Dobrá praxe v péči o zdraví, prostředí a bezpečnost při práci se postupně prosazuje.
Nemoci vyvolané prací, nepříznivými pracovními podmínkami, znamenají nejen utrpení, ale také ekonomické ztráty. Proto jim v posledních letech věnuje velkou pozornost i Světová zdravotnická organizace a Evropská unie.
Nejen ve světě, v Evropě, ale také v České republice se nastolují otázky typu: Je péče o zdraví soukromou věcí nebo veřejnou, co to vlastně zdraví je a do jaké míry se dotýká například managementu firem?
Nemoci jsou nákladné
Přibližně tři procenta celkových ročních nákladů na léčbu jdou podle World Development Review z roku 1993 na vrub úrazům, předčasným úmrtím a chronickým nemocem vzniklým v návaznosti na pracovní podmínky a pracovní prostředí.
Rozvoj používání informačních systémů s sebou přináší riziko přetížení zaměstnanců informacemi, nese s sebou i vyšší zodpovědnost. Dochází ke zvýšené psychické zátěži, která se může projevit v řadě onemocnění. Finští experti na otázky zdraví uvádějí, že 30 až 60 procent zaměstnanců si stěžuje na syndrom časového tlaku.
Nelze podceňovat ani vliv vysoké fyzické zátěže, která má na svědomí bolesti zad, hlavy, zvýšení svalové bolesti, únavový syndrom… Podobné je to s nadměrným hlukem či vibracemi.
To je jen několik údajů z těch, které na 2. národní konferenci Dobrá praxe v řízení zdraví, prostředí a bezpečnosti práce v průmyslových a jiných podnicích uvedla ředitelka odboru hygieny a epidemiologie Ministerstva zdravotnictví České republiky Karla Říhová. Jsou dostatečně výmluvné, aby přitáhly pozornost nejen odborných organizací, ale také státu, případně podnikatelů.
Za jednu marku tři
Podnikatelská sféra zatím přistupuje k otázkám zdraví na pracovišti velmi různorodě. Přitom německé výzkumy prokazují, že v řadě případů investicí jedné marky do zdraví pracovníků lze ušetřit až marky tři.
V čele snahy o nápravu jsou především dceřiné firmy zahraničních nebo nadnárodních korporací. Největší problémy mají zejména malé a střední firmy, protože jim chybějí prostředky, nemohou si pro pár desítek pracovníků vydržovat odborníky, kteří by otázky třeba zdravotní prevence zajišťovali.
Podle ředitelky Lidských zdrojů Severomoravské energetiky, a. s., Hany Krbcové musí být otázky „dobré praxe“ v oblasti zdraví už integrální součástí strategie firmy. Říká: „Je v ní uvedeno, že musíme zajistit správné zaměstnance se správnými kompetencemi, zdravé a výkonné ve správný čas na správná místa.“
Zdálo by se nic nového pod sluncem. Ale je dobré si povšimnout, že v té formulaci je oproti běžně používané něco navíc. Hovoří se o zdravých a výkonných pracovnících. Tedy vedení firmy akceptuje, že k naplnění strategie potřebují jejich zaměstnanci ne na posledním místě zdraví a dobré pracovní podmínky.
To vše musí mít samozřejmě odraz v konkrétních akcích. „Patří k nim standardní prvky systému péče o zdraví zaměstnanců: preventivní závodní péče, eliminace nepříznivých vlivů pracovních podmínek a vytváření zdravých pracovních podmínek. Znamená to například, že všechna pracoviště jsou podrobena analýze rizikových faktorů a ty jsou pak následně odstraňovány,“ doplňuje Krbcová.
Firma sleduje pravidelně teplotu a vlhkost na pracovišti, k problematice bezpečnosti práce, ochrany zdraví a životního prostředí organizuje ankety a dotazníkové akce, podporuje sportovní aktivity a podobně. Nabízí i nadstandardní opatření jako očkování proti klíšťové encefalitidě pracovníků, kteří pracují v lesích a lučních porostech, či třeba rekondiční víkendové nebo týdenní pobyty.
Hana Krbcová zdůvodňuje náklady na tuto péči mj. i těmito slovy: „Počet pracovníků klesá a oproti tomu logicky musí stoupat jejich výkony. A výkonným může být jen zdravý člověk. Ale výsledky se projevují i jinde. Klesá například absence zaměstnanců.“
Zdraví nelze nařídit
Příkladů firem, kde už pochopili význam zdraví na pracovišti, je podstatně více. Mohli bychom jmenovat Škodu Auto, Procter & Gamble (závod Rakona), Novou huť nebo ŽS Energetické a ekologické stavby Brno.
Zajímavé je, že do hnutí se zapojila například Hutnická zaměstnanecká pojišťovna Ostrava. Ve vyspělých státech je to běžné, v naší republice ještě ne zcela. Zájem pojišťoven na prevenci, která snižuje náklady na většinou nepoměrně dražší léčení, je pochopitelný.
Hodně záleží na lidech. Počínaje manažery na nejvyšších místech, kteří nesmí pouze slovně uznávat prospěšnost péče o zdraví, bezpečnost a prostředí na pracovišti, ale musí těmito otázkami žít. Zdaleka největším problémem se však - a to i v zahraničí - ukazuje angažovanost právě těch, kterých se to týká. Veškeré akce mohou být sebelépe promyšleny, ale pokud je neakceptují sami pracovníci, jsou k ničemu.
„Ozdravení způsobu života a práce je sice možné doporučit, nelze ho však předepsat nebo nařídit“, popisuje své zkušenosti profesor Jiří Fodor z Kardiologického ústavu univerzity v kanadské Otavě. Stejné je to i v České republice. „Praxe ukazuje, že je potřeba vytvořit skupinu aktivních sympatizantů, kteří vědomě či nevědomě působí na svých pracovištích. Už tím, že díky lepší životosprávě či očkování jsou méně často nemocni, nebo i tím, že se k lepšímu mění jejich vizáž, nálada, výkon,“ dodává k tomu pracovní lékař Škody Auto Ján Moravík.
Velkým problémem se ukazují již zmíněné střední a malé podniky. Ukazuje se, že řešením by mohla být spolupráce na základě příslušnosti k jednomu regionu či obci a spojení sil s místní samosprávou. První příklady ze zahraničí dokládají, že to je nejen možná, ale také úspěšná cesta.
Potřeba jsou činy, ne slova
V republice existuje řada institucí a organizací, které se zabývají nebo by se měly zabývat otázkami zdraví, prostředí a bezpečnosti při práci. Máme Národní síť podpory zdraví, Fórum zdraví podporujících organizací ČR, kde jsou členy i výrobní podniky, Konsorcium podpory zdraví a prevence nemocí sdružující odborníky na danou tematiku, Business Leadrs Forum s jejich Cenou za zdraví a životní prostředí, osvědčení Bezpečný podnik, které zastřešuje Úřad bezpečnosti práce ČR a mohli bychom pokračovat.
Říká se, že spojení sil je účinnější než jejich tříštění. Bylo by dobré, kdyby všechny zainteresované organizace (včetně odborů) našly společnou řeč a vykázaly společné úsilí. Loňská 1. národní konference k Programu Dobré praxe v Olomouci dala určitý příslib. Dnes se však ukazuje, že ke společným činům ještě nebude cesta jednoduchá.
Jan Přikryl, Hospodářské noviny, 30.9.2002