O pracovním odpočívání a naopak
Vyplela jsem záhony, uklidila, uvařila a absolvovala další chatařské či chalupářské radosti. Pak jsem se s chutí vystavila sluníčku v dolce far niente a přemýšlela o tom, jak je rozumné, že člověk má radost z práce, když je odpočatý, a radost z odpočinku, když je utahaný. A jestli Hospodin zástupů, když nařídil sedmý den světit jako sváteční, se bál, že lidé budou pracovat bez míry, anebo, znajíc své tehdy ještě ne pappenheimské, nařízením jednoho dne odpočinku vymyslel mazaný způsob, jak je donutit, aby šest dní pracovali. Ale pak jsem došla k názoru, že většina lidí pracuje z tvořivé potřeby a dělali by to tak, i kdyby je nikdo nenutil.
Před lety si psychologové na nějaké anglické univerzitě vybrali jedno kolegiální vědecké pracoviště, kde výzkumníci, ponoření do svých objevitelských dobrodružství v laboratoři, nepočítali přesčasy. Cíle svých výzkumů i cestu k nim si ovšem určovali sami a byli dosti úspěšní. Po dohodě s vedením ústavu jim začali psychologové jejich výzkum odcizovat. Napřed bylo nutné psát podrobnější, pak více podrobné zprávy o tom, co každému bylo jasné, pak bylo nutné písemně plánovat každý krok a nakonec jim začali počítat zkumavky a rozhodovat, co který vědec bude ten den dělat. Samozřejmě, ti, kdo předtím na pracovišti přespávali, začali nejen ctít pracovní dobu, ale navíc svou, nijak malou invenci zaměstnávali tím, jak se ulít. Museli to zastavit, protože najednou nikoho nic zajímavého nenapadlo. Ten výzkum byl vlastně zbytečný, v hloubi duše víme, jak to chodí, všichni.
A to je vlastně i to, o čem mluvím. Dát naší profesi teoretické zázemí a praktická pravidla tak, abychom se naplno mohly věnovat tomu, co děláme v podstatě rády, dnes vlastně i rádi, a abychom to dělali tak dobře, že nás nikdo nebude otravovat počítáním zkumavek, protože si bude jistý, že víme, co děláme, a víme to líp, než by nám někdo mohl nadekretovat.
Vaše Sestra sester
PhDr. Jarmila Škubová
EDITORIAL
