Pacientky Dětské psychiatrické kliniky v Motole mají společnou jednu vlastnost - pevnou vůli, která překračuje hranice lidského organismu. S anorexií má podle statistických odhadů zkušenost jedno procento obyvatel, nepřežije z nich skoro desetina.
Nemoc začíná nevinně. Dívka (pouze jeden z deseti pacientů je chlapec) se zajímá o zdravou výživu a podle toho si upravuje svůj jídelníček. Tak shodí tři kila. To jí ale nestačí. Všechny myšlenky se točí kolem jídla a každý den se stává hrou na pevnou vůli. Společenský trend, který jasně určuje, jak by měl člověk vypadat, vnímají čím dál tím mladší děti. Na Dětské psychiatrické klinice Fakultní nemocnice v Motole, kde se léčí případy z celé republiky, tak můžete potkat i vyhublé devítileté holčičky.
Svou roli ale sehrává i rodina. „Matky anorektiček jsou někdy obézní nebo naopak drží neustále diety,“ říká přednosta kliniky doc. MUDr. Michal Hrdlička, CSc. Často jsou pacientky z úspěšné rodiny, pro které mají velký význam školní výsledky. Otcové jsou většinou v nemilosti. „Je hrozné dívat se na něho, jak mlaská při jídle,“ popisuje svého rodiče Bára, jedna z desíti pacientek v motolské klinice.
Čtrnáctiletá Bára začít hubnout nechtěla. V tanečním kroužku patřila k nejlepším, když se ale rozhodovalo, kdo pojede na soustředění, nevybrali jí. „Chtěla jsem si dokázat, že mám pevnou vůli, a přestala jsem jíst,“ říká Bára. Podobné příběhy spojené se sportovním neúspěchem líčí i ostatní pacientky. „Na anorexii je spoleh,“ shodují se. Lékaři hodnotí anorektičky jako děti, které se vždy uměly přizpůsobit. „Jsou to většinou perfekcionistky, které nosily domů samé jedničky. Anorexie pro ně znamená první vzpouru,“ říká Hrdlička.
Ty, které dokázaly vydržet a nikdo si jich včas nevšiml, končí v nemocnici napojené na umělou výživu. V motolské klinice se léčí pacientky, které jsou ještě schopny jíst samy. Bára během jednoho roku zhubla deset kilogramů (při výšce 170 cm a váze 50 kg). Za dva měsíce na klinice zpátky přibrala pět kilogramů. Na to, než se pacientka sama přesvědčí, že chce jíst normálně, ale lékaři nečekají. Mohlo by být pozdě. „Žádný lék na anorexii neexistuje,“ vysvětluje Hrdlička a pokračuje: „Léčba spočívá v režimu a psychoterapii.“ říká. V Motole navíc pracují psycholožky, které se s dětmi věnují muzikoterapii a arteterapii.
Pobyt na klinice trvá několik měsíců. „Naším cílem je, aby pacientka získala opět svou původní váhu, zvykla si normálně jíst a vrátila se do života,“ říká Hrdlička. Ne všechny se ale dají přesvědčit, proto zde funguje systém odměn - podle dosažených výsledků mohou dívky nejdříve telefonovat domů, jít na vycházku a odjet na víkend za rodiči.
V motolské klinice se léčí i pacientky s bulimií. Oproti anorektičkám, které by vydržely naprosto vyhladovět, jsou bulimičky schopny vybílit ledničku a potom si z pocitu viny běžet vyprázdnit žaludek. Na klinice se proto musí obě skupiny hlídat. Anorektičky totiž (aby oddálily přibrání o nenáviděná kila) hladovým bulimičkám rády podstrkují své porce. Studie uvádí, že se z anorexie zcela vyléčí 30 až 40 procent pacientek, třetina se zlepší, zbytek hladoví celý život.
Přestože se Báře nelíbí, že se na klinice točí všechno hlavně kolem jídla, přiznává, že cíl lékařů - získat stravovací režim, se naučila. Upozorňuje ale na jinou věc: „Držet hladovku mě už neláká, ale rodiče mi už asi nikdy nebudou věřit.“
Ekonom, 16.8.2001