Sehnat si soukromou praxi nebylo pro zubní lékařku Zoru Muzikantovou zpočátku snadné. Až po letech vybudovala vlastní ordinaci na pražském Proseku.
Po promoci v roce 1991 nemohla Zora Muzikantová najít zaměstnání v oboru. Pak se seznámila s několika lidmi z Hamburku, kteří ji tam zprostředkovali stáž. „Pracovala jsem asi čtvrt roku u jednoho českého zubaře a měla jsem možnost navštěvovat i univerzitu,“ vzpomíná na své začátky.
V Hamburku také poznala Jiřího Sedelmayera, původem Čecha, který se vypracoval na šéfa jednoho z univerzitních oddělení.
„To je takový můj zubařský guru, který k nám do republiky přinesl preventivní péči, a ta mě nejvíce chytla. Škoda, že jsem tam nezůstala déle, byla to dobrá zkušenost,“ uvádí. Po návratu do Prahy musela opět hledat práci a cesta k soukromé praxi byla tajným snem. V té době ještě nemohla tušit, co privátní ordinace obnáší.
Začátky v Kostelci
Naštěstí narazila na člověka, který měl na Stomatologické komoře na starosti umísťování absolventů a doporučil ji na pohovor na zdravotním středisku v Kostelci nad Černými lesy. Tam se setkala s lékařem, jenž bez dlouhého přemýšlení řekl: “ Ano, my vás bereme“. A hned jí přidělil obvod.
„Hodili mě do vody - dělej co umíš. Najednou jsem měla tolik pacientů, že jsem nevěděla, co dříve. Někdy jsem v práci i přespala a pořád něco vymýšlela, chodila na různá školení, což bylo prima,“ vzpomíná.
Když se začaly privatizovat ordinace, tak si praxi pronajala. Bylo to v dobách, kdy
se obtížně získávaly informace:
„Stále jsem někde lítala a sháněla nějaké papíry, ale dělala jsem to s nadšením. Měla jsem před sebou vizi, že budu moci pracovat podle sebe, tak mě to ani moc nevadilo. Prokousala jsem se přes všechny papíry.“
Jednání na úřadech byla obtížná, ale zvládla je i díky podpoře ze strany stomatologické podpory. Se soukromou praxí tak začínala mezi prvními, hned jak to umožnil zákon.
Životní nabídka
Na maloměstě se jí líbilo. I když musela dlouho dojíždět a vstávat v pět ráno, nic dalšího neplánovala.
„Až jednou za mnou přišel švagr, jestli bych si nechtěla pronajmout ordinaci v bývalých jeslích na pražském Proseku,“ vypráví Muzikantová.
Byla to velmi dobrá nabídka, protože švagr nabízel ordinaci, která byla prakticky hotová a přinesla si do ní jen věci. Navíc nájemní podmínky byly velmi příznivé. Jak říká, byl to takový dáreček od kouzelného dědečka.
„Nejsem žádný velký střelec a neumím si představit, že bych si vzala několikamilionový úvěr na založení praxe v Praze. Měla bych z toho strach, tím spíše v době, kdy se všechno teprve rozjíždělo. Říkala jsem si: jsi ženská, třeba budou děti a nebudeš přece dělat kariéru za každou cenu,“ vypočítává.
Navzdory slibnému začátku měla obavy, zda v soukromé praxi uspěje. Asi rok souběžně pracovala v obou ordinacích. Ta stará jí vydělávala na tu novou. “
Plynule jsem přecházela i proto, že jsem potřebovala pacienty doléčit a nemohla jsem si sednout do prázdné ordinace. Kdo chtěl přejít do Prahy, vzala jsem ho s sebou.“
Pojišťovny v praxi
Trvalo rok, než získala dostatek pacientů. Teď, po deseti letech už jich má dva a půl tisíce. Praxe funguje velmi dobře a je to příjemné místo. Velkým problémem jsou však zdravotní pojišťovny, které platí zoufale málo za výkony.
„Náklady jsou stále vyšší… všechno je drahé, ponejvíce náš čas, a do těch honorářů od pojišťovny se prostě nevejdeme. Takže máme dvě možnosti - dělat rychle na úkor kvality, nebo se domluvit s pacientem, aby si připlatil,“ zlobí se lékařka.
„Ani to ale není jednoduché. Mně osobně by se nejvíc líbil pokladenský systém, který by umožňoval udělat výkon, za nějž by pacient zaplatil hotově a nechal si ho proplatit v pojišťovně.“
Další potíž je v lidech, kteří odmítají nést zodpovědnost za vlastní zdraví. “ Nechtějí často pochopit, že když se budou o zuby správně starat, nebudou mít bolesti a ušetří spoustu peněz. Řada pacientů k tomu přistupuje tak, že doktor zuby prostě musí spravit, oni se na to opět na pár let vykašlou a pak zase přijdou s problémy, které chtějí vyřešit nejlépe teď hned a zadarmo,“ stěžuje si.
JIŘÍ PINKA, Profit