OTÁZKA: Jak se profiloval váš zájem o neurologii?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Již od dětství můj zájem přitahovala poměrně široká škála oborů lidské činnosti, od humanitních přes biologické až k technickým. Během gymnaziálních let jsem zvažoval další studium architektury či archeologie, ke kterým mě dodnes přitahuje zvláštní kouzlo. Na lékařskou fakultu jsem pak nastupoval s pevným rozhodnutím věnovat se po skončení studia antropologii – počátkem 80. let to pro mne totiž byla schůdnější cesta k historii než studium na filozofické fakultě. Nicméně poměrně brzy mne na medicíně začal přitahovat lidský mozek, jeho tajemství, složitost a dokonalost. Ve třetím ročníku jsem již absolvoval individuální studijní pobyt na neurologické klinice, postupně se zapojil do neurologického výzkumu v rámci studentské vědecké činnosti a po krátkém zvažování neurochirurgie a absolvování zkoušky z neurologie jsem se definitivně rozhodl pro tento krásný obor. Má cesta k neurologii tedy nebyla úplně přímočará.
15.4.2013 11:58:43
OTÁZKA: Čím je podle vás lidský mozek jako předmět lékařského zájmu tak výjimečný?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Mozek je nejen nejsložitěji organizovanou hmotou v nám známém vesmíru, ale především orgánem, který z nás lidí činí to, čím jsme. Činí nás takovými, jací jsme. Jde o orgán, který je nesmírně komplexní, vysoce a velmi přesně strukturovaný… a i v patologii takřka dokonalý. Je pozoruhodné, že celá polovina našich genů neslouží k ničemu jinému než k zajištění správného vývoje mozku. Z toho myslím jasně vyplývá, jak „nadlidský“ výtvor „dřímá“ v hlavě každého z nás.
Ačkoli je lidský mozek stále ještě obestřený řadou tajemství, včetně těch největších (například podstata lidského vědomí), mnohé již víme nebo tušíme. Studium lidského mozku v rámci jeho normálního i patologického fungování je dle mého soudu jednou z největších výzev naší doby.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Motivovala vás při volbě povolání rodina?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Nepocházím z lékařské ani jinak profesně vyhraněné rodiny, takže jsem měl vzácnou možnost se při volbě povolání rozhodnout zcela svobodně. Na druhé straně vážnost lékařské fakulty a lékařského povolání, jakož i bezvýhradní podpora ze strany mé rodiny v tomto směru, zcela jistě sehrály velmi významnou roli.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Vzpomínáte na některé osobnosti z doby studia, měl jste na lékařské fakultě vzory?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Vysokou školu jsem studoval v letech 1983 až 1989, a jak víme, v této době nebyly vládnoucími kruhy osobní či pedagogické kvality vyučujících pokládány za zrovna prioritní. Tomu zčásti odpovídal i vztah studentů k významné části vyučujících. Povinné studium marxismu-leninismu či ruštiny a nezapomenutelná vojenská katedra také sehrály dosti negativní úlohu. Přesto se našly výjimky, k nimž se studenti o to více přimkli. Na mne osobně velmi pozitivně zapůsobil například tehdejší asistent Zdeněk Kadaňka (později profesor a přednosta brněnské II. neurologické kliniky), který byl nepochybně jedním z důležitých hybatelů při volbě mé specializace.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Celou profesní dráhu působíte na jednom pracovišti – na 1. neurologické klinice LF MU a FN u svaté Anny v Brně. To není úplně obvyklé…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Máte pravdu. Po promoci (a absolvování základní vojenské služby) jsem jako mladý sekundář nastoupil na neurologickou kliniku ve Fakultní nemocnici u svaté Anny a s výjimkou několika zahraničních studijních pobytů působím na tomto pracovišti dodnes. Jsem tak vlastně živoucím příkladem toho, jak se lékařská kariéra dělat nemá. Alespoň z pohledu kolegů z civilizovanějších krajin. Na druhou stranu ale musím říci, že vedle vlastní klinické práce jsem od roku 1994 souběžně působil i jako pedagog a s tím souvisela také moje intenzivní vědeckovýzkumná činnost. Navíc – jak jsem již uvedl – mi bylo v průběhu minulých let postupně umožněno absolvovat postgraduální studium na prestižním londýnském pracovišti National Hospital for Neurology and Neurosurgery na Queen Square a řadu měsíců jsem strávil na studijních stážích ve Francii (Paříž, Dijon a Rennes), Německu (Bielefeld) a Kanadě (Montreal). Zřejmě i díky tomu jsem nikdy nezažil profesní krizi středního věku nebo syndrom vyhoření. Za to jsem osudu opravdu vděčný.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Profesorem jste se stal, když vám bylo pouhých 42 let. Co to pro vás znamenalo a jak to ovlivnilo vaši profesní dráhu?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Nemyslím, že tituly mají až takovou moc, jaká se jim přisuzuje. Připsáním titulu před či za jméno se z nikoho lepší člověk nestane. Je ale pravda, že vědecko-pedagogické tituly jsou pevně spojeny s kariérním postupem a svým způsobem umožňují posunout se směrem kupředu. Například vyměnit výuku formou stáží za výuku formou přednášek pro větší množství studentů, získat vlastní doktorandy, či dokonce takzvané postdoky. Rozvinout dále své vědecké aktivity, snadněji získat grantovou finanční podporu, založit vlastní školu, jít nezávisleji svou cestou… Bohužel však tituly znamenají také častější oponentské a recenzní posudky, práci v nejrůznějších radách, výborech a komisích či další funkce, které nelze vždy odmítnout. Neboli každá mince má dvě strany.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Velkou část svých aktivit věnujete epileptologii a epilepsii. Co toto onemocnění podle vás představuje v rámci medicínských oborů?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Je důležité si uvědomit, že epilepsii nemůžeme považovat za jedno onemocnění. Ve skutečnosti se jedná o širokou škálu takzvaných epileptických syndromů, které jsou patofyziologicky i klinicky značně heterogenní. Důležité navíc je, že jde o onemocnění poměrně časté. Jeho výskyt se uvádí zhruba u jednoho procenta populace. V České republice tedy v tomto okamžiku žije asi 100 tisíc pacientů s epilepsií a celosvětově mluvíme až o 50 milionech postižených jedinců. Vedle toho se jedná o skupinu onemocnění, která vyžadují vysoce interdisciplinární přístup. Epileptolog musí mít velmi dobré znalosti nejen v oblasti diagnostiky a terapie epilepsie, ale musí být odborníkem na elektroencefalografii, rozumět z velké části i psychiatrii, neuropsychologii a rychle se rozvíjející oblasti neurozobrazování.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Jak na vás působilo bližší poznání oboru?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Epileptologie je významnou součástí neurologie, a když se tomuto oboru začnete věnovat více, s epilepsií se velmi brzy setkáte. Zkušenost s vlastním epileptickým záchvatem u konkrétního pacienta není zrovna nejpříjemnějším zážitkem, nicméně postupně s pronikáním do tajů tohoto onemocnění začnete vnímat jednotlivé příznaky, klinické stesky pacienta i příbuzné problémy v nezbytných souvislostech. Epilepsie se pro vás čím dál tím více stává pomyslným oknem do mozku, umožňujícím in vivo studovat chování tohoto fascinujícího orgánu. Pravidelným kontaktem s pacienty si pak stále více uvědomujete, jak komplexní musí být naše péče o postižené jedince. A to nejen z pohledu diagnostiky a léčby, ale i v psychologické nebo sociální rovině.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: V léčbě a výzkumu epilepsie došlo za posledních dvacet let k významnému pokroku. V čem spočívá?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Pokrok v diagnostice a léčbě epilepsie je za posledních dvacet let skutečně velmi výrazný. Na počátku mé profesní dráhy byla diagnostika epilepsií značně limitována. Vedle objektivního neurologického vyšetření kladívkem a klinického úsudku byla například elektroencefalografie bez podstatného pokroku od doby svého zrodu ve 20. letech 20. století, moderní neurozobrazování bylo sotva v počátcích, s obtížně dostupným CT vyšetřením mozku. Teprve postupně se objevilo digitální EEG, dlouhodobé video-EEG monitorování, invazivní EEG, magnetická rezonance či metody typu PET a subtrakčního iktálního SPECT vyšetření mozku. V oblasti léčby byla počátkem 90. let k dispozici v podstatě pouze čtyři zastaralá antiepileptika, s mnoha interakcemi a řadou nežádoucích účinků. Epileptochirurgie – alespoň u nás – prakticky neexistovala. Teprve od 90. let se vedle významného rozvoje operační léčby epilepsie začala ve farmakoterapii objevovat také antiepileptika nové generace, jichž máme v současnosti k dispozici již minimálně deset. Jejich hlavní přínos spočívá v tom, že vykazují výrazně menší množství nežádoucích účinků a nemají interakce s ostatními léky. Díky tomu je léčba pro pacienty mnohem příjemnější. Současně to ale přináší i určité obtíže – farmakoterapie epilepsie se totiž stává méně přehlednou a klade tak větší nároky na ošetřujícího lékaře. Největší změnou je nicméně posun ve filozofii, kdy se prioritou naší péče stává kvalita života konkrétního pacienta, nikoli pouze dříve démonizované záchvaty.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Které lékařské specializace jsou v rámci zmiňované multioborovosti pro epileptologa významné?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Je jich dlouhá řada. V rámci diagnostiky jsou to především neuroradiologové a odborníci na nukleární medicínu. Bez intenzivního mezioborového dialogu s těmito kolegy bychom u řady pacientů nemohli správně identifikovat strukturální podklad onemocnění. Velice významná je v diagnostice farmakorezistentních epileptických pacientů i role psychologů zajišťujících specializované psychologické a neuropsychologické vyšetření. V neposlední řadě je velmi důležitá spolupráce s psychiatry. Jakékoli strukturální či funkční poškození mozku může vést nejen k neurologickým, ale i psychiatrickým projevům. U farmakorezistentních pacientů se poměrně často setkáváme s psychologicky negativními příznaky, jde například o paměťové poruchy, poruchy nálady ve smyslu deprese nebo o anxietu. Včasná diagnostika těchto psychologických potíží je o to důležitější, že například poruchy nálady v období mezi jednotlivými záchvaty narušují kvalitu života postižených jedinců dokonce ještě více než vlastní epileptické záchvaty.
A nakonec je nutné zmínit roli neurochirurga, jakožto nejdůležitějšího partnera v rámci programu operační léčby epilepsie.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Aktuálním tématem současné medicíny je úroveň komunikace lékaře s pacientem. Jakou roli hraje ve vašem oboru?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Komunikace je v oblasti klinické medicíny nepochybně jedním z nejdůležitějších nástrojů v péči o naše pacienty. Osobně se domnívám, že se jí bohužel stále nevěnuje dostatek pozornosti. Jak v pregraduální výuce, tak i v postgraduálním vzdělávání je dle mého soudu nejdůležitější role odborně i lidsky kvalitního učitele-lékaře. Zejména v dnešní době informačního přehlcení a elektronických výukových pomůcek, včetně e-learningu, se na tento lidský faktor často zapomíná. Příklady táhnou. Vzdělávání mediků a mladých lékařů by mělo být organizováno tak, aby odborný asistent či vedoucí lékař byl vždy velmi kvalitní odborník, který si zároveň v plné míře uvědomuje význam komunikace a má dostatek prostoru na osobní předávání vlastních odborných a komunikačních zkušeností.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: V čem jsou specifika této komunikace?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
V oblasti neurologie a epileptologie je například velmi důležité adaptovat komunikaci různým intelektovým a mnestickým schopnostem pacientů. Pro správnou diagnózu je v epileptologii velice důležité získat od pacienta přesný popis toho, jak záchvat subjektivně začíná. Dobrat se tohoto nesmírně důležitého anamnestického údaje je ovšem někdy značně složité a vyžaduje to velkou trpělivost. Často je nutné flexibilně se přizpůsobit pacientovu slovníku, ověřit si, že správně pochopil otázku, a hlavně – získat jeho důvěru. Obecně je pak třeba být vůči jedinci, který u nás hledá pomoc, skutečně empatický a správně tuto empatii reflektovat v komunikaci s ním.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Zmiňujete význam důvěry. Co to znamená prakticky?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Pokud je mezi lékařem a pacientem vztah založený na důvěře, pak má tato skutečnost většinou pozitivní dopad na výsledek léčby. Větší otevřenost pacienta umožní přesnější diagnostiku, ale i realizaci toho, co je zejména u chronických pacientů velmi důležité a co lze vnímat jako jakousi jednoduchou formu „neurologické“ psychoterapie. Fungující vztah lékaře s pacientem je současně mnohem efektivnější při iniciaci či změně farmakoterapie, což je velmi významné u komplikovaných farmakorezistentních pacientů. Snad největší význam má potom důvěra pacienta v rámci přípravy a realizace operační léčby epilepsie. Pokud je nastolena atmosféra důvěry, pacient lékaři lépe naslouchá a naopak.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Zabýváte se i behaviorální neurologií. O co v tomto oboru jde?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
U řady neurologických pacientů můžeme pozorovat změny chování, které souvisejí s mozkovou dysfunkcí. Tyto behaviorální příznaky jsou něčím, co logicky přitahuje pozornost řady neurologů a biologicky orientovaných psychiatrů. Přesto je u nás behaviorální neurologie ještě v plenkách. Myslím, že je to jednak tím, že přesný vztah jednotlivých mozkových struktur a konkrétního chování ještě není plně identifikován, současně ale rozvoji behaviorální neurologie jistě brání i skutečnost, že vztah mezi strukturami a chováním je skutečně velmi komplexní. Pro ilustraci: Pokud je poškozená některá pohybová funkce, jsme na základě našich školních znalostí neuroanatomie a neurofyziologie schopni odvodit, kde přesně porucha v nervovém systému vznikla. Pokud ale vznikne například porucha pozornosti, kterou zajišťuje řada mozkových oblastí propojených v rozsáhlých neurokognitivních sítích, klade topická diagnostika na neurologa mnohem větší nároky.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Jakou mají čeští epileptici šanci, že se jim dostane správné péče?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Jako stávající předseda České ligy proti epilepsii ČLS JEP, tedy odborné společnosti, jejímž hlavním úkolem je optimalizovat u nás péči o epileptické pacienty, bych rád věřil tomu, že mají šanci vysokou. Na základě osobních zkušeností jsem si jistý, že kvalita péče o pacienty s epilepsií v České republice plně snese srovnání s péčí poskytovanou v rozvinutých zemích Evropské unie i Severní Ameriky. Je tedy nepochybně na vysoké úrovni. Díky činnosti naší odborné společnosti vznikla v Česku síť specializovaných neurologů se statutem epileptologa a dále u nás v rámci koncepce oboru epileptologie existují čtyři specializovaná epileptologická centra (v Praze a Brně). Základní péče o pacienty s epilepsií je poskytována na úrovni běžných neurologů, a teprve když léčba selže, dostávají se pacienti do péče epileptologických specialistů a center. V současnosti tedy nemocní mají poměrně slušnou šanci, že se jim dostane maximální možné péče. Nepochybně však – navzdory veškerému úsilí ligy – existují pacienti, jejichž léčba není úspěšná, i tak se ovšem přes ošetřujícího lékaře nedostanou k lepší péči. To je smutný fakt, který se snažíme změnit, ale nejde to tak rychle, jak bychom chtěli.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Jak vznikalo Centrum pro epilepsie Brno?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Brněnské centrum vzniklo v roce 1993 a navázalo na poměrně dlouhou tradici epileptologie na našem pracovišti. Bylo založeno z iniciativy 1. neurologické kliniky LF MU a FN u svaté Anny a postupně se v jeho rámci začala vedle léčby konzervativní provádět i léčba operační. Centrum se postupně rozrůstalo, jeho součástí se vedle neurochirurgické kliniky naší nemocnice stala i klinika dětské neurologie ve Fakultní nemocnici Brno, pracoviště molekulární medicíny, patologická anatomie a klinika dětské chirurgie. Centrum pro epilepsie Brno je nyní největším epileptologickým pracovištěm v České republice, v současnosti se zde ročně provádí zhruba 45 až 50 operací (kromě zákroků resekčních jsou to implantace stimulátorů bloudivého nervu a v posledních 2 letech i hluboká mozková stimulace), asi 13 pacientů ročně podstupuje invazivní video-EEG vyšetření, probíhá zde diagnostika komplikovaných pacientů a vysoce komplexní léčba včetně dostupnosti péče sociální. Významné jsou rovněž aktivity centra v oblasti vzdělávání domácích i zahraničních neurologů.
15.4.2013 11:58:44
OTÁZKA: Je vidět, že váš zájem se z velké části soustředí na medicínu. Máte čas i na koníčky?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Je pravda, že mým největším koníčkem jsou neurologie a neurovědy, ale nesmírně důležitá je pro mne i moje rodina. Manželka má navíc k mému oboru blízko, pracuje jako privátní psychiatryně. Dcera vystudovala Institut politických věd v Paříži a syn je nyní ve druhém ročníku na medicíně. Přesto se snažím najít si čas i na své další koníčky – cestování, moderní umění a historii, zejména období vrcholného středověku. Pokud jde o sport, s oblibou se věnuji snowboardingu a rekreačně horskému kolu.
15.4.2013 11:58:44