V řadě zemí světa probíhají multicentrické klinické studie na několika desítkách pacientů s terminálními stadii nejčastějšího vrozeného onemocnění sítnice zvaného retinitis pigmentosa a také s věkem podmíněnou makulární degenerací. Obě choroby se vyznačují progresivním zánikem světločivných buněk (fotoreceptorů), avšak bipolární a gangliové buňky (druhé a třetí neurony zrakové dráhy) zůstávají dobře zachované i v pozdních stadiích chorob. To je základní podmínkou použití protéz, které musejí být umístěny v kontaktu s funkčními neurony.
Typy protéz
Protézy se skládají ze snímacího a kódovacího zařízení a elektrod. Podle lokalizace v oku rozdělujeme protézy na epiretinální a subretinální.
Epiretinální protézy jsou fixovány mechanicky svorkami na povrch sítnice a jsou napojeny přímo na neurity gangliových buněk. Ve vývoji pokročil nejdále model „Argus II“ společnosti Second Sight Medical Products, Inc. (Sylmar, Kalifornie, USA) , který má již od roku 2011 známku CE. Skládá se ze 60 elektrod. Elektrody čipu jsou přes extraokulárne umístěnou cívku bezkontaktne napojené na externí snímací a kódovací zařízení skládající se z kamery, procesoru a vysílače. Kamera je umístěná v brýlích, výjimečně v umělé nitrooční čočce. Kamera vyšle po zachycení videosekvence informaci procesoru, který konvertuje obraz na elektronický signál a ten je vysílačem odeslán přes cívku elektrodám čipu. Elektrody emitují elektrický signál, který je zrakovou dráhou dopraven do zrakového korového ústředí.
Subretinální čip je umístěn mezi fotoreceptory a pigmentový epitel sítnice a obsahuje navíc fotosenzitivní fotodiody, které přímo detekují světlo. Následuje konverze světla na elektrický signál, doprava elektrického impulzu k fungujícím sítnicovým neuronům a vyvolání jejich aktivity. Inovovaný bezdrátový model „Alpha IMS“ německé firmy Retina Implant AG (Reutlingen, Německo) také získal známku CE. Čip včetně celého příslušenství se nachází v těle pacienta. Obraz zachycuje několikrát za sekundu simultánně všech 1500 fotodiod. Na rozdíl od epiretinálních čipů využívá tento čip funkci bipolárních buněk a respektuje retinotopiku fotoreceptorů, což umožňuje lepší lokalizaci předmětů. Poskytuje „přírodnější“ zrakový vjem využitím mikrosakád stále oživujících obraz a má vyšší rozlišení.
Přínos pro pacienta
Elektronické protézy poskytují kontinuální a stabilní obraz s odpovídajícím prostorovým rozlišením v centrálních, maximálně 11° zorného pole. Umožňují černobílé vidění s rozlišením několika stupňů šedi a adaptaci na rozdílné stupně osvětlení v rozsahu 6 logaritmických jednotek. Významně zlepšují orientaci a mobilitu pacientů, vysoké procento pa cientů je schopno lokalizovat předměty a rozpozná směr pohybu. Již za několik dnů po implantaci někteří pacienti rozlišují větší předměty a jejich tvar. V průběhu týdnů se učí lépe interpretovat další zrakové vjemy, jako je rozpoznání světel automobilů, pomalu se pohybujících zvířat nebo květin. Nejlepší dosažená zraková ostrost u pacienta s implantovaným čipem je 0,036.
Vývoj protéz je komplexní, dlouhodobá, finančně velmi náročná a mezioborová záležitost. V budoucnu zbývá vyřešit celou řadu technických problémů, důležitá je podrobná předoperační analýza stavu sítnice a zrakového kortexu, které mohou významně limitovat „užitečnost“ čipu. Zásadní je tedy výběr vhodných pacientů, ale také jejich podrobné poučení o složitosti jak vlastního chirurgického zákroku, tak i následné dlouhodobé a náročné zrakové rehabilitace.
O autorovi| prof. MUDr. Hana Langrová, Ph. D., Oční klinika LF UK a FN Hradec Králové