. Fascinace počítačovými hrami je trochu jiná, většinou má přechodný charakter.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Péče o psychicky choré se změnila k nepoznání. Jak se změnil postoj veřejnosti k duševně chorým? A zvlášť k dětem?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Celkové klima se uvolnilo. Přispěla k tomu popularizační literatura, ale paradoxně také televizní seriály. Některé seriály jsou takřka nekonečné, a aby se tam pořád mělo co odehrávat, otevírá se řada témat týkajících se dětí a mládeže, od poruch příjmu potravy přes fetování a alkoholismus až po problémy lidí, kteří prošli kolektivními zařízeními, adopcí či rozpadem rodiny. Ty seriálové postavy, kterých se to týká, často na obrazovce vyhledají odbornou pomoc, což pomáhá popularizaci naší práce. Ale změnil se i celkový vztah k mentálně nebo tělesně postiženým. To je beze sporu. Já v léčebně většinou vedl dorostové oddělení a asi deset let jsem s těmi chlapci jezdil na lyže. Často to byli kluci, kteří předtím neměli možnost se naučit nasedat na vlek a podobné dovednosti, a tak jsme zdržovali frontu lidí za námi. Omlouval jsem se za to vlekaři, ale on mi odpověděl, poněvadž to viděl i na ostatních, že naopak oni nás obdivují, že se o ty chlapce tak staráme. Za starých časů by mi nejspíš řekl, ať tam nepřekážíme. A ještě jedna věc z nové doby hraje roli v přístupu k poruchám, a to internet, díky kterému je společnost informovanější. Pokud někdo vysloví podezření na nějakou diagnózu, lidé si to najdou na internetu, a když přijdou do ambulance, mají to nastudované, nebo dokonce vytištěné a začnou mě zkoušet. Některým diagnózám proto říkám internetové diagnózy.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Jaké jsou podle vás možnosti, kam se pedopsychiatrie může dále vyvíjet?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Předně si myslím, že se bez dětské psychiatrie neobejdeme. S ohledem na to, jak nyní ubývá lůžkových zařízení, lze očekávat, že budoucnost oboru bude spočívat spíše v té ambulantní složce. Bude se upřednostňovat práce s rodinou a ponechání dítěte v původním prostředí. Nicméně určitý objem lůžkové péče bude zapotřebí pořád – a to neříkám jen jako fanda opařanské léčebny. Jsem přesvědčen, že i nadále bude nutné si podržet zařízení schopné nabídnout možnost delší hospitalizace pro případy, kdy práce s rodinou či krátká hospitalizace v místním lůžkovém zařízení nepostačí. Současná struktura pacientů naší léčebny tento můj názor potvrzuje.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: V roce 2011 ocenila Psychiatrická společnost ČLS JEP vaši celoživotní práci Heverochovou medailí. Co pro vás osobně toto ocenění znamená?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Nečekal jsem to. Celkem nás tu medaili v roce 2011 dostalo asi dvacet. Velkou část kolegů jsem znal už z dřívějška a vážil si jich, takže jsem měl radost, že jsem se ocitl v tak dobré společnosti.
13.3.2013 08:11:49
OTÁZKA: Přestože jste už dávno překročil důchodový věk, do loňského roku jste aktivně léčil, publikoval, vyučoval. Máte nějaký osobní recept jak se dobrat dlouhověkosti při plném duševním zdraví?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Josef Kříž
Vůbec nevím. Pro mě samotného je překvapení, že ještě žiju, protože nejsem právě z rodu dlouhověkých a ani moje životospráva není zrovna ideální. Takže je pro mě trochu zázrak, že jsem se takového věku dožil. Ale nejsem nerad.
13.3.2013 08:11:49