Souvisí to se zvyšující se prevalencí diabetu 2. typu, aterosklerózy, arteriální hypertenze, ale také se stárnutím populace v důsledku snižující se kardiovaskulární úmrtnosti. Skutečnost, že u řady jedinců zůstává chronické onemocnění ledvin pro bezpříznakový průběh skryté nebo nemocným či lékařem podceněné (např. abnormální močové nálezy), má velký klinický i ekonomický význam. Nepoznané nebo již dříve rozpoznané, ale neléčené (či nedostatečně léčené) chronické onemocnění ledvin progreduje přes stadium renální insuficience do chronického selhání ledvin. V této době funkce ledvin klesá pod jednu pětinu normální hodnoty a nedovoluje vyloučit močí potřebné množství dusíkatých katabolitů a udržet vodní, minerální a acidobazickou rovnováhu.
Rozvoj terminální nezvratné fáze chronického selhání ledvin již vyžaduje léčbu metodami náhrady funkce ledvin (potřebná u 0,1 % populace). Je náročná, zatěžující a omezující pro nemocné, a z hlediska zdravotnického systému velice nákladná. Počty nemocných vstupujících do dialyzační/transplantační léčby celosvětově stále stoupají. Meziroční nárůst v evropských zemích je 3,2–3,7 % a v USA až 7,6 %. V současnosti počty léčených na 1 milión obyvatel jsou v Evropě v rozmezí 500–850, v Japonsku kolem 1200 a v USA více než 1400.
Příčiny chronického selhání ledvin v České republice jsou: diabetická nefropatie (asi 35 %), vaskulární nefropatie na podkladě aterosklerotického postižení renálního řečiště (20–30 %), nefroangioskleróza jako projev orgánového poškození ledvin esenciální arteriální hypertenzí (5–10 %), chronická glomerulonefritida (10 %) a chronická tubulointersticiální nefritida (asi 10 %), zbylá část zahrnuje polycystickou chorobu ledvin, ostatní hereditární choroby ledviny a obstrukční nefropatie.
Předkládaný text vám přináší nejnovější poznatky z epidemiologie, etiopatogeneze, klinických projevů, konzervativní a dialyzační léčby chronického selhání ledvin. Mezi časté a prognosticky závažné komplikace patří anémie, renální kostní onemocnění, hypertenze a kardiovaskulární onemocnění. Jejich brzké rozpoznání a léčebné ovlivnění zlepšuje kvalitu života a účinnost léčby metodami náhrady funkce ledvin. Je příznivou skutečností, že v České republice je dialyzační a transplantační léčba dostupná všem, kteří ji potřebují. Na druhé straně je neradostné každoroční konstatování, že přibližně jedna třetina nemocných s terminálním selháním ledvin přichází k zařazení do pravidelné dialyzační léčby bez předchozí nefrologické dispenzarizace – „z ulice“. To snižuje jejich další vyhlídky nejen na úspěšnost dialyzační léčby, ale i na možnost podstoupit transplantační léčbu.
Na začátku r. 2002 bylo v České republice léčeno náhradou funkce ledvin 6760 nemocných – 663/1 milión obyvatel. Převažující léčebnou metodu představovala hemodialýza s 57 %, zatímco na peritoneální dialýze byla zařazena pouhá 4 % nemocných (bohužel jen 50 % nemocných na hemodialyzační léčbě přestoupí hranici 3 roků – nejčastějšími příčinami úmrtí jsou kardiovaskulární komplikace), 39 % jedinců bylo po transplantaci ledvin s funkčním štěpem.
Stále více nemocných vyžadujících náhradu funkce ledvin patří do vyšších věkových skupin.
To přináší polymorbiditu s postižením řady orgánů a systémů, zvýšení počtu nesoběstačných nemocných a častější potřebu akutní a následné hospitalizační péče.
Bylo by velkým přáním autorů, kdyby předkládaný Fokus mohl svým dílem přispět k prevenci nárůstu počtu nemocných s chronickým renálním selháním v České republice – zlepšením informovanosti lékařské komunity o jeho nejčastějších příčinách (diabetes 2. typu, ateroskleróza a hypertenze), o potřebnosti provádění screeningových opatření u rizikových pacientů (mikroalbuminurie u diabetiků a hypertoniků), o nutnosti včasné dispenzarizace nemocných s nefropatií u nefrologa, a také o potřebě zlepšení celkové péče o pacienty s nefropatií či již přítomnou chronickou renální insuficiencí (kontrola hypertenze, léčba inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu či antagonisty angiotenzinu II a také hypolipidemiky, dosažení efektivní týmové spolupráce praktických lékařů, diabetologů, kardiologů a urologů s nefrologem).
Prof. MUDr. Václav Monhart, CSc.