Akce byla koncipována jako odborné fórum, které otevřelo diskusi k tomuto závažnému celospolečenskému tématu. Konala se ve spolupráci se společností Mladá fronta, a. s., v konferenčním centru Žižkovské věže v Praze.
Život člověka, nebo svoboda?
Nad největší hodnotou lidského života se zamýšlela prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., z Fakulty humanitních studií UK v Praze. V úvodu svého sdělení konstatovala, že názory na eutanazii rozdělují odbornou i laickou veřejnost. Řekla, že všechny argumenty pro i proti lze akceptovat a všechny je možné také zpochybnit, a proto je velmi těžké najít konsenzus, který je základem každé právní úpravy. „Možná je vhodné uvažovat o problému eutanazie i jinak než v obvyklých kategoriích ‚ano‘ či ‚ne‘. To proto, že zcela jistě nelze generalizovat, ale rozlišovat, kdy ano, kdy ne a co dělat, když situace konkrétního pacienta vzbuzuje medicínské i lidské rozpaky,“ uvedla dále.
Zmínila, že bychom měli odpovědně hledat odpověď na otázku, zda je projevená svobodná vůle (zemřít) skutečně svobodná. Připomněla, že projev svobodné vůle je vysoce individuálním a druhým člověkem těžko hodnotitelným aktem. Nepochybně však souvisí s obecným pojetím svobody. Snahy o legalizaci eutanazie považuje za riskantní. Přesto, jak řekla, nezpochybňuje právo každého vyjádřit se k závěru svého života. K dispozici je možnost odmítnout léčbu nebo její část a využít instrumentu dříve vysloveného přání, který je v ČR dostupný od 1. 4. 2012, i když s řadou technických i praktických problémů.
Eutanazie v pohledu lékaře
„Obava z možného zneužití eutanazie by neměla být důvodem jejího zákazu,“ uvedl ve svém vystoupení emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. Řekl, že je třeba eutanazii nejdříve definovat, máme-li o ní hovořit. Mnozí laici, ale i lékaři, pod ni řadí různé situace, často i vraždy. Podle jeho slov je eutanazie ukončení života na přání nevyléčitelně nemocného poté, co byly vyčerpány všechny léčebné možnosti k prodloužení či zachování jeho života. Konstatoval dále, že většina z nás si eutanazii spojuje s pacienty s inoperabilními zhoubnými nádory a s jejich utrpením v závěru života. Podle průzkumů se nemocní bojí právě tohoto utrpení. Ale ještě více se bojí ztráty důstojnosti. Náš právní řád má již institut „dříve vysloveného přání“, podle něhož pacient může předem vyloučit z diagnosticko-léčebného postupu například to, co by snižovalo jeho důstojnost, co by si nepřál, aby mu bylo provedeno. Třeba aby byl živen sondou či gastrostomií, aby mu byla provedena tracheostomie, amputace končetiny či ablace prsu.
„Při hlubší úvaze nenalézám, z hlediska pozorovatele péče o terminálně nemocného, rozdíl mezi péčí paliativní a pasivní eutanazií, kterou rozumím nevyužití všech prostředků k prodloužení či zachování života nemocného. Příkladem mohou být stoupající dávky opiátu překračující lékopisem povolené denní dávky. Rozdíl mezi paliativní léčbou a eutanazií je pouze v nedetekovatelném úmyslu léčícího. Zatímco jeden zvyšuje dávky, aby zmírnil utrpení, druhý tak činí, aby je zkrátil. Tedy je to jenom úmysl, který je předělem mezi oběma postupy. V každém případě bude eutanazie vždy přísně individuální při plném respektování svobody nemocného, ale i lékaře. Vždy bude rozhodující morálka konajících,“ uzavřel prof. Pafko.
Profesor Pavel Pafko
Profesorka Helena Haškovcová