Pacient v resuscitační péči (zvláště dlouhodobě hospitalizovaný) má spoustu otázek, které většinou nemůže úplně nebo dostatečně srozumitelně položit. Je-li v bezvědomí, pak pravděpodobně postrádá i motivaci ke komunikaci. Zdravotník, a to i u pacienta s poruchou vědomí, však musí plnit nejen jeho biologické, ale i duševní potřeby. Jde-li o vážnou poruchou vědomí, bývá počáteční komunikace jednostranná (verbální i neverbální).
Verbální jednostrannou komunikaci zahajujeme ihned při přijetí pacienta, tzn. že na něj mluvíme stejně, jako by byl při vědomí. Při neverbální komunikaci, a to zejména u pacientů s poruchou vědomí, je možné použít techniku dotyku - pohlazení, podržení ruky ve své dlani, podržení ruky na čele či na hrudníku. Při návratu pacienta k vědomí je třeba orientovat jej v čase a prostoru, opakovaně a zřetelně vysvětlovat, co se mu stalo a zdůvodňovat nutná opatření, o kterých se domníváme, že ho omezují nebo jsou mu nepříjemná.
V této souvislosti musím upozornit na dvě časté chyby, které často děláme, zejména u pacientů dezorientovaných a neklidných a které ve svém důsledku zvyšují jejich neklid a tíseň:
Místo jemného a laskavého zabarvení hlasu na pacienta křičíme, jako by měl poruchu sluchu, snad v domnění, že nám lépe porozumí.
Pro motorický neklid (neklidné pohyby rukou apod.) pacienta kurtujeme.
Počáteční komunikace s pacientem by měla být jasná a nezatěžující, tzn. co nejkratší, s použitím holých vět. Nesmíme zapomínat na oslovení jménem nebo titulem a představení se. Důležité je stát vždy v zorném poli pacienta, aby vždy věděl, komu hlas patří. Nesmíme zapomínat na řádnou toaletu jeho očí, tzn. odstranění veškerých zbytků mastí, které byly použity.
Možnosti komunikace s pacientem:
Sestra odezírá ze rtů pacienta. Tuto metodu nelze užívat standardně u všech pacientů, protože ne všichni umějí nebo mohou řádně artikulovat. Je to způsob velmi náročný a záleží na zkušenostech sestry.
Sestra předříkává možná přání pacienta. Ten přitakává nebo popírá správnost výběru otázky.
Sestra pacientovi nabízí obrázky. Metoda se používá zejména tam, kde selžou obě předchozí. Pacient odpovídá kývnutím hlavy, či jiným domluveným signálem nebo vybírá kartu samostatně. Samotné obrázky bez použití dalších technik jsou pro svůj omezený rozsah problematiky pro komunikaci nedostačující, ale sestru orientují a jsou vhodné jako doplňující metoda.
Sestra ukazuje a skládá písmena abecedy do slov podle pacientových kladných nebo záporných signálů. Metoda je zdlouhavá a vyžaduje velkou trpělivost a čas. Před započetím komunikace je třeba si udělat dostatek času a vysvětlit pacientovi, aby skládal pouze slova klíčová, tzn. aby vyjádřil podstatu svého sdělení. Ostatní může sestra odvodit.
Pacient samostatně píše svá přání a sdělení. Předpokladem je jeho fyzická zdatnost. Sestra většinou jen pomáhá přidržet podložku v zorném úhlu pacienta nebo mu upraví polohu do polosedu, sedu a přistaví stolek.
Pacient má zavedenou tzv. „mluvící“ TS kanylu. Komunikace, která je pro pacienta velkým pokrokem a povzbuzením, vyhovuje jemu i personálu, předpokladem je spontánní ventilace pacienta.
Donedávna čerpala sestra potřebné informace o pacientovi z lékařského záznamu anamnézy. Ta byla vcelku dostačující pro medicínskou diagnózu, ale většinou nedostačující pro stanovení ošetřovatelské diagnózy a pro následné plánování ošetřovatelské intervence. Do bližšího kontaktu s rodinou pacienta se sestra dostávala jen občas, při vyřizování formalit. Ze zavedení ošetřovatelského procesu do praxe vyplynula potřeba zahájení skutečného dialogu sestra - rodina a přátelé pacienta.
V dnešní době sestra na našem oddělení zahajuje rozhovor s rodinou pacienta (telefonicky nebo osobním kontaktem) už při první příležitosti. Seznamuje rodinu s řádem pracoviště, např. kdy a na jakém telefonním čísle žádat informace o zdravotním stavu pacienta, kdo je ošetřujícím lékařem atd. Osobní kontakt a rozhovor mezi sestrou a rodinou je navazován ihned při první návštěvě, většinou poté, co byla lékařem informována o aktuálním zdravotním stavu pacienta. Zde má sestra prostor pro zjištění ošetřovatelské anamnézy a dalších potřebných dat. Tento rozhovor je lépe uskutečnit mimo lůžko pacienta, neboť pohled na blízkého člověka v resuscitační péči je pro rodinu většinou natolik stresující, že komunikace nebývá obvykle zdařilá.
Samozřejmostí je představení se jménem a funkcí. Po prvním rozhovoru sestra zavede příbuzné k lůžku pacienta a chvíli s nimi setrvá beze slov. Poskytne jim přiměřený čas, aby se vyrovnali se situací. Poté oslovuje příbuzné znovu, aby jim vysvětlila veškerá opatření, která jsou u pacienta prováděna a způsob, jakým je ošetřován. Hovoří srozumitelně a průběžně objasňuje latinské, event. odborné výrazy, kterým by nemuseli rozumět.
Příklad správně vedeného rozhovoru: „Pokud máte zájem, mohu vám vysvětlit veškeré ošetřovatelské postupy a opatření, které jsou u vašeho (manžela) zavedeny a prováděny.“
Poté sestra začne probírat jednotlivé oblasti ošetřování a možnosti spolupráce, např. co způsobuje změnu stavu vědomí, co je to analgosedace, monitorování stavu vědomí, sledování možných reakcí pacienta, spolupráce ve vyhodnocování adekvátnosti reakcí, možnost spolupráce při motivaci pacienta, srovnávání jeho charakterových změn před hospitalizací s obdobím nemoci. Pokračujeme popisem prováděné umělé plicní ventilace, ventilátoru, částečně i popisem ventilačních režimů, později popíšeme i postup při odpojování a odvykání pacienta od ventilátoru, zajištění dýchacích cest, řekneme, jak a proč se provádí toaleta DC, jak se monitoruje kvalita ventilace. Dále, jakým způsobem je zajištěna enterální a parenterální výživa a o co se jedná s poukázáním na nazogastrickou sondu a centrální žilní linku. Hovoříme o zajištění inkontinence moči a stolice, sledování bilance tekutin, vysvětlíme, jak provádíme prevenci vzniku dekubitů, hygienickou péči, péči o oči, o dutinu ústní a další ošetřovatelské techniky. Podáváme vysvětlení k monitoraci základních životních funkcí a konečně zodpovídáme všechny otázky, které nám příbuzný klade.
Výsledkem srozumitelné úvodní a průběžné komunikace sestry s rodinou je:
Příbuzný se většinou uklidní a odchází s pocitem, že o jeho blízkého je dobře postaráno a že může důvěřovat celému zdravotnickému týmu.
Důvěra příbuzných vede k pochopení i v případě zhoršeného stavu pacienta a ke snaze spolupracovat. Spolupráce je důležitá zejména u pacientů dlouhodobě hospitalizovaných.
Příbuzný lépe rozumí informacím podávaným lékařem.
Tento způsob vystupování sestry a předvedení její odborné způsobilosti vede k pozitivnímu zhodnocení celé její profese.
Foto archív autorky
„Ideální“ výhled ležícího pacienta na sestru, která na něj hovoří.