* Jsi původem zdravotní sestra, potom jsi řadu let pracovala jako vědecká laborantka a nyní jako zubní technik. Souvisejí tato povolání nějak?
Po pravdě řečeno, ne příliš. Zdravotní sestra a vědecká laborantka spolu celkem souvisejí a navazují na sebe, zubní technička již ne.
* A jak jsi se ke své profesi dostala?
Jednoduše. Provdala jsem se za zubního technika, a jelikož věda se nedá dělat v malém městečku v jižním Oregonu a my jsme chtěli do klidného místa na západním pobřeží, tak jsem se musela začít učit dělat protézy. Vyhovuje nám to.
* Co vlastně všechno děláte a jak to probíhá?
Na zakázku zubařů vyrábíme zubní protézy, a to jak celé, tak i částečné. Také děláme různé opravy a úpravy stávajících umělých chrupů. Pokud má zubař pro nás zakázku, recepční nám zavolá a my si ji vyzvedneme. Zubař vezme otisky - většinou nevalné úrovně, protože při tom přebíhání od jednoho křesla ke druhému lepší otisky nezvládá -, my pak vyrobíme z vosku model, který si pacient vyzkouší, a až následně vytvoříme konečný výrobek. To vše samozřejmě neproběhne v jeden den, ale většinou v rozmezí 14 dnů až tří týdnů.
* Takže v praxi nejdříve jezdíte po zubařích a nabízíte své služby?
To jsme dělat nemuseli, jelikož jsme koupili laboratoř i s klienty. Zato teď budeme muset začít rozesílat nějaké dopisy, protože hledáme náhradu za tři zubaře, kteří nechtěli platit, takže jsme se s nimi museli rozloučit. Kvůli recesi je méně pacientů, a tak zubaři nevydělávají tolik peněz jako předtím. Následkem toho se snaží neplatit nebo platit pozdě svým dodavatelům, mezi jinými i nám. V praxi je ideální najít zubaře, kteří jsou srozuměni s mentalitou technika. Takové vztahy fungují nejlépe. Někteří technici museli navštívit 300 zubařů, aby si našli 5 až 8 těch, se kterými je radost pracovat (mluvím o laboratoři o jednom či dvou majitelích). My to tu máme obtížnější, neboť v našem malém městě tolik zubařů není. Působí jich zde pouze asi 50. Budeme muset rozeslat dopisy po celém Oregonu a možná i Kalifornii nebo Washingtonu. Zubařům nevadí posílat zakázky mimo město, pokud je to pro ně alespoň trochu výhodné. Například pokud dostanou lepší - to se týká již téměř vymřelého druhu zubařů, kterým záleží na pacientovi víc než na penězích - nebo levnější výrobek než jinde. My bychom rádi našli zubaře, kteří dávají přednost kvalitě, protože můj manžel dělá kvalitní práci a je na svou práci hrdý.
* Dlouhé roky jsi měla zaměstnání, kde byly dány relativně přesné hodiny, a teď jsi u vlastní firmy přivázaná řetězem...
Není to tak hrozné. Pracujeme pouze 4 dny v týdnu a tři dny máme víkend. Je to také dáno tím, že zubaři v Americe běžně pracují též jen 4 dny v týdnu. Nevýhodou je pak to, že někdy máme práce příliš, jindy právě naopak… Nikdy nevíme, co bude zítra. Můj manžel pracuje od 4 hodin od rána tak do 14 až 16 hodin, což závisí na množství práce. Někdy však jde také domů už v poledne. Když je hodně zakázek, pracujeme samozřejmě též v pátek a někdy i v neděli.
* Stala jsi se i předsedkyní odborné společnosti… Co to obnáší a jak to, že vlastně zvolili relativního začátečníka?
Jsem místopředsedkyní, respektive od letošního září předsedkyní, Oregonské společnosti zubních techniků. Je to oficiální společnost, která reprezentuje oregonské zubní techniky. Zabýváme se především dalším vzděláváním techniků a legislativou. Víš, co se říká: „Mezi slepými jednooký králem“. Je to pro mne příležitost, jak se dostat mezi lidi. Jinak by se tu člověk „ukousal“. Takhle mám pocit, že jsem k něčemu dobrá. Aby se člověk dopracoval na vrchol, musí projít všemi křesly ve společnosti. Já jsem též začala od píky. Společně s celým vedením se snažíme připravovat kurzy pro další vzdělávání, hlavně zde v jižním Oregonu. Vzhledem k velkým vzdálenostem mají technici z jižního Oregonu problém dostat se do Portlandu, který je centrem všeho dění. Technici s Certifikátem (CDT) musí mít 12 vzdělávacích kreditů ročně, z toho polovina je technická a polovina všeobecná, jako například přednášky o produktivitě, o kontrolách infekcí atd. Dvakrát ročně pořádáme konference, které technikům nabízejí možnost vyslechnutí zajímavých přednášek. Pokud člověk nemá CDT, tak na žádné přednášky nemusí, je to nepodstatné. Vše je tady stále v zárodcích. Je tu takový „divoký Západ“. Vztahy a systémy, které jsou u nás v Čechách dávno dané a zavedené, se tu teprve vytvářejí. Mám na mysli například vztahy mezi laboratořemi a zubaři. Dalším úkolem naší společnosti je vytvořit legislativu. Má to však svá úskalí, velice specifická pro Ameriku. Americký tržní systém zde výborně funguje pro zubaře, kteří doslova zotročují techniky a zubní sestry. Jsou to také zubaři, kteří si prosadili, aby technici nemuseli být licencováni - zatímco na stříhání psů licenci potřebuješ. Také se staví proti dalšímu vzdělávání techniků. Jako společnost jsme chtěli, aby byli všichni technici držiteli přinejmenším certifikátů, potažmo aby alespoň absolvovali několik semestrů odborné školy a vedoucí laboratoří alespoň dva roky univerzity. Zubaři se bojí, že by museli platit víc za výrobky, a tak proti těmto snahám velice silně lobbují. Jde jim o to, aby výrobky dostávali za co nejnižší cenu. Vzdělání zde není oceněno ani finančně, ani není více respektováno. Manžel, jako jeden z mála, má dva roky Technical College, což je v podstatě určitá forma nadstavbového studia (vyšší střední technická škola). Asi 50 % techniků má „pouze“ zmíněné certifikáty (CDT, něco jako závěrečná zkouška učebního oboru bez absolvování školy). A dalších 50 % nemá vůbec nic. Tady si může kdokoli založit laboratoř a prohlásit, že je technik. Není důležité, jak kvalitní výrobky jsou, ale kolik stojí. Kvalitní technici musí stále bojovat proti těm „kolegům“, kteří je podrážejí nízkými cenami zde na domácí půdě, ale i proti výrobkům z Číny a Indie, které jsou až desetkrát levnější. I když nikdo neví, z čeho je dělají. A bohužel, běžní Američané jsou poslušní a neinformovaní a nevědí, že by jim protéza měla sednout, že by neměla vypadávat a že by měli normálně jíst a mluvit. Zubaři, stejně jako lékaři, mají sice 8 let škol, ale jejich vzdělání, stejně jako vzdělání dalších občanů Ameriky, je nevalné úrovně. Umocní se to následně ještě tím, že jim jde hlavně a především o peníze, a ne o člověka a jeho zuby. Člověk je pouze jedním objektem v jednom křesle ze tří či čtyř, které zubař obhospodařuje najednou. Zato poplatky jsou skutečně nehorázné. Většina lidí si je těžko může dovolit. A pokud člověk nemá peníze a nemá pojištění, tak jako jedinec nikoho nezajímá. Ošetření nedostane, o to se postarají recepční s tvrdou náturou. Týdně se nás ptají dva tři lidé, zda nevíme o dobrém zubaři. Bohužel každému říkáme, že nevíme. I já se občas ptám jiných lidí, ale každý nad tím jen znechuceně mávne rukou. Zubaři nejenže odbývají svou práci, kde mohou, ale i k nám, stejně jako k pacientům, se chovají bez respektu, neplatí účty, nebo se pacient nedostaví a oni chtějí vrátit zakázku zpět nám a vrátit peníze. Chovají se, jako by šlo o obchod s průmyslovým zbožím, a ne zdravotnické zařízení. Naše městečko se velice rychle rozrůstá, a to především o lidi z Kalifornie, která teď bývá často nazývána také jako Mexifornia. V důsledku nekontrolované imigrace vzrostla kriminalita v Kalifornii na neúnosnou míru, a tak města v Oregonu zažívají nevídaný vzrůst počtu obyvatel. Tito lidé však často jezdí několik stovek kilometrů zpět k zubařům v Kalifornii, kteří se zdají být na mnohem vyšší úrovni. Nejzajímavější na tom je, že tato negativní popularita zubařům příliš nevadí a neškodí. Stále si vydělávají na BMW a mercedesy. Věřím tomu, že mnohým českým zubařům by se to též velice líbilo. Zubař vydělává zhruba 20 až 30 tisíc dolarů měsíčně a zubní sestry 1600 až 2000 dolarů měsíčně. Americká společnost se jako všude jinde na světě rozvrstvuje podle toho, kdo má víc peněz. Na vzdělání a schopnostech nezáleží, peníze jsou tu jediným ukazatelem úrovně. Kdo má peníze, má respekt. Jak je kdo vydělává, není podstatné. Proto zubaři i lékaři patří mezi „bohy“, i když z hlediska morálního by většina z nich mezi ně patřit neměla. Čím víc peněz kdo má, tím víc si může dovolit. Stává se tu velice často, že zubař zcela nečekaně a bez výčitek opustí ordinaci, i když má pacienta v křesle. On je pán a může si to dovolit. Arogance zubařů je nepředstavitelná. V poslední době se staly dva případy. Jeden pán z našeho klubu cyklistů si stěžoval, že doktor bez jediné omluvy odešel a řekl, že se vrátí asi za hodinu. Pán se na to konto sice rozhodl také odejít, ale nemůže s tím nic dělat. Může jít jinam, ale nejspíš se mu to stane znovu. V jiné ordinaci zubní sestra připomněla zubaři, že na něj v křesle čeká pacient, invalida, a že by se na něj měl jít podívat… Bylo jí doporučeno, aby se podívala po novém místě.
* Firmu vlastně tvoříte s manželem sami dva…
Ano, sami dva. Podle statistik je to nejlepší konstelace. Většina středních laboratoří za posledních pár let zkrachovala a zůstaly pouze malé o jednom, dvou lidech, nebo naopak ty hodně velké. Já jsem chtěla zaměstnance, manžel mi to ale rozmluvil a podle všeho udělal dobře, neboť i my doplácíme na recesi. Jednu dobu jsme měli tolik práce, že jsme v laboratoři skoro bydleli. Chtěli jsme najmout zaměstnance, ale množství práce začalo odpadávat, takže jsme opět schopni vše zajistit sami. Máme uklízečku a účetní, ty však nejsou našimi zaměstnanci, jsou to nezávislé podnikatelky.
* Takže už navždy ve dvou?
Asi ano. Je to pohodlné. Peníze si vyděláme a nemusíme se starat o zaměstnance. Pokud člověk opravdu nemá velkou laboratoř s mnoha zaměstnanci, tak se to nevyplatí. Pak ovšem potřebuje dobrého manažera, aby měl neustálý přísun práce. To znamená trávit čas stálým hledáním zákazníků. V našem oboru je prakticky nemožné mít práce tak akorát. Buď je jí příliš, nebo málo. Američtí zaměstnanci jsou také problém. Čekají na každou chybu, kterou by mohli využít k tomu, aby se mohli soudit. Většina z nich chce mít různé výhody, ale nechce moc pracovat. Američané tvrdí, že jsou nejpracovitější lidé na světě, já bych však řekla, že opak je pravdou. Podle mé osobní zkušenosti je nesmírně obtížné sehnat pracovité zaměstnance, kteří by nedělali problémy. Pak je zde také možnost, že se staneme denturisty (pozn. red.: denture - anglický výraz pro zubní protézu, tzn. denturista - označení nové generace zubních techniků studujících 3 roky obor na university, resp. college). Alespoň jeden z nás musí mít licenci (atestaci) a pak bychom mohli mít své vlastní pacienty. Nejdříve však musíme dostudovat specializovanou školu. Denturista dělá pouze protézy, nesmí vrtat ani trhat zuby. Bylo by to pro nás ideální. Jeden z nás by přijímal pacienty a druhý by pracoval v laboratoři.
* A samozřejmě obvyklá otázka: O návratu domů neuvažuješ?
Ráda bych se do Čech vrátila. Bude to zřejmě až v důchodu, neboť musíme pracovat, abychom se uživili, a manžel jako americký občan by to měl v Čechách obtížné. Již není nejmladší a učit se česky by pro něj bylo nad lidské síly. Také přizpůsobit se zcela jiné kultuře je pro mnoho lidí téměř nemožný úkol. Ani já jsem se ještě za těch 10 let zcela nepřizpůsobila americkému životu a asi se nikdy plně nepřizpůsobím.
O autorovi: Dr. Václav Větvička, Ph. D. Univerzita Louisville, Kentucky, USA