Šéfovské křeslo nejznámějšího soukromého zdravotnického zařízení v zemi opouští Vladimír Dryml v době, kdy se spekuluje o prodeji nemocnice sousední Jilemnici. Od roku 1998 působil Dryml jako poradce majitelů, v roce 2001 převzal vedení nemocnice coby ředitel.
To je jediná věc, která vám vadí?
Je toho víc. Oddělení akutní medicíny, které jsem ve Vrchlabí vybudoval podle amerického vzoru, bylo vytrženo z organizační struktury nemocnice. Má být řízeno pouze jednatelem společnosti. S tím rozhodně nesouhlasím, podle zákonných předpisů to tak ani nemůže být. Ale v poslední době jsem přišel i na některé další nepravosti.
O svém odchodu jste informoval hned ve středu ráno nemocniční personál. Proč?
Považoval jsem to za povinnost a zároveň slušnost vůči lidem, s kterými jsem společně bojoval za správnou věc a společné cíle.
Je ještě možné, že byste znovu spolupracoval s majiteli vrchlabské nemocnice?
Jednoznačně jsem ohlásil, že své rozhodnutí nezměním. Jsou meze, které slušný člověk nemůže překročit. Další spolupráce je pro mne nepřijatelná.“
Co teď budete dělat, když už nejste ředitelem?
V první řadě ze mne spadl velký pocit zodpovědnosti. Dosud jsem byl prakticky dvacet čtyři hodin denně na telefonu, sedm dnů v týdnu a 365 dnů v roce v práci. V této zemi je však hodně zdravotnických zařízení, která jsou v podobném stavu, jako byla v roce 1998 vrchlabská nemocnice. Moje zkušenosti bych mohl uplatnit ve vedoucí funkci na ministerstvu zdravotnictví.
Proč právě tam?
Zdravotnictví je v krizi. Vedení krizového managementu ve Vrchlabí jasně ukázalo, že ty zkušenosti máme.
Křeslo samotného ministra zdravotnictví vás neláká?
V čele resortu se nikdy neobjevila osoba se zkušenostmi z praxe, kvalitním týmem lidí a přitom nebyla tolik svázána s politikou. Dovolím si říct, že jediný člověk, který disponuje týmem kvalifikovaných lidí, jsem já. Ta krize musí být řešena co nejdříve, je potřeba rychle udělat pořádek a vyžadovat plnění zákonných předpisů. A to od všech.
Chcete tím naznačit, že dosavadní ministři zdravotnictví ve svých funkcích neuspěli?
V té pozici nemůže obstát člověk, který není připraven na komunikaci se Všeobecnou zdravotní pojištovnou. Z mých úst to možná zní zvláštně, protože ve Vrchlabí jsme vedli s VZP boje. Ale přesvědčili jsme pojišťovnu, že jsme seriózní partner. Pak se s ní dalo jednat. Nakonec dnes je i VZP ohrožená nestabilitou zdravotnického systému. Problémy nemají jen nemocnice.
Vraťme se ještě k Vrchlabí. Změnily se podmínky v českém zdravotnictví během vašeho šestiletého působení v nemocnici?
Dokázali jsme pro soukromý sektor vybojovat to svoje místo na slunci. Když jsme začínali, tak jsme byli exoti. Nikdo nás nebral vážně. Všichni si mysleli, že zkrachujeme. Jiní s námi zase chtěli válčit. Když uznali, že tudy cesta nevede, došlo ke společným řešením, dohodám, ale také ústupkům. Ukázali jsme, že i z prostředků veřejného zdravotního pojištění se dá prosperovat. To bych označil za ekonomický zázrak českého zdravotnictví.
Které události ve vrchlabské nemocnici vám nejvíc utkví ve vašich vzpomínkách?
Dali jsme šanci pacientům pochopit, že i periferní nemocnice ve Vrchlabí může v mnohých případech léčit lépe než velká státní nemocnice. To neplatí jen o devitalizaci, ale i o jiných metodách. Povedlo se toho víc. Většina pracovníků byla hrdá na to, že pracuje v místní nemocnici.
Hradecké noviny, 16.1. 2004