OTÁZKA: Po maturitě jste studovala hudbu, ale nakonec jste si zvolila jako profesi medicínu. Proč?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Chtěla jsem především studovat medicínu. I když pro mne hudba hodně znamená, cele jsem se jí věnovat nechtěla. To bylo tak: Maturovala jsem za války, v roce 1941, v té době už byly zavřené vysoké školy. Nemohla jsem začít studovat medicínu, i když jedině to jsem si tehdy přála. Rozhodla jsem se připravit se na státní zkoušku z hudby a získat aprobaci pro vyučování klavírní hry. V té době jsem v rámci přípravy mohla studovat skladbu u profesora Řídkého i u dalších mistrů, mimo jiné u profesora Spilky. Zval nás na sborové koncerty, které dirigoval. Začala jsem dokonce učit klavírní hru, ale skončila válka a otevřely se vysoké školy – mohla jsem se zapsat do letního semestru už v roce 1945. V té době jsem již byla vdaná, roku 1944 se nám narodila dcera, takže jí bylo devět měsíců, když jsem začala studovat. S děckem to nebylo lehké. Prakticky to vypadalo tak, že jsem dcerku každé ráno odvezla ze Smíchova, kde jsme bydleli, k rodičům do Vršovic a po přednáškách jsem s ní zase cestovala domů. Přesto jsem fiškusovala na patologii, později na psychiatrii a na interně u profesora Františka Herlese. Moji známí znají historku, kdy jsem chodila do pitevny. Doma mne hledala nějaká návštěva, ptala se, kdy přijdu. Tříletá dcera jí odpověděla: „To nevím, až kolik bude mrtvol.“ Zní to hrozně, ale od medicíny ji to neodradilo.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Vaším oborem se stala neurologie. Byla to vaše promyšlená volba, nebo vás k této specializaci přivedla náhoda?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Když jsem skončila medicínu, absolventi dostali nabídku na určité místo, nemohli jsme si vybírat. Mohla jsem začít aspiranturu na kardiologii – dostala jsem nabídku od profesora Herlese, nebo přijmout sekundářské místo na neurologii na Vinohradech. Vzhledem k tomu, že už jsem měla děcko, jsem se v té době nemohla zavázat k výzkumné práci. Nastoupila jsem proto na neurologii.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Na neurologickou kliniku jste přišla v roce 1950. Jaká tehdy, pět let po válce, vlastně byla česká neurologie?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Tehdy vedl kliniku profesor Jan Šebek. Byl významný ve svém oboru, pobýval zejména ve Francii, výborný pedagog. Pomáhal i při formování Lékařské fakulty hygienické UK v roce 1952. Klinika samozřejmě neměla dnešní diagnostické a terapeutické možnosti, ostatně jako nikde jinde, modernější diagnostické přístrojové vybavení prostě nebylo, ale za daných možností bylo tamní pracoviště na úrovni. I když jsme samozřejmě ještě neměli CT, natož magnetickou rezonanci a jiné zpřesňující metody, a museli jsme vystačit s pneumoencefalografií nebo angiografií. Přesto se zdárně řešily závažné afekce mozku a míchy, úspěšně se operovaly nádory, traumatické a jiné léze. Kladl se mnohem větší důraz na detailní klinické vyšetření, než je tomu dnes, kdy se – jistě právem – více spoléhá na zobrazovací metody.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Jak vzpomínáte na tehdejší pacienty?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Když jsem začínala, ještě se hojně léčily syfilitické neurologické komplikace, například tabes dorsalis. Z diagnostických důvodů se dělaly nejen lumbální, ale i subokcipitální punkce, avšak ty ambulantně, aby pacient mohl hned odejít. Byl na ně vyhrazen jeden den v týdnu, vždycky se jich dělalo pět nebo šest. Tehdy mne je učil náš primář pan doktor Řemenář. Vím, že jednou přišel na tento výkon herec operety. Sestra mu musela kvůli punkci vyholit krk. Zapřísahal ji, ať ho nevyholí příliš, protože hrál roli prvního milovníka. Vzpomínám si, jak jej rozšafně ujišťovala, že to bude jen málo, ale nakonec mu to punkční místo vyhladila tak důkladně, že při pohledu do zpětného zrcátka málem zkolaboval. Vybavuji si také jednu pacientku, velmi mladou dívku, která ležela v malé mimopražské nemocnici s diagnózou spinální formy roztroušené sklerózy. V nemocnici tehdy nebyla běžná ani perimyelografie (PMG) a symptomatologie spastické paraparézy se tamním lékařům zdála tak přesvědčivá, že už pacientku dále nevyšetřovali. Byla léčena sérií infuzí kortikoidů, po kterých se zlepšila, ale jen přechodně. Napsala nám pak dopis, velmi podrobně vylíčila své příznaky, byly tam i bolesti a poruchy čití, ale chyběly dost charakteristické obtíže pro roztroušenou sklerózu. Pozvali jsme ji na kliniku a PMG prokázala benigní míšní nádor, který odoperoval profesor Zdeněk Kunc. Je zcela jisté, že bez operačního zákroku by plula dál pod diagnózou RS, možná až do plné invalidity. Myslím, že takových případů by se v té době našlo víc, ale tento byl velmi markantní a šlo o mladou nemocnou, která se nakonec plně vrátila do života.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Jak tehdy fungovalo vaše pracoviště?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Ráda vzpomínám zejména na první léta pod vedením profesora Šebka. Byli jsme malý přátelský tým, pana profesora jsme měli rádi. Než dostala vinohradská neurologie velkou budovu, sídlili jsme v malém pavilonu, kde kromě nutných provozních prostor byla jediná místnost, profesorova pracovna, kde se scházeli všichni lékaři a drželi tam také noční služby. Ráno po sobě každý musel uklidit a zmizet. Jednou nechala kolegyně nedopatřením na psacím stole jablko. Když profesor přišel, zavolal si ji a nazlobeně se jí ptal: „Co to je za jablko?“ – „To je moje, ale měla jsem tu dvě,“ dodala ukřivděně. Profesora to zaskočilo: „Myslíte, že jsem vám ho snad vzal?“ Vzpomínám si taky, jak jsme dělali nábor studentů. Cestovalo se po vlastech českých a setkávali jsme se s primáři různých nemocnic, aby propagovali nově založenou Lékařskou fakultu hygienickou. Jednou jsme přijeli do menší nemocnice, myslím, že na Moravě, kde nás měli předem ohlášené, ale vrátný, který nám pozdě večer otevřel, vyžadoval, aby se profesor Šebek legitimoval. Primář se to dozvěděl a panu profesorovi se pak velice omlouval. Když začínalo přijímání prvních studentů, konaly se pohovory, písemné testy tehdy nebyly. Úroveň uchazečů byla různá. Jeden na otázku, co zná z literatury a co čte, chvíli přemýšlel a pak řekl, že ano, že čte, že jednu knihu četl. Komise chtěla vědět, kdo ji napsal. Zase se hluboce zamyslel a pak se dal slyšet, že ji napsal snad nějaký Šetrhend.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Vy jste se ale neomezila pouze na práci na neurologické klinice.
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Již v prvních letech práce jsem začala spolupracovat také s profesorem Jaroslavem Teisingerem, byla jsem dlouhá léta konziliářkou jeho kliniky chorob z povolání. Později jsem působila i v jeho výzkumném týmu a byla spoluautorkou několika přednášek i článků, které vyšly také v cizině. Pro získání materiálu bylo nutno vyšetřovat v závodech, kde se pracovalo s různými toxickými látkami – například organickými rozpouštědly, parami rtuti, sirouhlíkem. Tam jsem vyšetřovala třeba dva, tři dny i noční směny, ve svém volném čase. V továrně na výrobu gumových hraček jsem zažila takovou příhodu: Mladé dívky, které malovaly obličeje na hračky, byly ke konci směny rozjařené a malovaly ústa v širokém úsměvu. Bylo na první pohled zřejmé, že expozice organickým rozpouštědlům je větší. Jedna lékařka, která vyšetřovala s námi, nám pak líčila pocit euforie z organických rozpouštědel. Prý zažila zvláštní pocit, že může létat, a měla dokonce chuť skočit z balkonu.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Pracovala jste na stejném pracovišti od promoce až do odchodu do důchodu, zažila jste tam čtyřicet let. Na které okamžiky ráda vzpomínáte?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Mnohé dobré i zlé zážitky se dostaly ve formě příběhů a vzpomínek do některých mých knih. Ráda vzpomínám na spolupráci s akademikem Zdeňkem Kuncem. Imponoval mi nejen tím, co všechno dokázal, ale i tím, s jakým zaujetím přistupoval ke každému pacientovi a ke každému neurochirurgickému výkonu. Tehdy jsme chodili do Střešovic ke „svým“ pacientům a mohli se účastnit operací. Nezapomenu na jeden případ výzkumného pracovníka, který měl rozsáhlý mozkový tumor. Profesor Kunc nás před operací zavolal do své pracovny, kde měl rozložené anatomické atlasy, a jako generál před bitvou s námi konzultoval přístupovou cestu k nádoru. Při operacích trvajících několik hodin jsme měli ve vedlejší místnosti k dispozici konvice s kávou a rohlíky s máslem, abychom se mohli občerstvit. On sám si i po letech dobře vzpomínal na jednotlivé pacienty, svou práci hluboce prožíval. Měla jsem ráda rovněž pedagogickou práci a myslím, že jsme měli ke studentům blíž než dneska. Výuka se vždy velmi preferovala, učili nejlepší pedagogové, psali knihy, skripta, zkoušky byly mnohem přísnější. Přesto na nás studenti nezanevřeli – po letech se s některými setkávám a vím, že dobré výuky si vážili.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Vedla jste katedru neurologie a psychiatrie. Dříve se tyto obory prolínaly a odborníci byli školeni v obou zároveň. Po válce ovšem došlo k jejich razantní separaci a dnes se již příliš nestýkají. Jak jste vnímala toto oddělení – je to spíše ke škodě věci (lékař nemá celistvější pohled na pacienta z hlediska poruch nervové soustavy), nebo ku prospěchu (může se více zaměřit na konkrétní problém)?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Je pravdou, že neurologie a psychiatrie byly dříve spojené obory. Dělala jsem například zkoušku u psychiatra profesora Zdeňka Myslivečka, který mi dal otázky z neurologie, znala jsem se dobře s profesorem Vladimírem Vondráčkem, po promoci mi dokonce nabízel místo na své klinice. Dnes už jsou oba obory tak široké, že jejich spojení je nemyslitelné. Vznikají speciální podobory a pracoviště. Vzhledem k mnoha novým poznatkům se enormně zvyšují nároky na klinického neurologa, aby se správně orientoval a zvládl strategii léčby. V dnešní době existuje snaha o integraci výzkumu, v tom smyslu vznikl výzkumný ústav, ale pokud jde o klinická pracoviště, drží se každé svého oboru. Vědecké postgraduální vzdělávání je dnes zastřešeno oborovou radou neurověd, která spojuje neurology, psychiatry, psychology a další.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Založila jste první neurologickou JIP u nás, stála jste u počátků průmyslové neurologie v Československu, publikovala na 150 vědeckých statí. Kterou svou práci považujete s odstupem času za nejpřínosnější nebo si jí nejvíc ceníte?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Založení neurologické jednotky intenzivní péče bylo určitě přínosem, dala nám možnost zlepšení péče o pacienta urychlením diagnostiky a léčby. Proto jsem prosadila, že se na vinohradské neurologii – jako první v republice – JIP zřídila, a díky výbornému lékařskému týmu také měla dobré výsledky. Vybudovala se s minimálními náklady – vznikla malá střešní přístavba, na začátku měla pět lůžek. Podařilo se mi také za pomoci ministerstva průmyslu zřídit Vědecké oddělení průmyslové neurologie, dotované tímto ministerstvem. Umožnilo to provádět širší výzkum toxického účinku průmyslových škodlivin na nervový systém. Mohla jsem do výzkumu zapojit i studenty, dokonce za menší finanční odměnu. V té době vznikla řada dobrých publikací a přednášek i v zahraničí. Nejvíce si cením asi práce z roku 1977 „Elektroencefalografie v diagnostice časných změn mozku způsobených sirouhlíkem“, která vyšla v International Archives of Occupational and Environmental Health. Téma bylo součástí mé doktorské práce. Ukázala se možnost elektrofyziologicky odlišit probíhající změny v důsledku „předčasné aterosklerózy“ arteriol a prekapilár způsobené sirouhlíkem od přímého toxického účinku sirouhlíku na mozkovou tkáň. Také si cením své vědecké prvotiny (1953, Časopis lékařů českých), což byla kazuistika sebevražedné otravy antihistaminikem u velmi mladé dívky. Požila množství, které se považovalo za absolutně smrtelné. Při nedělní službě jsem se dovolávala konzultace několika profesorů, telefonovala jim domů… Efektivní léčbu mi neporadili – žádná nebyla známá. S kolegou internistou jsme se domluvili, že přes dosti velké riziko budeme aplikovat malé množství histaminu jako antidotum. Reakce pacientky vyhlížela hrozivě, ale dívka se přesto uzdravila. Když jsem o případu referovala na klinice akademika Kamila Hennera, on sám řekl, že by si tuto léčbu netroufl podat, ale že to pacientce pravděpodobně zachránilo život. Mimochodem, tento příběh jsem vylíčila v jedné ze svých knih.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Měla jste nějaký lékařský vzor, ať už za studií, nebo během své profesní dráhy?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Mým lékařským vzorem byl ještě před studiem medicíny doktor z Orlických hor, nejmladší bratr mého otce – skvělý lékař, vynikající diagnostik, často i bez složitých vyšetřovacích metod, svým způsobem životní filozof, obětavý a moudrý člověk. Jako gymnazistka jsem za ním jezdila, bral mě s sebou na návštěvy pacientů a cestou mne zasvěcoval do těchto svých případů. Tím mne velmi zaujal pro medicínu. Tak trochu o něm je kapitola z mé knihy „Most Aeskulapů“. Druhý lékař, který mi byl vždycky vzorem, byl akademik Zdeněk Kunc. Mou knihu „Skalpel, prosím!“, k níž mi dal námět, četl, stejnojmenného filmu se však již nedočkal. Kniha se mu líbila, přijal ji velmi laskavě. Na jeho osobnost, noblesu a životní postoje nikdy nezapomenu.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Ve svých románech jste často ukazovala složitý vnitřní svět svých postav, komplikované emoční stavy. Do jaké míry jsou podle vás v medicíně podstatné osobní emoce a mezilidské vztahy? Jaké tam mají místo?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Myslím si, že empatie u lékaře není nikdy dost. Lékař by se za určitých situací měl umět oprostit od emocí, osobních sympatií nebo antipatií, ale myslím, že nemocný člověk především očekává hluboké soucítění a zájem lékaře. Nevěřím, že v dnešní době je příliš mnoho lékařů, kteří by psychologickým přístupem nemocného unavovali. Věnovat se nemocnému po všech stránkách i důvěrnější komunikací je totiž velmi náročné a dnešní doktor má zoufalou nouzi o čas. Přesto se snaží, vydává ze sebe všechno, co může, a ještě k tomu se mu někdy stane, že ho pacient neprávem nedocení, nebo dokonce napadne. Jsou to prostě dvě stránky jedné mince. Mám takové krédo: Kdo si medicínu jednou zvolil, měl a má lidi rád, jinak by byl blázen, kdyby na ni šel. Možná už na to mladí lidé občas přišli a třeba to je důvod, proč zájemců o medicínu ubývá.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Vybírala jste si pro knihy velká etická témata, která jsou spojena s lékařským prostředím, například právo na potrat nebo lékařskou zodpovědnost. Vidíte v současnosti nějaké nové etické téma?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Otázka práva na potrat mě upoutala už jako studentku. Proto jsem napsala svou prvotinu „Mne soudila noc“ a poslala ji již v roce 1948 do soutěže Evropského literárního klubu. Dostala jsem cenu, ale protože tato próza byla označena za naturalistickou a existenciální, nevyšla a hotové výtisky skončily ve stoupě. Film, který připravoval režisér Václav Krška, se také nenatočil. Kniha vyšla teprve v roce 1956, a to nejen u nás, ale i v Anglii, třikrát v Americe, v Polsku a pak následovala další vydání. Znamená to, že tento etický problém zaujal hodně čtenářů. Troufám si říci, že dodnes je z mnoha důvodů aktuální, stejně jako další etická témata, která mají vztah k medicíně. Dalším z dnes diskutovaných problémů je eutanazie, které jsem se dotkla v knize „Most přes řeku Léthé“.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Mnozí píšící lékaři kvůli psaní opustili lékařskou práci. Uvažovala jste o tom někdy?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Neuvažovala, nebyla jsem v situaci, kdy bych musela nechat psaní nebo medicíny. Naopak, medicína dává nepřeberné množství námětů díky kontaktu s mnoha lidmi. Medicínská problematika je kromě již zmiňovaných titulů také v knihách „Nevěra“, „Zlaté rybky“, „Na konci aleje“, ale i v „Mostech“: „Most přes řeku Léthé“, „Most sebevrahů“, „Ondinino prokletí“ a vlastně i v dětských knížkách: „Můj brácha“, „Benjamín“, „Eli, Oli, Al a pes Hanibal“ a v knize „Princ a Skřivánek“ – příběhu o dvou malých kamarádech, který dostal čestné uznání IBBY – cenu Hanse Christiana Andersena.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Máte na kontě mnoho úspěchů a ocenění. Které z nich vás nejvíc potěšily?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Dostalo se mi mnohých ocenění, jak v medicíně, tak v literatuře, ale přiznám se, že nejvíc mne těší ta z poslední doby: Zlatá stuha za prozaickou tvorbu pro děti a mládež v roce 2006, dále Medaile Josefa Hlávky za dlouholetou úspěšnou literární činnost, za celoživotní vědeckou a klinickou činnost v oblasti neurologie i za činnost pedagogickou, za prosazování humanitních idejí a odkazu Josefa Hlávky v české literatuře (z roku 2007, udělena Nadací Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových) a cena Boženy Němcové za trilogii „Lužanská mše“, udělená Akademií literatury české v roce 2010.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: Dokončujete knihu, která má vyjít v nejbližší době. Jaké má téma?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Kniha „Mecenáš v obnošené vestě“ uzavírá životní příběh významné české osobnosti, architekta Josefa Hlávky, zakladatele České akademie věd a umění a jejího prvního prezidenta. Kniha je v tisku a vyjde ještě během června tohoto roku. Ukazuje i problémy při zakládání akademie a studentských kolejí. Líčí život tehdejší umělecké a vědecké společnosti – osobností, které byly Hlávkovými vrstevníky a přáteli jako Dvořák, Vrchlický, Thomayer, Albert a další čeští spisovatelé, skladatelé a vzdělanci.
19.6.2012 16:33:41
OTÁZKA: V Hlávkově životě je i z medicínské stránky mnoho zajímavého.
ODPOVĚĎ:
MUDr. Valja Stýblová, DrSc.
Ano. Ve svých 37 letech náhle ochrnul na dolní končetiny a dodnes se vlastně neví proč, i když se na toto téma odborně polemizovalo v různých přednáškách a článcích. Přechodně měl i poruchy a zraku. Stav se horšil, ocitl se na invalidním křesle. Z této paraplegie a dalších obtíží se však do deseti let dostal jen při sanatorní léčbě a tehdejší rehabilitaci. Začal chodit nejprve s holí, pak i bez ní a prakticky se uzdravil. Uvažovali jsme spolu s profesorem Jaroslavem Blahošem o možném zánětlivém procesu ve smyslu polyradikuloneuritidy, respektive polyradikulomyelitidy, ale příznaky, které lze ex post zjistit, nejsou zcela přesvědčivé. Pokud by šlo o roztroušenou sklerózu, bylo by nutné předpokládat, že se budou postupně horšit, poněvadž neměl příslušnou léčbu. V poslední době uvažuji, zda nemohlo jít o akutní diseminovanou encefalomyelitidu (ADEM), což je demyelinizační autoimunitní onemocnění, jež propuká po systémovém zánětu či očkování a jehož výskyt v rozvinutých zemích se postupně snižuje. Začíná náhle, u adolescentů či mladých dospělých, první projevy jsou podobné roztroušené skleróze, na rozdíl od ní však typicky dochází k regresi i úplnému uzdravení. Jako příčinu smrti (Hlávka zemřel v 77 letech) uvedl profesor Jaroslav Hlava chronický zánět střev, ale mozek ani míchu bohužel nepitval. Hlávka byl umělec, architekt. V tom je dosud ne zcela doceněn, přestože jeho stěžejní dílo – biskupská rezidence v Černovcích na Bukovině – bylo nedávno prohlášeno památkou UNESCO. Měla jsem příležitost v rámci zájezdu Hlávkovy Nadace, Akademie věd, Univerzity Karlovy a Českého vysokého učení technického zúčastnit se výpravy do této oblasti. Stavba je nádherná zvenku i zevnitř – složité interiéry osobně navrhoval až do takových detailů, jako jsou dveřní kliky, biskupská berla či ostatní vybavení. Je skoro neuvěřitelné, jak mohl celý areál za tehdejších podmínek postavit – na Bukovině v té době nebyl kamenolom ani cihelny, dokonce ani dostatek pracovníků. Vše musel zorganizovat ve svých třiceti letech on sám. Vyhledával vhodný kámen v okolí, postavil cihelny, zařídil dovoz materiálu i jeho těžbu. Snad i proto je více známý jako úspěšný stavitel, selfmademan, který svůj poctivou prací nabytý obrovský majetek do poslední koruny rozdal – založil Českou akademii věd a umění, jejímž byl předsedou, vystavěl studentské koleje, založil Národohospodářský ústav. Všechny své peníze vložil do Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových na podporu české vědy a umění. V Hlávkově zámku v Lužanech měli zdarma zázemí významní vědci a umělci. Existují psychologické rozvahy, co Hlávku k takovému mecenášství, vesměs anonymnímu, vlastně vedlo. Byl to snad vděk za uzdravení z těžké nemoci? Ani to však není dokazatelné a vzhledem k Hlávkově povaze ani příliš pravděpodobné.
19.6.2012 16:33:41