Není vyloučeno, že kauzu Diag Human má na svědomí zločinné jednání státních úředníků
Poslední kopec. Josef Šťáva udělal pro svou věc maximum a konec je na dohled. Přes tři sta milionů už vysoudil. Bude mu muset příští ministr financí poslat sedmimístnou částku? V každém případě přišlo pár řádek Martina Bojara stát dost draho. A to ještě nebereme v úvahu neprokázané podezření, že stát roky platil za léčiva z krevní plazmy podstatně víc, než bylo nutné.
Vlastimil Tlustý českému státu moc neposloužil. Dokonce se dá říci, že právním zástupcům - Janu Herdovi a jeho týmu z Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ( ÚZSVM) - namydlil schody. Ministr financí totiž upřímně veřejně doznal, že Česká republika počítá v arbitrážním sporu se společností Diag Human s porážkou a vyplacením pokuty za vytlačení z trhu v rozměru šesti miliard korun. Prostodušně uvedená částka se blíží té, na kterou by skutečně mohl přijít Českou republiku jeden neuvážený dopis bývalého ministra zdravotnictví a dnešního přednosty Neurologické kliniky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Martina Bojara ( EURO 21/ 2006, 22/ 2006, 31/ 2006). Ačkoliv společnost Diag Human vyčísluje svůj ušlý zisk v období od září 1992 do května 2000 včetně úroků z prodlení na sumu zhruba dvojnásobnou, není vyloučeno, že rozhodci, také jenom lidé, půjdou zlatou střední cestou.
Důkazy na stůl. Je třeba uvést, že v současné fázi sporu, který probíhá od roku 1996, nejde o to, zda český stát poškodil distributora krevní plazmy, společnost Diag Human, či nikoli. O tom, že je nárok žalobce na náhradu škody a nehmotné zadostiučinění po právu, rozhodli arbitři již v roce 1997. Nyní jde o to, na jakou částku bude újma vyčíslena. A všechno nasvědčuje tomu, že rozhodčí senát spěje ke konečnému rozhodnutí. Bohužel poslední zprávy - tak jako ostatně i ty minulé - nejsou pro stát a daňové poplatníky příznivé. Týdeník EURO získal informaci, a právní zástupce Diag Humanu Jan Kalvoda ji potvrdil, že rozhodčí senát přijal na návrh žalobce usnesení, ve kterém uložil právnímu zástupci českého státu ( ÚZSVM), aby předložil listinné důkazy, které by jednak podrobněji osvětlily způsob a parametry obchodování s krevní plazmou v České republice v devadesátých letech, jednak podpořily ( nebo vyvrátily) argumenty, kterými se ÚZSVM v poslední době snaží zpochybnit sám nárok majitele společnosti Diag Human Josefa Šťávy na odškodnění. Oběma stranami sporu určený soudní znalec - společnost Ernst & Young - má doplnit svůj znalecký posudek a exaktně stanovit výši způsobené škody. Znalec totiž v roce 2005, kdy posudek zpracoval, uvedl, že způsobená škoda může - bez úroků z prodlení - činit 2,6 až 4,5 miliardy korun. A to, zjednodušeně řečeno, podle toho, zda měl žalobce takovou sílu na trhu, jak sám tvrdí ( horní hranice intervalu), anebo to bylo tak, jak tvrdí strana žalovaná ( spodní hranice). Jan Kalvoda označuje toto usnesení za procesní průlom a oceňuje, že rozhodčí senát ctí princip rovnoprávného postavení účastníků řízení. Tedy že důkazy pro svá tvrzení musí předkládat nejen strana žalující, ale i strana žalovaná, která tak dosud podle právního zástupce Diag Humanu dostatečně nečinila. Názor ÚZSVM na význam usnesení a podrobnější informace o předaných listinných důkazech není znám, protože týdeníku EURO se nepodařilo získat odpověď na zaslané otázky.
Klíčové údaje. Konkrétně rozhodčí senát po ÚZSVM požaduje, aby předložil všem rozhodcům, stranám řízení a znalci údaje ze státního závěrečného účtu za roky 1990, 1991 a 1992 ( to jsou léta, kdy si Diag Human budoval pozici na českém trhu s krevní plazmou a jejími deriváty). A to konkrétně souhrn investičních nákladů zdravotnických zařízení, řízených ministerstvem zdravotnictví nebo okresními úřady, na nákup technologií pro výrobu, uchování a přepravu krevní plazmy. Dále měla být předložena dokumentace týkající se konkurentů společnosti Diag Human na českém trhu, společností Instituto Grifols a Immuno - rozhodnutí o povolení zahraničněobchodní činnosti, osvědčení o právní subjektivitě, daňová přiznání, oprávnění zpracovávat českou krevní plazmu a oprávnění k vývozu léčiv. Stát měl též předložit hlášení o objemu krevní plazmy a krevních derivátů podaná konkurenty krevní strany a též rozhodnutí o registraci některých léčiv vyráběných z krevní plazmy. A to jak pokud jde o oba konkurenty, tak co se týče obchodního partnera Diag Humanu - společnosti NovoNordisk a také firmy HemaSure, jíž NovoNordisk později prodal plazmovou výrobu. Rozhodčí senát si od zástupců státu vyžádal také materiály pro jednání vlády z let 2000 a 2001 a statistiku dovozu krevních derivátů v letech 1992 až 2000.
Špatné zkušenosti. Tím byl stát vybídnut k tomu, vydat se na tenký led. Výkaznictví vůbec, a to týkající se obchodování s krevní plazmou a krevními deriváty zvlášť, totiž nepatří k silným stránkám ministerstva zdravotnictví, kde se za dobu, po kterou arbitrážní řízení s firmou Diag Human probíhá, vystřídalo jedenáct šéfů. O „velkém chaosu“ na tomto úřadu se zmínila i soudkyně Monika Křikavová, když hledala polehčující důvody pro Marii Součkovou v její soudní při o smlouvě s advokátem Zdeňkem Nováčkem ( EURO 42/ 2006). Popletla si to však, když dospěla k závěru, že paní exministryně je v tom chaosu nevinně. Před nedávnem se zástupci ministerstva i ÚZSVM nepříjemně diskreditovali před rozhodčím senátem například tím, že předložili statistický výkaz, v němž za rok 1993 figurují krevní deriváty ze Sevaku Bohumil, státem postaveného závodu na zpracování krevní plazmy. Účelem bylo prokázat, že potenciální podíl firmy Diag Human na českém trhu s krevními deriváty byl nižší, než zástupci firmy tvrdí. Jenže o výstavbě Sevaku bylo za prvé rozhodnuto až o dva roky později, za druhé prokazatelně nikdy žádnou krevní plazmu nezpracoval, a tudíž ani derivát nevyrobil. Na takovou „nepřesnost“ v oficiálním výkazu lze při větší míře shovívavosti pohlížet jako na nepříjemnou chybu, při menší míře tolerance jako na pokus o podvod.
Spor o registraci. Český stát bude pravděpodobně také těžko prokazovat své tvrzení, že registrace krevních derivátů z NovoNordisku, které Diag Human dodával na český trh, zanikla v roce 1996, kdy závod NovoNordisku na zpracování krevní plazmy získala firma HemaSure. Jan Kalvoda argumentuje tím, že žádný subjekt nemohl žádat o zrušení registrace, protože by to bylo v rozporu se smluvními závazky mezi firmami NovoNordisk a HemaSure, přičemž státní orgán o své vůli registraci zrušit nemohl. HemaSure podle Jana Kalvody po převzetí plazmové jednotky NovoNordisku nepožádal o zrušení registrace krevních derivátů, nýbrž o změnu registrace, což byl údajně důsledek změny technologie a výroby nových produktů. „To, že registrace přípravků z NovoNordisku nebyla zrušena, jasně vyplývá z toho, že ještě ke konci roku 1997 byly všechny vedeny v číselníku Všeobecné zdravotní pojišťovny jako preparáty hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Přičemž je samozřejmě vyloučeno, aby byla hrazena léčiva, která nejsou registrována,“ konstatuje Jan Kalvoda.
Trochu civilizace. Pokud jde o investice Diag Humanu do transfuzních stanic, řeší se mimo jiné otázka, nakolik výhodné byly pro transfuzní stanice dodávky technologie od společnosti Diag Human. Ta při svém etablování na českém trhu vybavila na začátku devadesátých let dvaadvacet transfuzních stanic technologií na výrobu, uchování a přepravu krevní plazmy, do té doby v Česku nevídanou. O zaostalosti transfuzního oboru v bývalém Československu svědčí skutečnost, že tehdy poprvé u nás doznaly širšího uplatnění krevní vaky. Do té doby se krev přechovávala ve sklenicích, což je metoda, od níž západní Evropa upustila v sedmdesátých letech. To, že žalobce „transfuzky“, s nimiž měl smlouvu, vybavil, je nepochybné. Jde však o to, zda to pro ně bylo výhodné, když musely dodávky technologie splácet krevní plazmou. Strana žalovaná argumentuje tím, že to výhodné nebylo, protože nemocnice nemohly v dostatečné míře využívat plazmu k léčbě. Žalobce argumentuje tím, že transfuzní stanice technologii neměly, takže by krevní plazmu nezískaly vůbec, a mimoto se přímo k léčení užívá jen zanedbatelná část plazmy. Podstatnou část tvoří plazma zpracovaná na deriváty. Do protiútoku pak Diag Human přechází tvrzením, že transfuzní stanice, které nezískaly technologii od společnosti Diag Human, ji nezískaly ani od jejích konkurentů, kteří později obsadili trh, a byly nuceny vybavit se z prostředků veřejných rozpočtů.
Světlo v tunelu. Tím je navozena otázka, zda se stát tím, že umožnil ovládnout český trh s krevní plazmou a deriváty konkurentům Diag Humanu - společnostem Grifols a Immuno - , neodsoudil k tomu, aby dlouhodobě platil za zajištění tuzemské potřeby těchto léčiv podstatně vyšší částky, než bylo nutné. Lépe řečeno, zda ho k tomu neodsoudili státní úředníci, kteří měli do věci co mluvit. Nedostatky ve výkaznictví, nedostatečně prokazované argumenty české strany a dokonce předkládání “ důkazů“, které ve skutečnosti nahrávají protistraně, by mohlo svědčit ve prospěch domněnky, že nešlo pouze o velký chaos, ale možná dokonce o cílevědomé zametání stop. Názor o možném zmanipulování situace na trhu pravděpodobně zastává publicista Jan Urban, který se případem dlouhodobě zabývá. Alespoň o tom svědčí předpokládaný název jeho připravované knihy Tunel plný krve.
Týdeník EURO nemá zatím k dispozici dostatek hodnověrných údajů pro takové tvrzení. Je však informován o tom, že již v roce 1997 vypracoval švýcarský profesor Stierli odborný posudek, v němž z ekonomického hlediska porovnal smlouvy České republiky se společností Diag Human a se společnostmi Instituto Grifols a Immuno. Posudek byl zadán společností Diag Human, takže ho nelze považovat za nezávislý. Aniž by byl ovšem důvod zpochybňovat serióznost autora, jenž dospěl k závěru, že obě konkurenční společnosti, které na dlouhá léta ovládly trh vyklizený společností Diag Human, dodávaly deriváty z krevní plazmy zhruba dvakrát dráže než společnost Josefa Šťávy. Tato problematika se bezprostředně netýká sporu společnosti Diag Human s českým státem a rozhodčí senát ji zkoumat nebude. Měla by být ale zkoumána - nebo snad dokonce vysvětlena? - jinými k tomu způsobilými orgány, ať už arbitři rozhodnou jakkoli.
JOSEF MICHL, Euro