(Z přednášky pro sympozium firmy Wyeth-Lederle)
Richard Gordon proslul mimo jiné hu-moristickými knížkami z lékařského prostředí a zabrousil dokonce i do literatury faktu. V jeho „Podivuhodných dějinách lékařství“ můžeme narazit na pozoruhodnou větu: „Všeobecné rozšíření antikoncepční pilulky v polovině dvacátého století významně přispělo k osvobození ženy stejně jako vynález mandlu v polovině století devatenáctého“. Ve své knize Gordon vzpomíná také ctihodného reverenda Thomase Roberta Malthuse, který již v roce 1798 varoval lidstvo před tím, že neomezené páření povede k jeho zániku z přelidnění. Malthus vítal všechny skutečnosti, které by takovýto konec mohly odvrátit: zdraví škodlivé zaměstnání, těžkou práci, extrémní chudobu, špatnou výživu, nahromadění lidí ve velkých městech, zhoubné výstřelky, nemoci, epidemie, války i hladomory. Reverend Malthus měl sám tři děti a považoval jakoukoliv antikoncepci za neúčinnou. Když nebyly zrovna po ruce války a epidemie, doporučoval pohlavní zdrženlivost a zvýšení zákonného věku pro vstup do manželství.
Knihy doporučující jakoukoliv regulaci početí neměly nikdy na růžích ustláno. Jednu takovou napsal Američan Charles Knowlton a byla míněna jako praktická příručka pro mladá manželství. Vydavatel Henry Cook v Bristolu byl za její vydání v roce 1876 odsouzen ke dvěma letům nucených prací. Hned následujícího roku pronesl v londýnské radnici státní prokurátor tato památná slova:
„Jak špatná a zkažená je to kniha, dokazuje i to, že by nikdo nedopustil, aby volně ležela na stole v jeho domácnosti a žádný slušně vychovaný manžel by své ženě nedovolil ji číst. Nabádá totiž lidi, aby majíce sexuální styk se vyhnuli tomu, co Prozřetelnost určila jako jeho přirozený následek.“
Výčet antikoncepčních průkopníků a vylíčení jejich pronásledování a tragických osudů by vydaly na objemnou monografii. Nejhorší na celé věci je, že tato historie pokračuje plynule až do dnešních dnů. Pokrytectví, tabuizace a falešná interpretace faktů budou zřejmě provázet antikoncepci až do třetího tisíciletí po Kristu. Papež Wojtyla ve své knize „Překročit práh naděje“ třeba vůbec nikdy nepoužívá slovo „pohlaví“, i když druhý vatikánský koncil tento termín rehabilitoval. Hovoří vždy jen o lásce a do lidského chování promítá imperativ postoje k bohu. Obrana života je povýšena na absolutno, což lze jistě pochopit třeba ve vztahu k potratům, avšak vůbec není jasno, proč toto striktní odmítání zahrnuje i antikoncepční prostředky, které ani ženě ani muži nijak neškodí a působí dříve, než se nový život začne utvářet. Spíše než oddanost životu připomíná tento postoj doktrinářství.
Pokud se tedy kultura naší země hlásí ke křesťanským tradicím, budeme se muset nějak vyrovnat s autoritářským jazykem poslední papežské encykliky Evangelium Vitae z března 1995, která představuje zejména ve svém vztahu k principům plánovaného rodičovství přímý útok nejen na samotné principy liberální demokracie, ale také na autoritu parlamentu a většiny. Výzva ke katolickým lékárníkům, aby odmítali prodávat antikoncepční prostředky, je totiž otevřenou výzvou k občanské neposlušnosti. Filozof Václav Bělohradský pak klade celkem logickou otázku: „Proč má být žena v demokratické společnosti omezována ve svých základních lidských právech katolickým lékárníkem?“
Vysoce kontroverzní postavení antikoncepce z pohledu totalitárních ideologií vyplývá ze samotné podstaty jejího účelu a účinku v lidské společnosti. Antikoncepce stojí totiž u kolébky takzvané humanizace sexuality. Požádejte kteréhokoliv člověka, ať učiní k dnešnímu dni inventuru svých pohlavních styků a rozdělí je na soulože oplodňující a dále pak na ty, které k tomuto bohulibému účelu sloužit neměly. Troufám si říci, že výsledek tohoto šetření je předem jasný, zřetelný a do očí bijící.
Neustále se opakující ovulační stereotyp menstruačního cyklu představuje pro každou ženu za život nejméně 300 ovulací. Těchto 300 uvolněných a oplození schopných vajíček představuje v útrobách každé ženy biologickou časovanou bombu, která spojena s rozbuškou několika miliard spermií a odpálena doutnákem pohlavního styku vede ke světové populační explozi. Pokud počítáme se sexuální abstinencí do 17 - 18 let věku, s přibývající incidencí anovulačních cyklů v preklimakteriu, několika těhotenstvími a obdobími laktace, je každá zdravá žena při pravidelném nechráněném pohlavním styku schopna přivést na svět asi 20 potomků. Je sice pravda, že ty reverendem Malthusem vítané války, epidemie a hladomory mohou následky této exploze do značné míry tlumit, museli bychom však zcela rezignovat na pacifistická hnutí, potravinové programy, hygienu a očkování.
Tady se nachází také odpověď na často kladenou otázku, zda naše propagace metod plánovaného rodičovství v sobě ne-skrývá něco nenormálního, zda tedy vědomé omezování plodnosti není jenom proti dobrým mravům, ale dokonce i proti přírodě. S touto pochybností přišel i náš oficiální delegát na Mezinárodní konferenci o populaci a rozvoji v Káhiře ing. Igor Němec, který po spatření těch egyptských, v nepředstavitelné bídě žijících, velmi početných rodin usoudil, že přece všechny ty děti jsou asi chtěné, a my tudíž nemáme nejmenší právo propagovat, zda antikoncepční tabletu či kondom, a nějakým autoritativním způsobem tak omezovat jejich plodnost.
Pokud bychom označili metody plánovaného rodičovství za zásah proti přírodě či prozřetelnosti, museli bychom tak stejně označit i očkování proti neštovicím a léčbu závažných infekcí antibiotiky. Když přinášíme káhirským, somálským, etiopským či argentinským rodinám očkovací látku, nesmíme pak zavírat oči před používáním kondomu. I společenská konverzace filozofů by měla pochopit, že pracovník Světové zdravotnické organizace držící v jedné ruce antibiotika a očkovací vakcínu musí mít okamžitě v druhé ruce tablety hormonální antikoncepce. Buď odmítne otevřít kteroukoliv tuto ruku, pak pochválen buď duch Thomase Roberta Malthuse (1776 - 1834), nebo musí současně otevřít ruce obě.
Karel Wojtyla do rozvojových zemí společně s radostnou zvěstí evangelia přiváží i striktní zákaz antikoncepce, rozhodně ne jako boj za zachování života, vždyť při užívání hormonální antikoncepce žádný život nevzniká, ba naopak zárodečný materiál ve vaječnících je chráněn před neúčelným uvolňováním, „zbytečnou ovulací“. Odmítání antikoncepce je pouze čistou snahou o možnost většího ovládání lidí.
Pokud by odmítání antikoncepce už nebylo označeno za snahu o ovládání, nebo o zvyšování počtu věřících, nechť je tedy deklarováno jako zjevné církevní dogma. Nepřípustné jsou nejen báchorky o propustnosti kondomů, ale i zveličování nepříznivých účinků hormonální antikoncepce a zamlčování účinků příznivých, označování antikoncepce za „spiknutí proti životu“ nebo „nositelku kultury smrti“.
Ředitel Občanského institutu, katolický filozof Michal Semín, se nedávno vyjádřil k problémům takzvané zprivatizované pravdy a projevil obavy z toho, aby takováto pravda nepřestala sloužit komunikaci a nestala se nástrojem nadvlády mocnějšího. Svou vlastní privátní pravdu pak předvedl v časopise Týden dne 11. ledna 1999, kde se vyjadřuje k chvályhodnému snížení počtu umělých potratů a zvýšení užívání hormonální antikoncepce takto: „Každý věci znalý lékař vám potvrdí, že naprostá většina „pilulek“ tomuto lidskému jedinci neumožní nidaci v děložní sliznici. Z toho vyplývá, že rozšíření této „antikoncepce“ ve skutečnosti počet potratů dramaticky zvýšilo“.
Troufám si konstatovat, že podobné nesmysly nepotvrdí nejen každý věci znalý lékař, ale kriticky se k nim vyjádří i každý gramotný laik, který se byť jenom zpovzdálí seznámil se základem reprodukční biologie. Nezbývá tedy, než postesknout si nad tím, že některé lidské řeči se vedou v režimech, kam z jiných oblastí proniknout nemožno. Nahlížení do těchto režimů, konverzace s nimi, či dokonce zdvořilé porozumění podle Bělohradského považuji za úkol nadlidský. n