Uznávám, že někomu může titulek připadat poněkud provokativní, i když existují celé vědní obory, které se zájmy jednotlivců i skupin seriózně zabývají. Na zájmech a jejich prosazování tedy není nutné vidět nic špatného.
Problematicky ale působí jejich spojování s názory, pokud jsou vyjádřené dokonce otázkou. Pokud se na tento tenký led pustíme, musíme si dávat ohromný pozor na to, abychom především příliš nezjednodušovali.
Lékařský odborový klub vznikl proto, aby hájil zájmy lékařů. Nic proti tomu. Jak jsem řekla v úvodu, považuji to za naprosto logické a správné. Určitě však tyto zájmy nechce hájit za každou cenu.
Pan kolega Kubek, předseda Lékařského odborového klubu, jistě mnohokrát zažil složitá jednání s jednotlivci i jinými skupinami, kdy bylo nutné trpělivě slaďovat mnohdy různá stanoviska a hledat názory spíše společné než rozdílné.
Určitě může tato moje konstatování považovat za natolik samozřejmá, že se může divit, proč se o tak lapidárních věcech vůbec zmiňuji. Dělám to proto, že mám pocit, jako by si mí oponenti neuvědomovali jednu podstatnou věc: tak jako oni, tak i já mohu mít (a ubezpečuji je, že i mám) na věc velmi silný až vyhraněný názor.
| DÁLE ČTĚTE: |
|---|
| Kubek: Vůle pacientů ministryni nezajímá\\ |
Ubezpečuji je, že mám i dostatek informací o tom, jaký je reálný stav mně svěřeného resortu a že mám vcelku jasno v tom, jak tento resort uvést do stavu, který by byl z hlediska možností České republiky optimální. Je tu však jedno velké „ale“.
Ani já se nemohu snažit tohoto stavu dosáhnout za každou cenu. Když už jsme u těch zájmů, říká se, někdy trochu sarkasticky, že jediným zájmem politika je, aby byl zvolen.
Což o to, ale zase musí platit, že nikoliv za každou cenu. Volbu zařizuje skutečný pán v této zemi - tedy občan (volič), o jehož přízeň se politické strany ucházejí hlavně svými volebními programy.
| Argumentovat 60 procentylidí, kteří jsou ochotnisi za služby ve zdravotnictvípřiplácet, je sice hezké,ale mě musí zajímat i těch zbývajících40 procent. |
Také já vím, že spoluúčast pacienta by byla částečným řešením nedostatku financí ve zdravotnictví.
Zároveň však vím, že v systému jsou i další, možná daleko mohutnější rezervy, které se snažím odkrýt v rámci reformy zdravotnictví.
ČSSD, jejíž jsem místopředsedkyní, v minulých volbách zvítězila. Ve volebním programu se mimo jiné zavázala (a co je volební program jiného než smlouva mezi voličem a politiky?), že zachová bezplatnou zdravotní péči.
Porušení tohoto slibu (této smlouvy!) by občan právem považoval za věrolomnost, kdyby se tak nestalo po řádné a fundované veřejné diskusi a poté, co mu bude možné alespoň částečně garantovat, že to povede k hmatatelnému zlepšení systému.
Argumentovat 60 procenty lidí, kteří jsou ochotni si za služby ve zdravotnictví připlácet, je sice hezké, ale mě musí zajímat i těch zbývajících 40 procent.
Pokud přesně neznáme sociální strukturu těch, kteří ochotni platit nejsou, jak můžeme vědět, že mezi nimi náhodou nejsou lidé, kteří by se tímto mohli dostat pod hranici životního minima? Budou pak mít nárok na nějaké sociální kompenzace?
A tak dále, a tak dále. Jedná se tedy o komplexní problém (a zdaleka ne jediný), který nelze vyřešit pouhým plácnutím do vody.
Chtěla jsem říci, že v celé diskusi o našem zdravotnictví je nutné velmi pečlivě vážit argumenty a „nestřílet od pasu“ bezkontextovými střelami typu „Součková chce snížit počet ambulancí o 10 procent“.
Pan doktor Kubek si je jistě vědom, že se jedná o unfair argument minimálně proto, že i kdyby to Součková nakrásně chtěla, má smůlu. Neexistuje žádný zákon, který by jí to umožňoval.
Velikost sítě je v rukou pojišťoven a ta vzniká na základě smluvních dohod. Jsem přesvědčena, že právě pojišťovny budou mít zájem zajistit pro své pacienty kvalitní zdravotní péči.
LOK je určitě kvalitní a vítaný partner pro takovouto diskusi, stejně jako příslušné komory. Diskutujme veřejně, fundovaně, třeba i ostře, ale, prosím, pouze za použití relevantních argumentů.
Předpokládám totiž, že kvalitní zdravotnictví je naším společným zájmem. Nebo se snad mýlím?
Marie Součková, Právo
(Autorka je ministryní zdravotnictví)