Kánon státní správy zní: Chceš-li čelit problému, vytvoř komisi. Zřídkakdy jde o přístup, který by přinášel řešení, ale vykáže se při něm spousta činnosti. Jsou však i výjimky; někdy může mít komise či pracovní skupina smysl, má-li rozumně stanovený cíl, správné složení a ochotu skutečně něco odpracovat.
O porodnictví bez porodníků
Jako jedna z těchto výjimek se jevila i pracovní skupina, již ministr zdravotnictví Leoš Heger ustanovil k problematice právního a společenského postavení porodních asistentek a domácích porodů. V komisi měli sedět erudovaní porodníci, porodní asistentky, zástupci pojišťoven a laických skupin bojujících za přirozené porodnictví. Rozumně nastavené složení i jasně určený objekt zájmu slibovaly, že tato komise by mohla být k něčemu. Bohužel její jednání od první schůzky selhává. Porodníci jednání opustili a jednání následujícího už se odmítli zúčastnit. Skupina se sice sešla bez nich, ale na první pohled je jasné, že komise debatující o porodnictví bez porodníků je k ničemu.
Je chybou, že situace došla tak daleko, že mezi lékaři-porodníky a zastánci domácích porodů zuří něco, čemu koordinátor pracovní skupiny, poslanec Aleš Roztočil, říká zákopová válka. Jestliže lékaři opustili první jednání skupiny proto, že své partnery v diskusi označili za málo erudované, a proto, že jim aktivistky neprojevovaly dostatečnou akademickou úctu, je to příznak ješitnosti a faktické neochoty zabývat se skutečným problémem. Jestliže se naopak zastánci domácích porodů nedokáží podívat na porodníka jinak než jako na nejhoršího nepřítele a tyrana matek a dětí, pak jde o ukázku hlouposti, zaslepenosti a neschopnosti kousnout se do jazyka a hledat kompromis.
I lékař je člověk
Je zjevné, že takto založená diskuse musí mít mimořádně schopného a silného moderátora, aby ji bylo možné udržet pohromadě, což se profesoru Roztočilovi zatím valně nedaří. Nezbývá než doufat, že se obě strany sporu umoudří, protože téma k debatě je mimořádně zajímavé, důležité a užitečné. Jenže aby se dalo někam dospět, budou se muset obě strany vzdát alespoň těch nejradikálnějších premis, s nimiž do jednání jdou.
domácích porodů musejí přestat vnímat lékaře jako zdroj všeho zla a utrpení. Lékaři by se naproti tomu měli pokusit přestat vnímat těhotenství a porod a priori jako chorobu a operaci k jejímu odstranění. Argumenty, že slepé střevo si také neoperujeme doma, jsou příliš časté a také arogantní a neférové, protože se jedná o dva nejen psychologicky a sociologicky, ale také medicínsky zcela neporovnatelné stavy.
Pokud by se podařilo obrousit alespoň tyto základní hroty a nastolit v komisi atmosféru naslouchání a vzájemné tolerance, když už ne přímo respektu, může jednání vést k zajímavým výsledkům. I kdyby z komise nevzešla zrovna cestovní mapa k legalizaci a legitimizaci domácích porodů, což je ostatně velmi nepravděpodobné, mohou si přinejmenším lékaři odnést dost zajímavých poznatků o pocitech a představách „alternativních“ rodiček, z nichž některé třeba půjde aplikovat i v prostředí porodnic, zatímco aktivistky mohou zjistit, že i lékař je člověk, jehož zajímá stav a pocity rodičky, jakkoli k nim přistupuje více z odborných než emocionálních pozic.
Jenže na to by bylo potřeba na jednání komise chodit. Komise o porodech bez porodníků je nonsens a plýtvání časem. Lékaři by měli zkusit zatnout zuby a do komise se vrátit. Ve hře není tak málo, jak se jim možná zdá.