Českou lékárnickou komoru podle Ing. Daniela Horáka, ředitele Česká lékárna holding. a.s., provozující řetězec lékáren Dr. Max ovládá „velmi úzká skupina lékárníků – majitelů“. Uvádí to v rozhovoru publikovaném v časopise Zdravotnictví a medicína, č. 1/2018, na straně 27.
Je škoda, že pan ředitel si svým výrokem pokazil jinak dokonalý dojem, který o sobě v rozhovoru vytváří. Po jeho přečtení nelze nepodlehnout dojmu, že jen málokdo rozumí českému lékárenství více než on. Netroufl bych si s ním soutěžit ve znalostech problémů lékárníků. Na to mých více než 10 let v čele největší lékárnické organizace s více než 25letou historií nemůže stačit. Dosud jsem se domníval, že pan ředitel je obeznámen i se základními pravidly fungování komory sdružující lékárníky, jimž podle svých slov tak dobře rozumí. Není. Jinak by nemohl tvrdit, že komoru ovládá úzká skupina lékárníků, lhostejno, zda jde o majitele lékáren nebo o kohokoliv jiného. Dovolím si proto pana ředitele seznámit s tím, kým je ČLnK „ovládána“.
Nejvyšším orgánem komory je sjezd delegátů, který se koná jedenkrát ročně. Delegáti jsou vysíláni na sjezd ze svých okresních sdružení lékárníků, kde jsou voleni všemi lékárníky podle klíče 1 delegát na každých započatých 50 členů okresního sdružení. Výkonným orgánem komory je její představenstvo, které má 20 členů volených jednou za 4 roky sjezdem delegátů. Statutárním orgánem je prezident, rovněž zvolený sjezdem delegátů z řad zvoleného představenstva.
Popsaný systém orgánů a jejich obsazení objektivně brání tomu, aby komoru ovládla jakákoliv „velmi úzká“ skupina lékárníků. K tomuto závěru postačí jen lehké zamyšlení, které si pan ředitel zatím nedopřál.
V rozhovoru zaznívá řada dalších pozoruhodných úvah. Neupírám jejich autorovi nesporné obchodní vlohy. Pokud jde ale o to, co lékárníci chtějí, je na poli znalců problematiky pouhým samozvancem, navíc ne příliš dobře informovaným. Lékárníci svou budoucnost skutečně nevidí ve smíření se s tím, že svou odbornost budou napříště místo při výdeji léků na lékařský předpis uplatňovat jen při volném prodeji. A zcela jistě se neztotožňují s myšlenkou on-line prodeje, která není příležitostí pro lékárníky, ale jen a pouze pro typ společnosti, kterou třeba vede pan ředitel. Upozadit roli lékárníka na volný prodej, oslabit jeho význam při výdeji léčivých přípravků na recept a provozovat on-line prodej léků na lékařský předpis je přesně to, o co tu běží. Tyto cesty nemohou vést k ničemu jinému, než ke snížení nároků na zajištění lékárenské péče lékárníky.
A tedy k úsporám na mzdových nákladech. Zvýšit výnosy a snížit náklady – to je to, čemu pan ředitel rozumí nejlépe. Zapomíná přitom, že lékárník je tu pro pacienta, obchodník pro svůj zisk.
PharmDr. Lubomír Chudoba
prezident ČLnK
Tón reakce prezidenta ČLnK svědčí o tom, že přinejmenším několik zásahů mířilo přímo do černého. Nijak nezpochybňuji deset let pana prezidenta v čele lékárnické organizace. Mohl si snad jen ušetřit přívlastek „největší“ – je to poněkud nemístné za situace, kdy je v ní členství pro všechny lékárníky v ČR povinné. A potom, působení v čele komory ještě zdaleka neznamená, že je člověk aktuálně obeznámen s provozem – upřímně by mě zajímalo, kolik hodin z oněch deseti let strávil pan prezident za tárou nebo alespoň v zázemí lékárny.
Pokud jde o mechanismus volby do vrcholných orgánů komory, jsem s ním obeznámen velmi detailně. Bohužel je pravda, že teorie a praxe se příliš nepotkávají. Z pozice někoho, koho pan prezident označil za samozvance, bych rád poukázal na fakt, že na volby nemá vliv téměř polovina lékárníků (platících členů komory) a přibližně stejný podíl lékáren, protože jsou součástí nefunkčních okresních sdružení.
Takových je dnes v celé ČR dvacítka.
A pokud jde o volby, které nakonec přesto přese všechno proběhnou, ujišťuji pana prezidenta, že známe nejen jejich pravidla, ale i zákulisí. Jak silný je ve výsledku mandát vítěze volby, na to ať si každý čtenář odpoví sám. I na to, nakolik – jak píše pan prezident – takový „systém orgánů a jejich obsazení objektivně brání tomu, aby komoru ovládla jakákoliv úzká skupina lékárníků“.
Možná se pan prezident nechce v některých disciplínách poměřovat, já naopak rád změřím síly v pozorném čtení a historické paměti. Buď totiž šéf komory jednu nebo druhou disciplínu zanedbal, anebo vědomě lže. Zejména pokud jde o jeho interpretaci mých názorů na online obchod s léčivy.
Mnohokrát jsem na dané téma – i s autorem sousedního textu – mluvil.
Tudíž i on sám musí vědět, že k uvolnění on-line pro distribuci léků na předpis jsme vždy přistupovali s obrovskými výhradami a aktivně jsme upozorňovali na související rizika. A pokud už je to věc, které nebude z nějakého důvodu možné někdy v budoucnu zabránit, pak by měl takový způsob výdeje vždy zůstat v rukách lékárníků. Obecně jsem ale toho názoru, že síť kamenných lékáren je u nás dostatečně hustá a není tedy nutné ji v tomto ohledu doplňovat virtuálními. Obviňovat nás z toho, že nám jde o online prodej léků, je vskutku paranoidní. U volně prodejných přípravků je ale situace jiná. Možná, že se však pan prezident nemýlí a lékárníci, s nimiž je ochoten se bavit (ti naši to ovšem nejsou), se „neztotožňují s myšlenkou on-line prodeje“. Otázka však je, zda se s ní neztotožňuje i pacient.
Jsem tedy rád, že v závěru svého textu pan prezident tohoto pacienta vzpomněl. Mluví o něm totiž velmi zřídka – patrně z přesvědčení, že lékárny jsou jen pro lékárníky. Jenže právě orientace na pacienta je to, co činí lékárny Dr. Max atraktivními. Je to tvrzení, jež můžeme opřít o jednoznačná fakta: v poslední době potvrdily kvalitu naší sítě hned tři agentury – STEM/MARK (opakovaně), Datamar a Nielsen Admosphere. A aby byl pacient s lékárnou spokojený, pak taková lékárna musí existovat. A proto zdravá ekonomika není nic, za co bychom se styděli. Je totiž podmínkou kvalitní lékárenské služby.
Ing. Daniel Horák, generální ředitel sítě lékáren Dr. Max