Dříve lékaři nepovažovali za nutné pacientovi vysvětlovat, jaká ho čekají vyšetření, jaké jsou možnosti léčby a proč volí právě tuto či jaké má perspektivy. Pomiňme přitom otázku, jak se změnil pohled na to, zda má lékař pacientovi říci pravdu o závažném onemocnění.
K ilustraci vývoje způsobu komunikace mezi zdravotníky a pacienty dobře posloužilo srovnání nových a starých dílů seriálu Nemocnice na kraji města.
V počátku osmdesátých let pravděpodobně většina lidí souhlasila s názorem doktora Štrosmajera rozčilujícího se nad tím, že onen „zpovykaný“ hokejista chce vědět, kterou nohu a proč mu budou operovat a zda se ještě někdy postaví na led.
Ten, kdo tento díl viděl v roce 2003, už možná doktora Štrosmajera označil za hrubiána s naprosto nevhodným chováním.
Zkušenosti lékařů ukazují, že pacientů, kteří o své nemoci hodně vědí a další informace chtějí získat přímo od lékaře, přibývá. Podle dětského lékaře Milana Kudyna jde především o mladší generaci. „Ta je asertivnější a nestydí se položit otázku,“ popisuje.
Mám rakovinu!
U starší generace je naopak ještě ona úcta k lidem v bílých pláštích nekonečná. To ale často také vede k tomu, že se zbytečně trápí.
Pokud totiž po lékařově informaci „něco tam je“ nepoloží otázku „co a proč“, budou pravděpodobně několik týdnů žít v přesvědčení, že mají rakovinu a ono přitom půjde o zcela banální cystu.
Milan Kudyn má dokonce někdy pocit, že jej maminky jeho pacientů v ordinaci zkouší. Neobtěžuje ho to.
„Je dobré mít pacienta, který ví, o čem se hovoří. Mnohem lépe se pak vysvětlují podrobnosti,“ popisuje. Takovému klientovi pak také není složité doporučit například další informace v knihách, brožurách či na internetu.
Lékaři totiž v současném systému zdravotnictví často jen velmi těžko hledají potřebnou půlhodinu na rozhovor s pacientem.
Problém ovšem může nastat, pokud pacient přiběhne k lékaři s polovičatou informací či s nápadem na diagnózu, domáhá se léčby a nevnímá, co mu lékař říká.
„Pokud jsou pacienti poučeni, vítám to. Pokud to má ovšem charakter nevyvratitelného přesvědčení, jako například řídké případy se zkušenostmi a představami z ciziny, tak je to složité,“ upozorňuje Petr Sucharda, primář 3. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
S neúplnými informacemi, které občas přinášejí pacienti, se setkává i René Skoumal z brněnského Urocentra.
„Problém je, když lidé informaci vytrhnou z kontextu. Pro lékaře je pak skutečně složité pacientovi celou problematiku vysvětlit. Tito pacienti s polovičatými informace, zvláště pak jsou-li urputní, připravují lékaře i další pacienty o čas,“ tvrdí René Skoumal. Naopak příznivé je, když pacient zná anatomii a fungování daného orgánu.
Situace, kdy neúplná informace daná laikům není ku prospěchu věci, může ukázat třeba tento případ: Muž získá informaci, že se v „jeho“ věkové skupině často vyskytuje rakovina varlat, a je vybídnut, aby si sám prohmatal obsah svého šourku.
„V návodu na samovyšetření však již chybí informace o tom, že kromě varlete se v šourku zdravého muže vyskytují i jiné útvary, třeba nadvarle. Muž si vlastně poprvé v životě všimne, že má v šourku cosi „navíc“ a považuje orgán, se kterým se každý zdravý muž narodí, právě za onen nádor.
Takový nedostatečně informovaný muž, pak nejednou zpanikaří a doslova se dobývá do naší ordinace. Setkali jsme se dokonce i s tím, že pacient po „nálezu“ orgánu, který má od narození, vyděšením omdlel a krátce poté nám jej do Urocentra přivezli,“ popisuje René Skoumal.
Internet, letáky, linky
K tomu, aby se pacienti více informovali o svých nemocech, přispělo několik faktorů. V první řadě samozřejmě celkové uvolnění napětí ve společnosti a také možnost volby lékaře. Dalším důvodem je několikanásobné zvýšení zdrojů, ze kterých lze čerpat.
Vychází nepřeberné, ale také nepřehledné množství knih. Farmaceutické firmy zaplavují reklamní časy v televizích, vydávají různé letáky a brožury, zřizují informační linky. A pak je tu internet. Desítky, možná stovky českých stránek, tisíce zahraničních. Z jednoho zdroje se „proklikáváte“ na druhý a zastavit vás může jedině to, že některá ze stránek bude zpoplatněna.
Ale já jsem četl…
Ze zkušenosti Milana Kudyna lidé jako častý zdroj informací používají vedle internetu a knih také zdravotnické přílohy českých deníků. „Jsou častým zdrojem zamyšlení nad problémem,“ říká Milan Kudyn. Zdroj informací je totiž podle Petra Suchardy nutné nejen najít, ale i kriticky posoudit. To první zvládne ledaskdo, druhé jen málokdo. Pomocníkem může být Asociace zdraví na interentu (www.azi.cz), která na základě odborných kritériií uděluje kvalitním webům certifikát.
Kromě toho je v České republice pro mnoho lidí zdraví stále na spodních příčkách v žebříčku hodnot. „V Česku již sice jezdí po silnicích podobná auta jako na Západě, ale v zájmu o své zdraví se ještě srovnávat nemůžeme,“ vysvětluje René Skoumal.
Pacienti se tedy o zdraví zajímají spíše až ve chvíli, kdy již onemocní. „Z praxe bych řekl, že skutečně většina lidí se o prevenci aktivně nezajímá. Vzdor tomu, že 21. století bylo nazváno stoletím prevence, skutečnost je jiná. Občanům chybí motivace, stále přetrvává mýtus socialistického bezbřehého a spásného systému ve smyslu: ono to nějak dopadne,“ říká Otto Herber, místopředseda Společnosti všeobecného lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.
„Současný systém lidi nenutí ke zdravému způsobu života a k získávání informací o něm. Vezměte si třeba fakt, že půllitr piva je levnější než nealkoholický nápoj,“ dodává.
Jedno je jisté. Pacientů, kteří si budou sami shánět informace či tlačit a zpovídat lékaře, bude přibývat. „Bylo by však lepší, kdyby přibývalo dobře nebo alespoň vhodně informovaných pacientů. Při prudkém nárůstu počtu zejména internerových stránek z nejrůznějších někdy i vysloveně neseriózních zdrojů, se však zvyšuje riziko nárůstu polovičatě informovaných pacientů,“ obává se René Skoumal.
Markéta Grosmanová, Pavla Skurovcová, Hospodářské noviny