(Tisková zpráva Institutu pro veřejnou diskusi)
Nákup zdravotnických prostředků je v rozpočtu většiny nemocnic po platových nákladech druhou nejvýznamnější položkou, někdy dokonce vůbec největší. Obzvlášť dnes, kdy je většina poskytovatelů zdravotní péče nucena snižovat náklady, jsou nákupní ceny prvním, na co se pozornost jejich managementu upře. Vznikají proto spory, zda má o nákupech rozhodovat právě vedení nemocnic, nebo lékaři.
Nákupní ceny jsou v porovnání například se změnou klinických procesů nebo restrukturalizací nemocnic relativně snadným cílem kritiky. Správně uchopit proces nákupu v celé jeho komplexnosti a nakoupit výhodným způsobem při dodržení zákona o veřejných zakázkách a požadavků zdravotních pojišťoven je ovšem nelehký úkol. Rozhodnutí, jaké zdravotnické prostředky a léky se budou používat, záleželo dřív na lékařích. V posledních letech se ale pravomoci o nákupu zdravotnických prostředků přesunuly směrem k managementu, a staly se tak častým zdrojem sporů.
Jak optimálně rozdělit kompetence mezi lékaře a management? Jedním z řešení může být podle MUDr. Pavla Hroboně, M.S., partnera Advance Healthcare Management Institutu tzv. VEN klasifikace. V ní jsou zdravotnické prostředky rozděleny na vitální, esenciální a neesenciální. První skupina je klíčová pro provedení výkonu a při výběru by měl mít hlavní slovo lékař. Esenciální prostředky jsou sice pro provedení výkonu rovněž důležité, ale jsou nahraditelné. Při jejich výběru by měli být lékař a management rovnocennými partnery. Výběr neesenciálních prostředků, které jsou plně nahraditelné, by měl být zejména na managementu. „Pokud je lékař nucen dokládat, proč použil dražší lék, než je ten běžně používaný, vede to k úsporám,“ doplnil k tomu Hroboň.
Například v sousedním Německu fungují už dvacet let skupinové nákupy. Jiří Dostal, ředitel INNOVA MEDICAL s.r.o., popsal možnosti jejich prosazení v ČR. „Skupinové nakupování je nutné chápat jako službu majiteli - akcionáři, nemocnici apod., najmout důvěryhodné odborníky na nákup zdravotnického materiálu a logistických služeb a zajistit stabilitu managementu nemocnice,“ řekl.
Podle Doc. RNDr. PhMr. Karla Volence, CSc., ředitele ELLA-CS, nesmí být v tendrech na nákup zdravotnických prostředků jediným a hlavním kritériem cena. Levnější, ale neosvědčené prostředky totiž mohou být později zdrojem závažných problémů. Důležitá je například také doba trvání uzavřeného kontraktu. „Pokud je příliš dlouhá, hrozí, že se během ní na trhu objeví lepší a výrazně levnější řešení,“ vysvětlil Volenec.
O zkušenosti s tendry na léky a zdravotnické prostředky se s účastníky diskuse podělil Dr. Emil Zörner, výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem. Zdůraznil, že tendry jsou v některých státech vypisovány podle jednotlivých oblastí. Například v Německu podle spolkových zemí, v Holandsku zase podle provincií.
Tendry vypisuje každá pojišťovna zvlášť a někde se tendry vypisují dokonce na různé druhy pacientů. „U nás se dohodnou pojišťovny mezi sebou. Existuje jen jeden nákupčí, a firmy tedy mají jediného partnera. Pokud nebude diverzifikace, nebude existovat konkurence, a pro menší firmy to bude likvidační,“ vysvětlil negativní dopad centralizace tendrů Zörner.