* Co předcházelo tomu, než jste šla jako sestra pracovat do Ghany?
Ve Zlíně, kde jsem vystudovala zdravotní školu, jsem nějaký čas pracovala. Začala jsem na oddělení LDN. Vydržela jsem tam skoro 4 roky. Práce se mi líbila a pracovní parta byla dobrá, ale měla jsem toulavé boty a dobrodružnou povahu a cítila jsem, že chci poznat i něco jiného. Jiné země, jiné kultury, lákalo mě cestování. Naskytla se mi příležitost odjet do Německa, kde jsem si mohla udělat jazykový kurz. Vydržela jsem tam 2 roky. Pak jsem se na chvíli vrátila do Zlína na stejné oddělení a čekala na odjezd do Anglie.
V Londýně, kde se mi líbilo, jsem chodila opět do jazykové školy. Když jsem se vrátila do ČR, začala jsem pracovat v Praze, ve všeobecné fakultní nemocnici na oddělení intermediální péče 1. chirurgie, kde pracuji i teď, momentálně na oddělení traumatologické JIP. Do Ghany jsem odjela za přítelem, ale původně jsem tady pracovat neměla. Přítel byl v hlavním městě Akkře předním manažerem u úspěšné firmy na plastová okna a mohl si dovolit nechat mě doma bez práce. Ale když si člověk užije lenošení, dostane chuť dělat něco smysluplného a já jsme měla pocit, že v této rozvojové zemi je jakákoli pomoc strašně potřebná.
* Jak vás uvítalo ghanské zdravotnictví?
Dříve než jsem začala práci hledat, zajímala jsem se hodně o ghanské zdravotnictví obecně. Projela jsem si i nemocnice, abych získala alespoň určitou představu, do čeho jdu. Měla jsem zázemí, které mi umožňovalo mít na dané rozhodnutí spoustu času, mohlo by se tedy zdát, že to bylo dost jednoduché a můj případný nástup do zaměstnání hračka. Ale bylo to složitější, než jsem čekala. Zjistila jsem, že práce sestry se nehledá přes hlavní nebo vrchní sestry, jako je u nás zvykem. Sestry v Ghaně pracují pod registrací, podobné té naší, ale tomu předchází spousta papírování. Nejdříve jsem navštívila organizaci The Nursing and Midwifery Council of Ghana, kde však k mému překvapení o sestru z Evropy neměli valný zájem.
Můj vlastní nezájem ale přišel vzápětí. V budově organizace mě uvítaly dvě nějakými lejstry zcela zabarikádované úřednice a to, co jsem zjistila, mě odradilo. Měla bych si nechat ověřit všechny dokumenty v ČR, což by znamenalo vrátit se domů, a to byl pro mě ztracený čas. Kromě toho jsem měla absolvovat kurz o tropických nemocech, který se koná pouze jedenkrát ročně. Kurz by podle mě byl jistě zajímavý, ale po jeho absolvování by mě poslali na jimi určené místo, kde bych musela v rámci „jakési praxe“ pracovat až 6 měsíců zcela zdarma. Až po uplynutí této doby bych si mohla vybrat práci v nemocnici podle svých kritérií.
* Proč se vám taková představa nelíbila?
Je sice pravda, že hned po mé první výplatě bych byla milionářkou, protože obvyklý plat sestry se pohybuje v ghanské měně okolo milionu cedi, ale v přepočtu je deset tisíc cedi jeden americký dolar. Brala bych tedy 100 dolarů, s výhledem na zvýšení až 150 dolarů. Pro přiblížení - láhev piva i láhev pitné vody stojí dolar. O ostatních potravinách, na které jsme my Evropané zvyklí, ani nemluvě, protože jsou většinou z dovozu, a tedy drahé. Plat by mi při skromném živobytí vystačil asi na týden. Musím přiznat, že většina Ghaňanů ani takového příjmu nedosáhne, a to živí celou rodinu. Ale mne spíš odradila čekací doba na zkompletování dokumentů. Čekala bych asi rok, než bych se vůbec dostala k oné šestiměsíční praxi.
* Jak jste se dostala k práci u letecké a pozemní záchranné služby?
Hledala jsem u zahraničních firem. Narazila jsem na firmu West African Rescue Association, kde mě však zpočátku také odmítli. Prý abych se přišla ukázat, že se mnou pohovoří. Po třech takovýchto pohovorech jsem byla přijata. A jelikož firma byla německá, uznali i mou českou registraci sestry, v rámci Evropské unie. Mohla jsem začít pracovat okamžitě. Za touto neziskovou firmou stojí silná německá společnost, která vznikla z iniciativy německého podnikatele. Ten vyslal do Akkry spolu se svým synem další dva mladé, zdatné záchranáře s úmyslem provozovat tady záchranou službu podle německých standardů.
Původní vybavení tvořily kromě záchranářského vybavení i 2 sanitky a vrtulník pro převozy do nemocnice. Vrtulník se po určité době musel vrátit do Německa, protože v Ghaně nebylo možné zajistit potřebnou technickou údržbu a provoz byl drahý. Bez vrtulníku by záchrannou službu nebylo možné provozovat, protože vzdálenosti v Ghaně jsou velké, a tak jsme si pronajímali vrtulníky od dobře vedených ghanských soukromých dopravních společností. Na delší vzdálenosti nebo pro přelety do okolních států jsme si pronajímali menší letadla, která nás dopravila za kratší dobu než vrtulník. Bylo to praktické.
V obou případech platilo, že jsme si veškeré své vybavení přivezli s sebou a naložili jím vrtulník či letadlo. Pracovali jsme tedy vždy s vybavením, které jsme znali. V Ghaně nic podobného neexistuje. Sehnat vybavený vrtulník by bylo nemožné. Párkrát jsem letěla dokonce s letadlem, kde byly české nápisy. Když jsem se zeptala odkud letadlo mají, pilot mi odpověděl, že to určitě nebudu znát. Prý odněkud z České republiky. Zavzpomínala jsem a uvědomila si, že pochází z Kunovic, nedaleko mého rodného Zlína. Zvláštností Akkry je, že letiště, ale i luxusní čtvrti jsou situovány uprostřed města, kde jsme měli i naši kancelář. Proto dostat se na letiště bylo velmi rychlé.
* Jak funguje záchranná služba v Ghaně?
Bohužel není pro všechny. Za dvacet eur měsíčně slouží především pro cizince v Ghaně zaměstnané nebo pro majetnější Ghaňany, jako doplňková služba mezinárodních pojištění. Zajišťovali jsme pomoc při převozech celým společnostem. Významnými klienty byly těžební společnosti, které působily hluboko v buši. Tady byla velmi špatná dostupnost lékařské péče a přitom velké riziko úrazů. Musela jsem se smířit s tím, že nic není zadarmo. V Akkře jsou čtyři nemocnice, z toho dvě státní. Lepší podmínky byly v soukromých zařízeních.
Museli jsme si důkladně zmapovat všechna odborná oddělení a zkontaktovat ty nejlepší odborníky, abychom věděli na koho se obrátit, pokud má pacient zlomeninu nebo třeba nemocné srdce. Když jsme přivezli nemocného, ať sanitkou nebo vrtulníkem do nemocnice, ihned jsme kontaktovali lékaře, kterého jsme už většinou znali a který od nás za každý případ inkasoval 500 dolarů, což v Ghaně není zanedbatelná částka. Za to jsme očekávali maximální péči. Tento způsob je vlastně úplatkářský s cílem získat přednosti a výhody. Ale byl to taky jediný způsob, jak přinutit lékaře, aby udělali okamžitě třeba rentgen či jiné vyšetření.
V nemocnicích je těchto přístrojů jen pár a čekací doby dlouhé. Pokud se navíc jednalo o cizince, nemocnice byla vlastně ráda, kdyby hospitalizace za „normálních okolností“ trvala dlouho, protože by se náklady zvýšily. Průběh péče a léčby jsme sledovali při každodenních návštěvách. Při našich příjezdech bylo rušno, potřebovali jsme, aby byla pomoc rychlá, ne podle ghanských pravidel, ke kterým patří: snad zítra, když bůh dá, všechno má svůj čas, musíš počkat apod. Pokud si sám pacient vyžádal převoz do své rodné země, zajišťovali jsme mu zdravotnický doprovod po celou dobu cesty. Pokud byl stav opravdu vážný, spolupracovali jsme s evropskými nebo jihoafrickými repatriačními firmami, které pro pacienta poslaly speciálně vybavené letadlo jako mobilní jednotku intenzivní péče. Pacient byl v tomto případě dopraven na letiště naší sanitkou a předán do rukou dalším zdravotníkům.
* Práce sestry z Čech a německých záchranářů se určitě odlišuje?
Pracovalo se na základě německých standartů. Ty jsem musela nastudovat, ale mám pocit, že jsou víceméně totožné s těmi našimi, i když neznám přesně standardy českých záchranářů. Rozdíl byl hlavně v tom, že jsme neměli svého lékaře. V Německu je dnes naprosto běžné, že v sanitkách již lékaři nejezdí. Občas mě překvapovala míra odpovědnosti a pravomocí, jakou mí kolegové záchranáři měli. Naprosto běžně třeba určovali diagnózu pacienta. Spoustu standardů jsme také byli nuceni pozměnit na místě, přizpůsobit je ghanským možnostem. Jako celek jsme však byli výborně sehraný tým, skvěle jsme spolu vycházeli a pomáhali si. Učili jsme se jeden od druhého. Typ takové práce se mi velmi líbil.
* Většina obyvatel Ghany nejsou boháči, přesto žijí. Co jim nejvíc schází?
Z našeho pohledu všechno. Nejtěžší je asi skutečnost, že ani nemají šanci na lepší budoucnost, protože většina rodin nemá dostatek finančních prostředků pro udržení dětí na studiích. Školné se platí a v každé rodině je spousta dětí. Práce se taky velmi těžce hledá. Snaha o to, aby děti čekal lepší život, vede mnohé ghanské matky k nepředstavitelnému jednání. Sama jsem dokonce třikrát na vlastní kůži zažila, že mi u stánků s občerstvením na dlouhých cestách po zemi matky nabídly své dítě. Jen aby se alespoň jemu vedlo lépe. To pro mě byly těžké okamžiky. Pro naše děti je nepředstavitelné jít do školy pěšky i několik kilometrů nebo si nést na hlavě do školy stoličku, aby měly vůbec na čem sedět.
A představa, že si nenatočím čistou nezávadnou vodu z kohoutku, ale musím pro ni jít třeba 2 kilometry ve vedru na plném slunci, pro nás také není přijatelná. Tyto situace jsou běžně k vidění. Život je pro Ghaňany opravdu složitý, oni sami to však berou velmi statečně a dobře naladěni. Asi proto, že většinou ani nemají představu, že někde jinde se mají lidé lépe. Snad proto každý z jednadvaceti milionů obyvatel Ghany věří v nějakého boha. Domorodá náboženství vyznává 38 % obyvatel, dále následují křesťané se 34 % a muslimové se 30 %. Ať už ale věří čemukoli, velice těžce nesou, když cizinci přiznají, že vůbec nevěří. Život je pro ně víra. Ať je to Bůh, Alláh či místní šaman.
* Ghana byl vaším životním mezníkem?
Doslova mi otevřela oči, postavila mě do latě a začala jsem mnohem více přemýšlet o smyslu života. Dá se říct, že jsem překročila vlastní stín a od té doby už jsem jiná. Už vážím slova, nejsem tak kritická a nevynáším tak přísné soudy. Naučila jsem se jemnějšímu jednání a uvědomila jsem si křehkost citů, vztahů… Už jasněji vím, kam až můžu jít a co si můžu dovolit. Vlastně pro mě největším přínosem je pochopení pokory a skromnost. Prozřela jsem, v Evropě se máme skutečně moc dobře.
* Byla to krutá zkušenost?
Jsem za ni vděčná, převládají hezké a pozitivní pocity a chci si je uchovat. Nejsou to jen smutné vzpomínky. Odnesla jsem si také pocity velkého uznání ve své profesi. Při konzultacích s ghanskými lékaři jsme často měli odbornou převahu. Moje znalosti a zkušenosti ocenili i němečtí kolegové z našeho týmu. Naše postavení bylo akční a výlučné, to mě uspokojovalo. Kruté bylo spíš zjištění toho, jak moc pomoci tato země, ale i jiné africké, potřebují.
* Co všechno obnášela vaše práce?
Účastnili jsme se i různých významných akcí, kdy si pořadatelé objednali naše služby. Dělali jsme zdravotnický dozor od hlídání dětí na školních závodech přes zdravotníky na golfovém hřišti až po zdravotnický dozor na státních akcích. Například při jedné státní party venku v zahradě, které se účastnilo 7 světových prezidentů, omdlela jedna běloška. Stalo se to právě v blízkosti ghanského prezidenta J. A. Kufuora. Když sanita pacientku odvezla a já jsem se náhodou setkala s prezidentem vycházejícím ke svému autu z hotelu, zastavil se a zeptal se mě, zda je žena v pořádku a co se jí stalo. Odpověděla jsem mu že ano, že koktejl probíhal venku a jednalo se pouze o běžné mdloby z vedra. Zeptal se, jak se jmenuji, podal mi ruku a poděkoval za naši práci v Ghaně.
* V Ghaně váš tým realizoval i charitativní projekty…
Jsem ráda, že jsme kromě pomoci těm movitějším mohli přispět vlastními silami také zdravotníkům a zdravotnickým zařízením pro obyčejné obyvatele Ghany. Například jsme zorganizovali školu pro záchranáře. Za 1 rok jsme vyškolili 60 účastníků kurzu v záchranářství. Akce byla podporována vládou, jako novinka pro pacienty. Donedávna se totiž vozili do nemocnice taxíky. Také jsme učili a zaškolovali sestry v zacházení s různými přístroji. Mnohé secondhandové přístroje, tj. přístroje, které už byly vyřazeny z nemocnic nebo ordinací v Německu nebo i z jiných zemí, jsme získali pro ghanské zdravotnictví.
To však znamenalo naučit s nimi zacházet personál, ale také kontaktovat a umluvit výrobce či dodavatele, aby dodávali náhradní díly a součástky. Tak jsme získali a vybavili emergency room a jednotku intenzivní péče. Spolupracovali jsme i na projektu očkování dětí do dvou let. Dnes už je toto očkování v Ghaně zdarma. Pro různé firmy jsme pro změnu zaučovali zaměstnance v základní první pomoci. To nás nesmírně bavilo.
Většinu účastníků totiž tvořili Ghaňané, které sice dané téma velice zajímalo, ale na druhou stranu se nás vždy snažili přesvědčit o domorodých způsobech první pomoci, které se u nich přenášejí z generace na generaci. Byli vždy soustředěnými posluchači, ale přesvědčit je o zásadách první pomoci nám dalo zabrat. Oni by nám však na oplátku mohli dát skvělý trénink v tom, jak třeba přežít v pralese. Pro všechny absolventy kurzu jsme navrhli speciální certifikát, který Ghaňané brali jako zlatou medaili.
* Jaké nebezpečné tropické nemoci se v Ghaně vyskytují?
Nedá se jim ubránit. Pro cizince neuvyklé tropickému klimatu a s nízkou odolností vůči parazitům a bakteriím, je těžké se vyrovnat s každou nemocí. Ghanu trápí hlavně žlutá zimnice, břišní tyfus, meningokoková meningitida, bilharzióza, všechny druhy hepatitid, samozřejmě HIV, ale asi v největší míře různé druhy malárie. Proti většině těchto infekcí se dá naočkovat, ale na malárie očkování není. Doporučuje se tedy malarická profylaxe, ale ne, pokud tam člověk přebývá dlouhodobě. Malárii jsem tedy prodělala celkem pětkrát a pokaždé mi bylo velmi zle. Ke všem klasickým příznakům se přidružuje ještě obrovská únava, která vás neopustí i několik týdnů. Malárií trpí velké procento obyvatel, ale je poměrně snadné ji léčit a léky jsou dostupné.
* A co s volným časem v Ghaně?
Je to dost náročné. Hlavní město Akkra má tu výhodu, že je položeno u pobřeží Golfského zálivu. Pokud se tedy zrovna nerozhodnete cestovat, a Ghana má spoustu zajímavých míst k vidění, můžete se koupat, opalovat i sportovat. Jsou k dispozici různá sportoviště, většinou však jen posilovny a tenisové a squashové kurty. Akkra nenabízí velké kulturní vyžití. Má Národní muzeum a Národní divadlo. To však hraje jen sporadicky a slouží spíš ke konání různých akcí. Kino je jen jedno a hraje pouze v neděli.
Ale hospůdek, kde si můžete sednout, je všude dost, od těch úplně obyčejných až po drahé, stylové bary, kde se dá sehnat třeba i becherovka a fernet. Já měla nejraději ty obyčejné, kde se scházeli místní lidé a kde hrála reggae hudba. Seděli jsme sice na plastových židlích, ale zase bylo možné sledovat třeba paní, která si sem chodila každý pátek sama zatancovat. Bylo jí kolem šedesáti a vždycky si sedla na stejnou židli, dala si jedno pivo a poslouchala muziku. Zajímavá byla její přitažlivost, protože všichni muži ji žádali o tanec.
* Jací jsou Ghaňané jako lidé? Dá se popsat typická ghanská povaha?
To bude těžké. Ale v zásadě jsou dva druhy lidí. Ti první mají dobré srdce, rozdělili by se s vámi o večeři či poslední hrnek vody a udělali by pro vás cokoli. A ti druzí, to jsou mistři světa v mystifikaci, zkouší vám namluvit spousty nesmyslů a chtějí vás nachytat. Vy tu jejich hru buď přijmete, nebo to vzdáte. U všech však převládá obrovská radost ze života, radují se z každého dne. Líbí se mi, že si vysoce cení rodiny, ta je pro ně vždy na prvním místě. Typický Ghaňan taky nedělá plány do budoucna, nepřemýšlí co bude zítra jíst. Práce je pro ně společenskou událostí. Jsou neuvěřitelně komunikativní a musím říct, že i velmi adaptabilní, dokážou se novým situacím přizpůsobit rychleji než my.
CO O GHANĚ MOŽNÁ NEVÍTE
*Ghana má kolem 21 milionů obyvatel a její politické uspořádání tvoří parlamentní demokracie v čele s prezidentem, nyní John Agyemur Kufuor. Hovoří se zde, kromě úřední angličtiny, více než 50 jazyky a nářečími. Nejrozšířenějším jazykem je twi, jímž hovoří Ašanti soustředění severně od pobřeží. Jedná se o jazyk z ašantské skupiny, stejně jako fanti užívané na pobřeží. Střediskem ašantské kultury je město Kumasi. Vedle 44 % obyvatel ašantských kmenů tvoří významnou část kmeny MoshiDagomba na severu země. Běloši tvoří asi 0,2 % obyvatel.
*Domorodá náboženství vyznává 38 % obyvatel, dále následují křesťané se 34 % a muslimové se 30 %. Muslimské obyvatelstvo má své kořeny na severu, ale díky značné vnitřní migraci se řada obyvatel přesunula na jih, většinou za prací.
*Ghana je převážné zemědělská země a většina obyvatel jsou zemědělci. Mezi tržní plodiny patří kakao, které společně s kakaovými polotovary a produkty vytváří 2/3 vývozních příjmů. Dále se vyváží dřevo, kokosové ořechy, palmové produkty, ořechy máslovníku a káva. Pak také ananas, maniok, sladké brambory, banány, kukuřice, rýže a arašídy.
*Obecně je Ghana převážně nížinná. Nejvyšší bod s nadmořskou výškou 883 m se nachází v Tožské vrchovině na hranicích s Togem. Sever země se vyznačuje tropickým vnitrozemním klimatem, jih vlhkým rovníkovým. Na jihu se v průběhu roku vyskytují dvě období dešťů - květen až červen a srpen až září. Na severu je pouze jedno období dešťů vrcholící v polovině roku. V lednu a únoru přichází horké vzdušné proudění ze Sahary zvané Harmatan.
*Nezávislost získala Ghana 6. března 1957.
