Jak hodnotíte své dosavadní působení ve funkci ministra zdravotnictví?
Se sebou nejsem nikdy spokojen. Vždy je spousta věcí k vylepšování. Ale přesto musím říct, že jsem hrdý na to, že jsem ve své funkci postoupil do druhého ročníku, což je přece jenom znát - po roce, kdy jsem do funkce naskočil až příliš rychle a bez přípravy, kterou bych dnes při pohledu zpět viděl jako podstatně důkladnější. Ministerstvo se ale i tak podařilo převzít a dnes jeho aparát pracuje velmi efektivně. I ve vztahu k politikům či styk s veřej -no stí je to o něco klidnější než loni.
Byl jste ředitelem hradecké fakultní nemocnice. Jak velký skok pro vás představovala práce ministra?
Přestup mez i funkcemi byl mnohem větší, než jsem si představoval. Jako ředitel nemocnice jsem začal pracovat na přelomu devadesátých let. Tenkrát byl styk s ministerstvem velmi čilý, spousta věcí byla ve stadiu zrodu a ředitelé velkých zdravotnických zařízení se na zdravotnické politice opravdu výrazně podíleli. Snažili se formovat politiku. Myslel jsem si, že mám přípravu alespoň na něco. Poměry v Praze jsem sice znal, jenomže když naskočíte do vládní funkce, tak se octnete opravdu na úplně jiné úrovni, kde se věci domlouvají odlišně, kde i administrace s předkládáním zákonů má svoje rozdílná pravidla. Sto dní, po které se říká, že ministři můžou být chráněni při nástupu do svého úřadu, považuji za potřebné minimum, pokud člověk v podobné úřední funkci před tím na ministerstvu nepracoval.
Co vás v současné době trápí v českém zdravotnictví?
Musím říct, že my máme za úkol udělat reformu zdravotnictví, kterou realizuji s představou, že nelze dělat ně jaké radikální změny a že ty kroky musí být rozloženy do více let. Zdravotnictví podle mě není v tak špatném stavu, aby byla zapotřebí revoluce. Myslím si, že revoluce byla v roce 1992, když se z bývalého socialistického zdravotnictví zakládal systém plateb přes zdravotní pojištění, což byla značná systémová změna. Dalším mezníkem bylo rozvolnění systému poskytovatelů péče do samostatných sfér. Co zůstalo, že tyto dva systémové kroky nebyly nikdy odladěny tak, aby fungovaly dobře. Například pojišťovny: tenkrát bylo rozhodnuto, že jich bude více než jedna, bylo to děláno s ideou, že si navzájem začnou konkurovat, čímž se vylepší systém. Jenže pojišťovny dostaly taková pravidla, že si moc nekonkurují, nemohou do systému příliš zasahovat. To vše je potřeba dotáhnout do konce, což je z mého pohledu velká rezerva. Zlobí mě, že vývoj se zastavil někdy v devadesátých letech a pak už se pouze bojovalo o peníze a platy. Pravidla v současné době nejsou nastavena tak, aby systém fungoval hladce, takže tímto směrem pracujeme.
Jak pohlížíte na další výkřiky lékařů, kteří plánují nové protestní akce?
My jsme koncem února letošního roku podepsali memorandum o platech, a to bylo rozděleno na tři etapy. První etapu jsme splnili beze zbytku - jak ukazuje vývoj, tak nárůst platů byl možná větší než se očekávalo. Platy lékařů se zvýšily o dvacet procent, z padesáti na šedesát tisíc korun za měsíc. Oni říkají, že v tom jsou přes časy, že to zase není tak moc, což je pravda, ale zároveň tam jsou takové přes časy, jaké byly předtím. Finální nárůst byl tedy opravdu dvacetiprocentní a v posledních letech se něco podobného v této zemi nepodařilo nikomu. My jsme tím na jednu stranu získali určitou důvěru. Ale přeci jenom, jak se blíží konec roku, lékaři by rádi znali konkrétní čísla a věděli, o kolik jim plat poroste v příštím roce. My teď připravujeme zásadní dokument o financování zdravotnictví, který se dělá každý rok. Musíme počkat na analýzy alespoň tří čtvrtletí. Nutno zmínit, že je před námi mnoho zátěží, například DPH, které bylo podepsáno, že poroste až po memorandu nebo běžná inflace. Takže jak to dopadne, nedokážeme říct. My jsme slíbili deset procent. Jestli to budeme schopni dosáhnout, ještě nevím, avšak doufám, že se nebudeme příliš lišit. Hlavně chceme slíbit, že mzdový nárůst bude pokračovat, a to jak u lékařů, tak i u ostatních zdravotnických pracovníků.
Jak budete řešit situaci VZP, která je téměř bez peněz?
Asi před šesti týdny vyhlásil ředitel VZP, že budou mít peníze na úhrady o pět procent nižší než v současném roce, a to se ukázalo, že není pravdou. Počítá se s mírným zvýšením výběru pojistného. Růst schodku či propad, nastal někdy od roku 2009. Záporné saldo, které bylo po dva roky deset miliard -propad ve zdravotnictví - tak v letošním roce bude podstatně nižší, než se očekávalo. Systém se mírně stabilizoval, zvýšil svoji efektivitu. Pokud j de o to, že VZP nemá peníze, považuj i to za mediální přípravy na budoucí dohadování. Nejdříve se baví poskytovatelé a pojišťovny. To začíná někdy na začátku prázdnin. Tam všichni vystřelí své požadavky. Pak se začne vyjednávat a vše se začne sbližovat, takže je dobré podobné výroky brát jako přestřelku s cílem vyjednávat. Nicméně faktem je,že VZP na tom není jako nejlepší pojišťovny,že má poměrně těžké pacienty a velké náklady. Ale udám následující příklad. Zásoby peněz pojišťoven byly v letech hojnosti do roku 2008 asi na 60 dní rezerv - to co se otočí v pojišťovně za dva měsíce. Zásoby se postupně vyčerpaly a VZP byla první, která se dostala na nulu. Jenže ta nula znamená, že platí přesně v termínu. Existuje sice riziko, že systém se bude dál vyčerpávat, ale my jsme v legislativě připravili přerozdělení mezi jednotlivými pojišťovnami. Každý měsíc se podle
složitého vzorce přerozděluje to, co se vybere. Bohaté pojišťovny, které mají dost zdravých pacientů a hodně bohatých, vybírají více a utrácej í méně, takže je potřeba, aby se ty peníze přelily k těm chudým a byla tady nějaká ekvita - rovnost mezi pacienty, což je dáno ústavou. My jsme tam zavedli jednorázové přerozdělení asi jedné třetiny peněz, které leží v malých pojišťovnách a tím si VZP pomůže. Je to nestandardní krok a byli jsme za něj kritizováni. Jenže pojišťovny peníze získaly nejen dobrým hospodařením, ale i tím, že přerozdělení nebylo dosud úplně dokonalé a VZP má opravdu nejhorší, nejchudší a nejstarší pacienty. Tímto krokem pojišťovně pomůžeme a dojde ke srovnání poměrů. V příštím roce vše začne běžet od porny siné nuly, spravedlivěji. My si myslíme, že peníze i na té nejméně prosperující pojišťovně budou, a že příští rok se podaří vydržet, aniž by došlo k závažnému hospodářskému propadu.
Kde je podle vás Achillova pata českého zdravotnictví?
Nedá se říct, že je tady jedna jediná věc, kterou když kdosi změní, tak vyřeší celé zdravotnictví. Je tu nepořádek v desítkách věcí, které se snažíme uspořádat. Jedna z věcí je třeba špatná cenotvorba, proto velmi usilovně pracujeme na sazebníku. Snažíme se změnit platební systém v nemocnicích, aby nedostávaly peníze rozpočtem, což je taková záchranná varianta, když začne být málo peněz. Také je potřeba upravit legislativu. Není často úplně jasné, kdo za co zodpovídá, ať už jde o ministerstvo či kraje. Věcí je opravdu mnoho a je potřeba na nich pracovat průběžně.
Jak vám práce ministra změnila život?
Byla to značná změna. Musel jsem si opatřit bydlení v Praze. Zátěž je časově obrovská. Jsem v práci od rána až do pozdního večera téměř denně a dojíždět nelze. To jsou věci, které život velmi rozhodí. Domů jezdívám pouze na víkendy a někdy ani to ne. Jako ředitel nemocnice jsem skončil před tím, než jsem šel na ministerstvo a vrátil jsem se ke svému oboru - rentgenologii. Po patnácti letech jsem se opět začal rekvalifikovat do svého mateřského oboru, což jsem si užíval. Předpokládal jsem, že už ve svých více než šedesáti letech budu mít deset let klidné práce před sebou, jako lékař, kterých je málo a manažerská dramata, že nechám stranou. Práce ministra mi rozhodně na nějaký čas klidný život oddálila.