Tvrdě jste se ohradil vůči informacím v tisku, že byste měl mít co do činění s pozměňovacím návrhem, který má řešit takzvané pozitivní lékové listy. Na svou obranu jste uvedl, že vaše jméno bylo k návrhu připsáno falešně a autor dokumentu byl záměrně vymazán. Máte již nějaké informace o tom, kdo za touto dezinformací stojí?
Je pravdou, že kdosi takovýto pozměňující návrh vytvořil, rozšířil ho odborným společnostem a komorám a nadepsal mým jménem, a to přesto, že jsem tento návrh nepřipravoval, nikdy o něm s nikým nehovořil, nepředložil jej, ba dokonce jsem nikdy ani neuvažoval, že bych podobný návrh předložit chtěl. Bohužel se mi do této chvíle (17. dubna 2013) nepodařilo zjistit, kdo něco takového vyrobil.
Napadají vás nějaké motivy, proč by to někdo dělal?
Dovedu si představit jediný motiv. Autor, který tento návrh vytvořil a zřejmě se rozhodl, že jej někdy v budoucnu i předloží, je politický zbabělec a chtěl si otestovat, jakou bude mít odezvu u odborné i laické veřejnosti a jak na něj zareagují média. Ale bál se pod návrh sám podepsat, jít s kůží na trh, a tak se rozhodl, že falešně připojí jméno předsedy zdravotního výboru.
Proč myslíte, že by se měl skutečný autor bát pod tento návrh sám podepsat?
Nevím, to je otázka na toho, kdo onen podvrh vyrobil. Jak říkám, je to ukázková politická zbabělost. Věřím, že se nakonec skutečný autor návrhu přihlásí a bude jej i řádně podporovat. Dnes již nemám pochybnosti o tom, že se autor či autoři obávali bouřlivé reakce odborných kruhů, ke které následně v médiích skutečně došlo.
Pokud bychom se vrátili k samotným pozitivním listům, toto téma bylo již před časem několikrát ve sněmovně probíráno. Kromě svých politických funkcí jste také lékař a člen správní rady největší tuzemské zdravotní pojišťovny. Jaký máte na tento „úsporný“ nástroj lékové politiky názor?
Dlouhodobě razím teorii silné smluvní volnosti na straně zdravotních pojišťoven a malé regulace státu. V tomto ohledu se domnívám, že stát by měl vytvářet takové podmínky, aby pojišťovny byly svobodně, nikoli nuceně motivovány volit taková opatření, která povedou k racionálnější preskripci, a tedy i úsporám.
Jinými slovy legislativní zakotvení pozitivních lékových listů v rámci novelizace nepovažujete za nutné…
Já především vždy považoval za nutné, aby ministerstvo zdravotnictví nepálilo jednotlivé výstřely ze tmy a předložilo komplexní řešení zdravotnické reformy v oblasti změny organizace, fungování a především financování zdravotní péče ze strany zdravotních pojišťoven – to znamená systémovou novelu zákona o zdravotních pojišťovnách úzce propojenou se změnou zákona o zdravotním pojištění.
Nikoli pouze technickou novelu řešící formální organizační změny, ale takový návrh, který významně změní ekonomiku a fungování zdravotních pojišťoven. Například ministrem záměrně živená debata o počtu členů správních a dozorčích rad místo rázné změny ekonomiky systému tak, aby se netopil v dluzích, je doslova legrační.
Jak by měla tato novela změnit fungování pojišťoven?
Ve smyslu pravicového pojetí politiky. Chci efektivní soutěž zdravotních pojišťoven o poskytovatele a o klienty. Chci, aby zdravotní pojišťovny na straně jedné, poskytovatelé na straně druhé a pacienti na straně třetí byli ne nuceni, ale motivováni k racionálnějšímu chování. Místo toho ministr Heger navrhuje pojišťovny sešroubovat, hluboce regulovat a dělá z nich jen přerozdělovače peněz.
Zdravotnická zařízení naopak dusí, protože takto zkostnatělý systém už jen prodělává. To nemůže dopadnout dobře. Ministr svou šanci na pravicovou reformu promrhal a uspokojil se politikou líbivých tiskových sdělení následovaných levicovým plácáním do vody. Zákon o zdravotních pojišťovnách je tak jen střípkem ve velké mozaice ministerstvem dříve ohlášených, ale nikdy neprovedených pravicových reformních změn. Oni tam prostě vůbec nevědí jak na to.
Z principiálního hlediska byste tedy s pozitivními lékovými listy – jako dílčím opatřením – dokázal souhlasit, nebo ne?
Vždy jsem prosazoval variabilitu smluvního vztahu mezi poskytovateli zdravotní péče a pojišťovnami jako plátci. Jestliže je zajištěn nárok pacienta (daný § 13 zákona 48/1997 o veřejném zdravotním pojištění) a pojišťovna se svobodně dohodne s poskytovatelem na podmínkách, za kterých se má proplácet zdravotní péče nebo konkrétní zdravotnický prostředek či lék, nevidím důvod, proč bychom tuto věc měli diktovat shora.
Dalším tématem uplynulých dní, které se vás bezprostředně týká, je problematika elektronických cigaret. Apelujete na větší kontrolu těchto výrobků a varujete před potenciálními smrtelnými účinky nikotinu. V čem je nikotin v e-cigaretách nebezpečnější než ten v tabáku?
Jen pro pořádek, nikdy jsem ani slovíčkem nevolal po zákazu užívání nebo prodeje elektronických cigaret. Jediné, na co v této souvislosti upozorňuji, je neexistující kontrola těchto výrobků. Elektronické cigarety nejen nepodléhají žádné kontrolní instituci, ale nejsou ani náležitým způsobem značeny. Tabákové výrobky mají oproti elektronickým cigaretám zákonem přesně stanovené značení a existují také instituce, které je kontrolují. Jinak řečeno, uživatel tabákových výrobků se může před jejich užitím dostatečně obsáhle a kvalitně seznámit s jejich obsahem.
To však neplatí pro elektronické cigarety, které jsou zde stavěny naroveň běžným výrobkům, jako jsou například ponožky nebo čepice. Považuji to za vážnou chybu vyplývající z nečinnosti ministerstva zdravotnictví. Jsem přesvědčen, že pokud se na trhu prodává výrobek obsahující prudký jed a současně silně návykovou látku, mělo by ministerstvo zdravotnictví výrobcům a dovozcům jasně stanovit pravidla pro značení těchto produktů a pro kontrolu jejich dodržování také vymezit příslušné orgány.
Chápu-li to správně, navrhujete, aby se prodej elektronických cigaret řídil podobnými pravidly, jako se řídí například prodej ostatních přípravků substituční terapie nikotinismu…
To je dezinterpretace. Já pouze říkám, že je nutné, aby se stát, výrobci a dovozci těchto produktů rozhodli, zda je budou pokládat za přípravky určené k odvykání kouření. To říká pan ministr Heger. V takovém případě ovšem nemohou být volně prodejné a stejně jako stávající substituční preparáty by se na ně musela vztahovat pravidla týkající se léčivých přípravků – musely by být registrovány a mohly by se prodávat, respektive vydávat pouze v lékárnách.
Druhou možností je, že budeme na elektronické cigarety nahlížet jako na ekvivalent tabákových výrobků, tedy jako na jinou, byť nekancerogenní formu podpory závislosti na nikotinu. V takovém případě však očekávám, že uživatel, který se svobodně rozhodne takový výrobek koupit a jeho prostřednictvím skrze sliznici aplikovat silně návykovou chemickou látku, musí být v příbalovém letáku podrobně a přesně informován o jeho složení, včetně koncentrace použitých látek, způsobu používání a možných zdravotních rizicích. A také musí mít alespoň elementární garanci, že uvedené údaje sedí.
Ani jedna z předchozích dvou variant však neplatí. Jediný limit, který existuje, je zákaz prodeje těchto výrobků osobám mladším 18 let.
Jste lékař. Dokázal byste popsat možný mechanismus, kterým by mohlo dojít ke smrti uživatele elektronické cigarety?
Nejjednodušší mechanismus, který si lze představit, vyplývá ze špatného použití takového výrobku. Nejsem toxikolog, ale vzhledem k tomu, že v současnosti nemusí být přiložen odpovídající návod k použití ani zdravotní varování, může se klidně stát, že nějaký člověk užije nikotinový roztok v rozporu s logikou – například jej vypije. Stále je třeba mít na paměti, že se jedná o prudký jed, který je smrtelný již v koncentraci 50–60 miligramů.
Běžně se prodává například 30 ml nikotinového E-liquidu o koncentraci 16 mg/ml, tak ať si to každý spočítá. Dále stačí, když se člověk nebo stroj ve fabrice splete a dá do té náplně chybně řádově vyšší koncentraci nikotinu, nebo dokonce jinou látku než nikotin. Organismus, například kardiovaskulární systém, pak při inhalaci nějak zareaguje.
Nedostatek kontrolních mechanismů tak může vyústit až v aféru srovnatelnou s kauzou otrav methanolem. Ministerstvo zdravotnictví v tomto případě naprosto selhává. Dnes a denně varuje před různými plyšovými medvídky či gumovými panenkami, kterých se člověk sotva dotkne, ale prodej prudkého jedu a drogy ponechává bez jakékoli kontroly – to je vskutku diletantství.
Přejděme nyní k poslednímu tématu, které je spjato s vaší osobou. Máme rok před volbami a této skutečnosti se přizpůsobuje i rétorika politických stran a jejích představitelů. Ministr Leoš Heger prohlásil, že by novelou zákona o zdravotních službách rád osvobodil děti od poplatků v nemocnici. Vy jste však proti. Proč? A jak se k tomuto návrhu staví ODS?
Nejsem a priori proti tomuto konkrétnímu návrhu, ale jsem principiálně proti různým výkřikům ze tmy. Pokud se ministr zdravotnictví rozhodne měnit regulační poplatky, měl by zákonodárcům i veřejnosti předložit jasnou analýzu celého jejich systému. Je důležité, abychom před jakoukoli změnou poplatků znali odpovědi na to, které z nich systému prospívají, které eventuálně vyžadují nějakou modifikaci a z jakých důvodů.
Není možné – bez jakýchkoli analýz – jeden den říci, že zpoplatním amalgamové plomby, a druhý den zase naopak zrušit nějaký poplatek. Tato nesystémová a nekomplexně pojatá „plácání“ jsou jen projevy totálně amatérského způsobu řízení resortu, které nemají co dělat s dlouhodobou a finančně udržitelnou zdravotní politikou této země.
V médiích jste uvedl, že systém nemocničních poplatků není dokonalý a že by si jistě zasloužil určitou analýzu. Co vy osobně považujete v oblasti poplatků za problematické?
Absolutní nesystémovost a argumentačně plochý, populistický přístup k nim. Kolik člověka v průměru stojí jídlo na den doma? Přibližně 150 Kč. A v nemocnici? 150 až 200 Kč. Odpovídá tomu poplatek ve výši 100 Kč? Po třiceti dnech hospitalizace, jak někteří notoricky navrhují, už pacient jíst nebude? Kde vezmu peníze jinde a jakou péči tím omezím, když nějaký poplatek zruším? A naopak, z jakého racionálního důvodu nespadají poplatky za hospitalizaci do ochranného limitu?
Proč zrovna rušit poplatek dětem? Nejsou to pacienti? Nebo nejí? Takže stát dětem zaplatí i obědy ve škole, když je to také veřejná služba? Proč vlastně mají děti a senioři jiný roční ochranný limit než ostatní? Je dítě nebo senior nějakým speciálním druhem lidstva, který vyžaduje odlišnou finanční ochranu? Jakým právem stát ekonomicky chrání dítě z milionářské rodiny stejnou měrou jako dítě samoživitelky na podpoře? Jakým právem je sedmdesátiletý restituent v mercedesu chráněn více než stejně starý bezdomovec pod mostem?
Proč tato vláda, která si říká pravicová, trpí takovéto levicové nesmysly a nespravedlnosti, které ve své podstatě působí přesně naopak, tedy v neprospěch sociálně slabých? Nemá neschopnost nebo omezenou schopnost platit spoluúčast řešit výhradně sociální, nikoli zdravotní systém? Stát přeci musí nastavit takový způsob spoluúčasti pacientů, který bude systémový, jednoduše pochopitelný, spravedlivý a bude garantovat silné prvky sociální ochrany právě jen a pouze těm, kteří ji potřebují. Na tuto vizi však ministr Leoš Heger zcela rezignoval.