Sociální versus ekonomické náklady
„Močová inkontinence je stresující a invalidizující stav zvyšující nemocnost ve společnosti. Nezávisle na věku je 15–30 procent žen ovlivněno močovou inkontinencí ve všech životních oblastech – osobní, pracovní, fyzické, sociální, psychické a v neposlední řadě také sexuál ní. Strádající ženy (kterých se problematika inkontinence moči týká častěji než mužů) se vzdávají mnohého ze svého běžného životního stylu a dochází tak ke zřejmému poškození jejich sociálních vazeb, partnerských a sexuálních vztahů, profesního zařazení a celkové spokojenosti,“ říká MUDr. Lukáš Horčička z Urogynekologické ambulance GONA, který je zároveň předsedou správní rady spolku Incoforum. Ten si klade za cíl především detabuizaci, odbornou mezioborovou spolupráci a edukaci odborníků i laické veřejnosti.
Drahá inkontinence
Přímé náklady inkontinence pro společnost začínají u diagnostiky inkontinentního pacienta (2000– 5000 korun), největšími výdaji jsou náklady na absorpční pomůcky (vložky, kalhotky, podložky). Podle metodiky zdravotních pojišťoven je vydáno na poukaz 5400–20 400 Kč dle stupně inkontinence. U některých typů inkontinence lze užívat farmakoterapii, která vyjde na 3000–13 000 korun na rok léčby pacienta. Jednorázové operace TVT (beznapěťová poševní páska) a TOT (transobturatorní páska) jsou dnes s úhradou od zdravotní pojišťovny kalkulovány na 25 000 korun, nejlevnější variantou léčby pro zdravotní pojišťovny je rehabilitace, ta však závisí na vůli pacienta a u seniorů též na fyzických možnostech cviky provádět.
„Umíme vypočítat přímé náklady – nákup vložek, kalhotek, podložek a případně mzdu ošetřovatelky, která o inkontinentního člověka pečuje. Co ale to ostatní – izolace ze společnosti, zaměstnání a rodiny? Není právě tohle tím nejdražším?“ ptá se Lukáš Horčička s tím, že celkové náklady na péči o inkontinentní osoby zatím nikdo nevyčíslil, což vnímá jako úkol pro lékaře, odborné společnosti i zájmové organizace. Jak MUDr. Horčička dále upozorňuje, už i zdánlivě banální problém, jakým je lehký únik moči, způsobuje nepřímé náklady navíc – pacientky se lékaři hned nesvěří, přestanou jezdit na výlety, chodit do společnosti, straní se rodiny, odmítají návštěvy, přestávají nosit nákupy, pracovat na zahradě, omezují sport i koníčky. Místo toho nakupují hygienické potřeby, častěji chodí v pracovní době na toaletu a jsou unavené, protože v noci několikrát vstanou k močení. K nepřímým nákladům lze řadit pracovní neschopnost, omezenou pracovní schopnost (kdy pacientka s hyperaktivním měchýřem nemůže za neustálého odbíhání na toaletu na některých postech vůbec pracovat). U inkontinentních pacientů v domovech důchodců nebo zařízeních následné péče je daleko větší nárok na ošetřovatelskou péči. V otázce ekonomických dopadů zdůraznil MUDr. Horčička také následnou péči, kde náklady zatím nejsme schopni spočítat. „Léčba je nutná, nejen kvůli vysokým nákladům, ale i pro zamezení sociální odloučenosti těchto pacientů,“ zdůrazňuje urogynekolog.
Kolik stojí neléčený pacient?
Diagnostika inkontinence je u 60–80 % případů velmi jednoduchá a spočívá pouze v základním lékařském vyšetření: odběru anamnézy, fyzikálním, laboratorním a ultrazvukovém vyšetření, která je ve většině případů schopen zajistit praktický lékař. Pouze 20–40 % případů inkontinence si vyžádá specializované urologické vyšetření.
Jenže počet pacientů, jejichž stav by již léčbu vyžadoval, ale raději používají kompenzační pomůcky, tvoří podle MUDr. Horčičky až 70 % inkontinentních pacientů. Podle některých studií trvá téměř 3 roky, než se pacient k inkontinenci přizná v ordinaci. Po tu dobu používá inkontinenční pomůcky bez úhrady pojišťovny. Odborníci jsou přesvědčeni, že pokud by léčbou obsáhli většinu těchto nepřiznaných pacientů, ušetřili by prostředky systému, který jen u výdajů na pomůcky vydá z veřejného zdravotního pojištění tolik jako například na radioonkologickou léčbu.
„Úhrady od pojišťoven se zlepšují. Stále ale zůstává vysoký podíl těch, kteří zůstanou na inkontinenčních pomůckách. Buď proto, že se ani svému lékaři nepřiznají, nebo nejsou v péči urologa či gynekologa a agresivnější forma léčby jim nebyla nabídnuta,“ dodal přednosta Urologické kliniky 1. LF UK a VFN a prezident Incofora prof. Tomáš Hanuš. Připomněl také problematiku operací karcinomu prostaty, kdy po úspěšné operaci zhoubného nádoru zůstává část mužů inkontinentní. „Abychom situaci posunuli, potřebovali bychom aplikovat 4krát více umělých svěračů, což znamená náklady 250 tisíc na jednoho pacienta. V této oblasti pociťujeme nedostatek,“ uzavřel prof. Hanuš.