Žena se začala svého práva na předčasné ukončení života pomocí přípravku se smrtelnými účinky domáhat v roce 2009. Nejdřív oslovila jednotlivé lékaře, ti však konstatovali, že netrpí nevyléčitelným onemocněním, a její argumenty, že „nechce pomalu tělesně a duševně chátrat v důsledku postupujícího stáří“, nevyslyšeli.
Potřeba jasných pravidel
Švýcarský trestní zákoník vylučuje aktivní eutanazii (usmrcení rukou druhé osoby), ale nevylučuje asistovanou sebevraždu (usmrcení vlastní rukou pacienta, jemuž druhá osoba zajistí smrtící lék), pokud není vedena „zištnými pohnutkami“.
Lékaři však musejí uposlechnout směrnici švýcarské akademie věd, která ve výjimečných případech povoluje asistovanou sebevraždu, pokud svéprávný pacient trpí nevyléčitelnou chorobou a dobrovolně bez jakéhokoli nátlaku požádá o lék (pentobarbital).
Žena odmítnutá lékaři se nakonec obrátila na curyšský kantonální úřad, aby jí jeho lékaři buď přípravek přímo poskytli, nebo alespoň zajistili jeho předepsání na recept. Po dalším odmítnutí se obrátila na soudní instance, ale opět neúspěšně. její zdravotní kondice byla stále definována jako dobrá, ačkoli si stěžovala, že začíná pociťovat chátrání, protože například už není schopna „dělat dlouhé procházky“.
V roce 2010 se Alda Grossová odvolala k soudu ve Štrasburku. Ten nyní za účasti 7 soudců (mimo jiné z Itálie, Dánska, Švýcarska, Maďarska nebo Turecka) konstatoval, že Švýcarsko musí přijmout jednoznačná zákonná pravidla, která by blíže upřesnila „rozsah práva“ na případné ukončení života.
Přitom zcela ponechává na Švýcarsku, zda asistovanou sebevraždu jednoznačněji povolí, nebo naopak zakáže – to je prý jen na národních zákonech. Avšak pokud trestní zákoník i nadále ponechává určitou toleranci vůči asistované sebevraždě, musí stát jasněji upravit další podmínky, například zda i ten, kdo netrpí nevyléčitelnou nemocí, má právo na předčasnou smrt. Směrnice švýcarské akademie věd soudu nepostačila, protože nejde o státní předpis a představuje právní nejistotu jak pro pacienty, tak pro samotné lékaře.
Organizace pod dohledem
Ačkoli ve svém rozhodnutí evropský soud konstatuje, že zčásti byl porušen článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech (právo na soukromý život), 3 ze 7 soudců k rozhodnutí připojili svůj menšinový názor, že v tomto případě konvence porušena nebyla.
Alda Grossová ve Švýcarsku patrně neuspěla u organizace Exit, která pomáhá zprostředkovat asistovanou sebevraždu, avšak dodržuje smluvní podmínky s kantonem Curych, v nichž se zavázala mimo jiné k tomu, že se pomoc bude týkat jen nezávisle ověřené nevyléčitelné nemoci provázené utrpením.
O druhé podobné organizaci Dignitas kolují v médiích dohady, že někdy možná pomáhá i jedincům, kteří by na asistovanou sebevraždu nárok mít neměli, ale v posledním období je tato organizace středem zvýšené „pozornosti“ úředních institucí, takže ani tady žena pomoc buď nevyžadovala, nebo se žádostí neuspěla.
Stávající rozhodnutí evropského soudu ještě nemusí být konečné. Pokud by se stěžovatelka proti výroku odvolala, zabýval by se případem ještě další tým soudců.
Výzkum konce života
Švýcarská vláda v současnosti prosazuje různá opatření s cílem snížit zájem občanů o asistovanou sebevraždu. Například v občanském zákoníku posílila ochranu tzv. snadno zranitelných osob, zejména seniorů v ústavech. Nedávno vyhlásila výzkumný projekt na téma „o konci života“, který je trnem v oku organizací Exit i Dignitas, jež tvrdí, že vůbec nepůjde o vědecky podložený výzkum, ale jen o ideologicky zmanipulovaný pokus bránit asistované sebevraždě.
Vláda se zhruba před dvěma roky rozhodla zkusit asistovanou sebevraždu zákonem zakázat, ale dvě třetiny občanů v lidovém referendu projevily přání nechat pro ni i nadále skulinu v trestním zákoníku. Nyní se však Švýcarsko bude muset pokusit o novou právní úpravu s jasnější formulací.