Je až k nevíře, že velká voda, jež na podzim 1890 zasáhla Prahu, málem odplavila i studium žen v Rakousku-Uhersku. Pražský magistrát totiž tehdy vypověděl spolku Minerva dvě místnosti v obecné škole sv. Vojtěcha s tím, že je potřebuje pro postižené povodní. Toto rozhodnutí se však podařilo zvrátit. Pro lidi, kteří přišli při velké vodě o střechu nad hlavou, se našlo jiné bydlení, a tak mohl být jen se čtrnáctidenním zpožděním přece jen zahájen první školní rok v právě povoleném dívčím gymnáziu, jemuž byla Minerva mecenášem.
Blouznění slečny Krásnohorské
Planým snem nazývala část české společnosti desetileté úsilí Elišky Krásnohorské o zřízení dívčího gymnázia. Když se to konečně podařilo, stala se jednou z jeho studentek i Anna Honzáková, dcera lékaře z Kopidlna. Tehdy nikdo netušil, že tu do sebe souká latinská slovíčka první absolventka české lékařské fakulty. Vlastně šlo o dost riskantní záležitost. Ani maturita neznamenala pro dívky jistou budoucnost. Vysoké školství c. k. mocnářství bylo totiž pro ženy uzavřeno. A studium v zahraničí? Před očima rodičů absolventek nepochybně defilovaly osudy Anny Bayerové a Bohumily Keckové, které na švýcarské medicíně prostudovaly věno. Že medicínu končily s vynikajícím prospěchem? Že si jejich lékařských znalostí a dovedností vážili i konzervativní profesoři? V Rakousku-Uhersku byl doktor v sukních jednoduše nepřípustný!
Není pro vás místa v posluchárně
Tato tvrdá slova profesora Jánošíka z české Lékařské fakulty Karlovy univerzity by pro slabší povahu znamenala konec všech nadějí. Ne však pro Annu Honzákovou a její dvě spolužačky z Minervy. Byla tu přece ještě stejná fakulta na pražské německé univerzitě. Po velkém úsilí se jim na ní podařilo získat povolení k hospitování. Tři roky tu pak studují bez statutu řádných posluchaček a možnosti složit rigorózní zkoušky. Po buršáckých bouřích je konečně přijala česká fakulta - ale zase jen k hospitování. V posluchárnách je přivítala nevůle profesorů i pískot a syčení mediků. „Žena má přece lehčí mozek, méně krvinek.“ štval list Spolku mediků. Bylo tedy na dívkách, aby svými výsledky ukázaly, nakolik jsou argumenty jejich protivníků pravdivé. Minervistky nezaváhaly. Jejich hluboké znalosti brzy udivovaly i zaryté odpůrce ženského studia, včetně slovutného profesora Thomayera, jenž si pak právě Anny Honzákové velmi považoval.
„Zas jednou vyhrál David nad Goliášem“
Prohlásil rada Bělohlávek po úspěšné deputaci českých studentek na vídeňské ministerstvo školství, jejichž cestu financoval spolu s Eliškou Krásnohorskou. Jak později vzpomíná Anna Honzáková, už v předpokoji přišel jízlivý šleh: „Proč by měly jako první dostat povolení k vysokoškolskému studiu právě Češky.“ Ani následující přijetí u sekčního šéfa dr. Viléma rytíře Hartela neoplývalo velkou srdečností. Anna ale dokázala pádně argumentovat - navíc v brilantní němčině. Dokonce tak přesvědčivě, že delegace opouští Vídeň se slibem brzkého povolení řádného studia medicíny i pro ženy. Rytíř Hartel nemluvil do větru. Jako ministr plní své slovo v r. 1901 hned prvním výnosem. Hospitantky odpověděly složením rigoróz, jako první Anna Honzáková. Zkouškami prošla s prospěchem tak vynikajícím, že získala právo na promoci Sub auspiciis imperatoris (pod záštitou císaře) a prsten od panovníka. A tak roku 1902 převzala ve staroslavném Karolinu první žena diplom opravňující ji vykonávat lékařskou profesi a nosit titul MUDr. Anna Honzáková otevřela dosud neprodyšně uzavřenou bránu právu žen na vzdělání. Do roku 1907 složilo Hippokratovu přísahu dalších sedm studentek.
Románek se šťastným koncem?
Zdálo by se, že lékařský titul zajistí nositelce existenční jistotu. Jsme ale na počátku 20. století. Boj s c. k. úřady skončil vítězně, nevzdal se však byrokrat český. Po třech letech rezignuje Anna Honzáková na žádosti o lékařské místo ve státních službách a otevírá si v Praze na Moráni soukromou ordinaci. Mezi její první pacientky patří pochopitelně Eliška Krásnohorská, ale také herečky Hana Kvapilová a Leopolda Dostalová, spisovatelka A. M. Tilschová i senátorka F. F. Plamínková. Aktivity MUDr. Honzákové se nesoustřeďovaly jen na lékařskou praxi. Zabývala se důsledně i zdravotní výchovnou a osvětovou prací mezi ženami. Dokonce pro ty nemajetné založila podpůrný fond pro případ nemoci (získala si přezdívku Matka matek). Snad nejvíc vypoví o Anně Honzákové slova poslankyně Louisy Landové-Štychové. Když prosazovala v parlamentu legalizaci potratů, byla doktorka z Moráně zásadně proti. Přestože se názorově neshodly, Landová o ní s obdivem napsala: „Jakým štěstím je mít odpůrce vysoké mravní kvality, který pečlivě podává své argumenty a svými protidůvody pomáhá hledat, tříbit, ujasňovat.“
Eva Müllerová, Právo, 6.6.2002