Histriónská porucha osobnosti se projevuje teatrálním chováním. Pacienti si ale svůj problém neuvědomují

Co jsou poruchy osobnosti?

Poruchy osobnosti jsou trvalé povahové odchylky od normy, které mají výrazně negativní vliv na kvalitu pacientova života nebo na jeho okolí. Konkrétně jde o soubor osobnostních rysů, názorů a způsobů chování, které je možné označit za maladaptivní (nepřizpůsobivé či sociálně nežádoucí). To znamená, že narušují pacientovo společenské nebo pracovní fungování.

Přestože se jednání člověka postiženého poruchou osobnosti vymyká společenským normám, sám si to nedokáže uvědomit a zároveň není schopný takové chování změnit. To pak může mít negativní dopad na jeho partnerské, přátelské i rodinné vztahy. Kromě toho však daný stav ovlivňuje také další aspekty pacientova života, jako je například vnímání reality nebo profesní kariéra.

Povahové změny se většinou v menší či větší míře začínají projevovat již během dětských let, přičemž k diagnostice problému dochází obvykle až v dospělosti. Z dlouhodobého hlediska mívají poruchy osobnosti stabilní průběh, ale v emočně vypjatých a stresových situacích dochází k akcentaci povahových rysů. Nemocný jedinec přitom stále dokola uplatňuje stejné vzorce myšlení a chování, a to bez ohledu na jejich efektivitu.

U pacientů také převažuje pocit, že je lidé nedokáží správně pochopit nebo docenit, a aby dosáhli svých cílů v mezilidských vztazích, většinou se chovají podivně nebo se snaží ostatními manipulovat, aniž by si toho společnost všimla (maskují své chování). Ve svém nitru pak často pociťují silné psychické napětí, což přenášejí také do svého okolí, takže to bývá příčinou menších i větších konfliktů. Svůj život přitom lidé s poruchou osobnosti většinou považují celkově za neuspokojivý. [1, 2, 3, 4, 5, 6]

Příčiny poruch osobnosti

Pokud přemýšlíte, co stojí za rozvojem těchto problémů, mějte na paměti, že svou roli zde vždy hraje větší množství různých faktorů. Sem patří například genetické predispozice (tedy určitá vyšší náchylnost k rozvoji poruchy osobnosti a psychická odolnost konkrétního člověka), ale také psychosociální vlivy (výchova) nebo traumata z raného dětství (zanedbávání, násilí, zneužívání). [7, 8, 9, 10]

Dělení poruch osobnosti

Celosvětově se dnes s nějakou poruchou osobnosti údajně potýká více než 10 % lidí. Definice jednotlivých stavů, s nimiž se dané osoby potýkají, se ovšem mohou lišit mezi jednotlivými zeměmi i odborníky. U nás se nicméně používají hlavně vymezení poruch podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a v menším měřítku také další mezinárodní diagnostická schémata (například DSM-5).

Právě DSM-5 (pátá edice publikace The Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders) rozděluje jednotlivé poruchy osobnosti do tří klastrů, které se označují písmeny A, B a C. Každý z nich je přitom v něčem specifický a zahrnuje několik poruch, které se vyznačují různými projevy a osobnostními rysy. Obecně však mívají pacienti problémy se svou identitou a s mezilidskými vztahy. [11, 12, 13, 14]

Klastr A – Podivíni

Do této skupiny řadíme poruchy osobnosti vyznačující se myšlením nebo chováním, které společnost označuje jako podivínské nebo excentrické. Konkrétně sem patří následující poruchy:

• paranoidní porucha osobnosti,
• schizoidní porucha osobnosti,
• schizotypální porucha osobnosti.

Klastr B – Afektovaní

V tomto případě hovoříme o poruchách osobnosti, pro které je typické přehnaně emotivní, impulzivní, náladové, dramatické a často i nevyzpytatelné chování. Zařadit sem přitom můžeme následující problémy:

• disociální porucha osobnosti,
• emočně nestabilní porucha osobnosti (hraniční typ),
• emočně nestabilní porucha osobnosti (impulzivní typ),
• histriónská porucha osobnosti,
• narcistická porucha osobnosti.

Klastr C – Úzkostní

Poslední kategorie zahrnuje poruchy osobnosti, které mají na svědomí úzkostlivé, vyhýbavé nebo nutkavé chování. Zde rozlišujeme tři různé problémy, s nimiž se pacienti mohou potýkat, což je konkrétně:

• vyhýbavá porucha osobnosti,
• závislá porucha osobnosti,
• anankastická porucha osobnosti.

Zde je také nutné zdůraznit, že byste si neměli plést výše zmiňované poruchy se zvýrazněnými rysy osobnosti. Jde konkrétně o charakterové vlastnosti, které mohou představovat slabší místa v pacientově psychice. Pacienti přitom nepociťují téměř žádné psychické napětí, ale v některých situacích mohou tyto zvýrazněné osobnostní rysy plynule přejít v poruchu osobnosti.

Kromě toho pak rozlišujeme také změny osobnosti, které bývají důsledkem těžké nebo dlouhotrvající psychické zátěže, závažnějších duševních onemocnění, poranění mozku nebo nějaké mozkové choroby. Na vině ovšem může být i těžká deprivace, kterou způsobí třeba nedostatek citové náklonnosti ze strany rodičů. [15, 16, 17, 18, 19]

Co je histriónská porucha osobnosti?

Histriónská porucha osobnosti, která se dříve označovala jako hysterie či hysterická psychopatie, představuje jednu z mnoha výše zmiňovaných poruch osobnosti. Vyznačuje se charakteristickým způsobem chování a jednání, což se na první pohled vymyká normám, na které je dnešní společnost zvyklá. Tato trvalá odchylka navíc výrazně snižuje kvalitu pacientova života a má vliv i na jeho blízké.

Přestože mohou mít pacienti trpící histriónskou poruchou osobnosti v životě různé menší nebo větší potíže, na první pohled většinou působí jako naprosto zdraví lidé a sami se tak obvykle také cítí. Spíše než u sebe vidí problémy ve svém okolí. Společnost pak jejich nestandardní projevy a zvláštní chování považuje často za neslušné, spíše než aby je přičítala poruše osobnosti.

Histriónská porucha osobnosti postihuje muže i ženy. Pacienti pak mívají narušenou schopnost empatie, touží se za každou cenu stát středem pozornosti, manipulují svým okolím, ale nechají se zároveň sami snadno ovlivnit, protože se snaží získat uznání druhých. Doufají, že pokud ostatní zaujmou, budou obdivováni, a proto se předvádí, chovají se teatrálně, vše zveličují a mohou být přehnaně svůdní. [20, 21, 22, 23, 24]

Příčiny histriónské poruchy osobnosti

Přesný důvod, proč se u pacienta rozvíjí histriónská porucha osobnosti, dodnes lékaři neznají. Údajně se však jedná o problém multifaktoriální, což znamená, že zde hraje svou roli celá řada různých vlivů. Do jisté míry se zde uplatňují genetické predispozice, ale svůj podíl mohou mít i různá traumata z dětství (smrt člena rodiny, zneužívání a podobně) nebo rodičovská výchova. K rizikovým faktorům se pak řadí hlavně rodinná anamnéza poruch osobnosti, psychiatrických onemocnění či užívání návykových látek. [25, 26, 27, 28]

Příznaky histriónské poruchy osobnosti

Pokud jde o to, jaké má histriónská porucha osobnosti projevy, je dobré si nejprve vysvětlit, z čeho dané označení vlastně vychází. Základem daného termínu je totiž latinský výraz histrió, který se překládá jako herec, komediant nebo kejklíř. A právě takové chování vůči okolí můžeme u pacienta trpícího danou poruchou pozorovat.

Osoby potýkající se s histriónskou poruchou bývají popisovány jako svůdné, okouzlující, impulzivní, energické, ale i teatrální, příliš emotivní a manipulativní. Snaží se k sobě za každou cenu poutat pozornost druhých a získat jejich souhlas, uznání či obdiv. Rádi proto věci dramatizují, přikrášlují své historky nebo si vymýšlejí věci, které se nestaly, a umí se svým okolím také manipulovat.

Dalším nápadným znakem histriónské poruchy osobnosti je labilní emotivita. Pacienti sice vyjadřují emoce přehnaně, ale ve skutečnosti je tak neprožívají. Jejich pocity jsou naopak povrchní a proměnlivé. Neustále proto vyhledávají nějaké vzrušení a k typickým znakům patří také různé infantilní projevy nebo neadekvátní afektivita (mnohdy předstíraná).

Typické projevy histriónské poruchy osobnosti:

• sklony k teatrálnímu chování,
• dramatičnost a excentrické jednání,
• přehánění a zveličování věcí,
• touha po uznání ze strany okolí,
• snaha zalíbit se druhým,
• neustálá potřeba vzrušení,
• upozorňování na sebe a provokativní interakce,
• lehká ovlivnitelnost, ale také manipulace okolím,
• potřeba vyhledávat nové zážitky, předvádění se,
• citová labilita, pocity prázdna a ztracenosti,
• pocit trvalého neuspokojení a prudké afekty,
• obviňování druhých osob a účelové reakce,
• celková nesystematičnost a velká nepořádnost.

Pravděpodobně každý někdy udělal scénu kvůli drobnosti, během vyprávění příběhů hodně přeháněl nebo si historky přikrášloval, aby byl pro své okolí zajímavější. Zároveň lidé často mívají pocit, že jim ostatní nerozumí, nemají je rádi nebo je nedokáží dostatečně ocenit za to, co pro ně dělají. Pokud to platí i pro vás, stále to ale ještě nemusí znamenat, že trpíte histriónskou poruchou osobnosti.

Osoby s histriónskými rysy poznáte podle toho, že neustále vyžadují ujišťování o svých kvalitách (že jsou milováni a obdivováni) a chtějí se svému okolí za každou cenu zalíbit. K tomu patří například i bájivá lhavost a překrucování výroků druhých. Pokud se jim to ovšem nedaří, následují bouřlivé projevy emocí, přičemž někdy mohou propadat předstíraným záchvatům.

Aby toho nebylo málo, lidé potýkající se s histriónskou poruchou osobnosti navíc mají sklony k pomstychtivosti, sofistikovaně intrikují a často ostatní pomlouvají, což může narušit přátelský kolektiv. Na jednu stranu jsou sugestibilní, takže snadno podléhají působení ostatních, ale zároveň sugestivně působí na své okolí.

Projevy u mužů a žen

Některé příznaky histriónské poruchy osobnosti se pak mohou lišit v závislosti na pohlaví. U žen je například typické nošení vyzývavých kusů oblečení nebo výrazné líčení, což doplňuje také svůdné jednání a snaha stát se pro okolí sexuálně přitažlivým objektem. Kromě toho mohou vykazovat přehnanou závislost, nebo naopak nezávislost na partnerovi, čímž se snaží získat uznání ze strany opačného pohlaví.

U mužů trpících histriónskou poruchou osobnosti je možné pozorovat sklony k přehnaně maskulinnímu chování, kterým se snaží zakrýt svou nejistotu a pocity slabosti. Rádi se předvádějí třeba tím, že si pořizují drahá auta nebo jiné osobní předměty, často cvičí a přílišně dbají o svůj vzhled. Zároveň vyhledávají vzrušení a mají rádi aktivity, kde mohou být středem pozornosti a centrem obdivu nejen ze strany žen.

Pro obě pohlaví je pak typické, že nesnesou nudu, a proto neustále touží po nových zážitcích. Nadměrně se soustředí na to, jak působí na druhé, a mají tendenci k sexuálnímu svádění. Jsou nicméně emočně hodně nestálí a často střídají partnery. Obvykle je pak trápí pocity prázdnoty a ztracenosti, své problémy či starosti zveličují a neustále se cítí nedocenění nebo přehlížení.

Mezilidské vztahy

Pokud přemýšlíte, jak ovlivňuje histriónská porucha osobnosti vztahy, mějte na paměti, že postižené osoby přehnaně dbají na svůj vzhled, čímž se snaží upoutat pozornost druhých. Nosí tedy nápadné (často odhalující) oblečení, výrazně se líčí a dbají i na výběr extravagantních doplňků. K většině lidí se chovají svůdně nebo nevhodně sexuálně, přestože jim třeba nepřipadají dostatečně atraktivní.

Vztahy s okolím bývají u pacientů trpících histriónskou poruchou osobnosti většinou konfliktní, ať už se jedná o partnera, rodinu, přátele nebo třeba o kolegy na pracovišti. Důvodem je například přehnaná dramatičnost, která může být pro blízké poměrně zahanbující. Také je ale možné pozorovat různé intriky a hry, kdy pacienti pomlouvají nepřítomné a přítomné naopak chválí a obletují.

O druhé se lidé s histriónskými rysy zajímají většinou hlavně z toho důvodu, že potřebují jejich obdiv a uznání. Nemají o ně tedy upřímnou starost a netvoří si k nim emoční vazbu. Sami pak velice špatně snáší pocit, že přestali být pro ostatní zajímaví, a proto se tomu snaží jakkoliv předejít. Poměrně jednoduše navíc zvládnou okouzlit svého potenciálního partnera a mají sklony k velkým gestům.

V intimním životě pak daní pacienti vyhledávají časté změny a experimenty, touží po nových zážitcích a vyžadují ze strany protějšku obrovské množství pozornosti. Obvykle se začínají brzy nudit, mají pocit, že jim partner projevuje málo lásky, a používají každou záminku k rozpoutání žárlivé scény. Častokrát se také stává, že nemocní vnímají vztahy jako těsnější, než ve skutečnosti jsou.

Při navazování bližších vztahů se projevuje výrazná koketnost a erotizace, přičemž výjimkou nebývá ani sexuální naivita nebo promiskuita. Jelikož nemocní hádky považují za jakési zpestření, mohou je sami vyvolávat. Usmiřování pak bývá bouřlivé jako celý vztah, ale pacienti neradi dělají kompromisy, protože je považují za vlastní prohru. I menší neshody je navíc mohou vykolejit.

Partnerské vztahy lidé s histriónskými rysy ukončují ve chvíli, kdy pocítí strach z opuštění. V emočně vypjatých situacích u nich může docházet k disociačním poruchám, jako je psychogenní amnézie, fúze nebo třeba disociační stupor. Nezřídka zde také lékaři pozorují různé sexuální dysfunkce, jako je například anorgasmie u žen. [29, 30, 31, 32, 33, 34, 35]

Diagnostika

Odhalit histriónskou poruchu osobnosti není jednoduché, jelikož si pacienti své problémy často vůbec neuvědomují a své chování považují za standardní. Přestože se obvykle potýkají s pocity prázdnoty, ztracenosti nebo méněcennosti a nejsou ve svém životě spokojeni, mívají dojem, že jsou naprosto zdraví. Problémy vidí pouze ve svém okolí a sami většinou pomoc nevyhledají.

Jelikož se osobnost pacienta v období dětství a dospívání stále vyvíjí, poruchy osobnosti se typicky diagnostikují až po dosažení věku 18 let. To mají za úkol odborníci na duševní zdraví, kteří mají s danou problematikou dostatek zkušeností. Není totiž jednoduché s danými pacienty pracovat a odlišit od sebe jednotlivé poruchy osobnosti, které mohou mít podobné projevy.

Žádný standardizovaný test histriónské poruchy osobnosti bohužel neexistuje. Pokud tedy psycholog nebo psychiatr pojme podezření, že by se pacient mohl potýkat právě s tímto problémem, budou ho zajímat hlavně pacientovy myšlenkové pochody a chování. Vyšetření pak většinou probíhá formou rozhovoru, kdy se lékař soustředí například na tyto faktory:

• pacientova minulost,
• pacientovy vztahy,
• situace na pracovišti,
• vnímání reality,
• vnímání sebe sama,
• vyjadřování emocí.

Jelikož osoby trpící histriónskou poruchou osobnosti často postrádají povědomí o svém nestandardním chování, odborníci mohou požádat o pomoc také jejich rodinu, partnera nebo přátele. Podle DSM-5 je pak možné potvrdit, že pacient skutečně trpí danou poruchou osobnosti, pokud u něj lékař zaznamená pět nebo více z následujících kritérií:

• pocit nepohodlí, pokud člověk není středem pozornosti,
• svůdné nebo provokativní chování,
• proměnlivé nebo mělké emoce,
• snaha upoutat okolí svým vzhledem,
• impresionistický a vágní projev,
• dramatičnost a přehnané emoce,
• sugestibilita (snadná ovlivnitelnost ostatními),
• pocit, že některé vztahy jsou intimnější, než je tomu doopravdy.

Důležité je také v rámci diferenciální diagnostiky odlišit histriónskou poruchu osobnosti od jiných potíží s podobnými projevy, jako je například narcistická porucha osobnosti (i zde jsou pacienti rádi středem pozornosti, ale chtějí, aby vyplývala z obdivu nebo z úcty okolí), hraniční porucha osobnosti (také v tomto případě prožívají pacienti silné emoce) nebo závislá porucha osobnosti. [36, 37, 38, 39, 40]

Léčba histriónské poruchy osobnosti

Ať už se pacient potýká s jakoukoliv poruchou osobnosti, terapie vždy bývá dlouhodobá a obtížná. Soustředí se především na přijetí jednotlivých osobnostních rysů a také na to, jakým způsobem nejlépe reagovat na konfliktní situace, aby se člověk vyhnul dekompenzacím. Obvykle se proto doporučuje dlouhodobá individuální psychoterapie, ale pomoci může i skupinová terapie.

Jelikož si člověk s histriónskou poruchou osobnosti své chování neuvědomuje a má pocit, že je vlastně zcela zdravý, žádnou odbornou pomoc většinou sám nevyhledá. Mohou ho k tomu ale přesvědčit jeho blízcí nebo jej k lékaři přivedou jiné problémy, jako je například deprese (vlivem rozpadu vztahů nebo dalších potíží v osobním životě) nebo úzkostlivost.

Jakou má tedy histriónská porucha osobnosti léčbu, pokud k tomu pacient svolí? Jedná se hlavně o individuální psychoterapii, jejímž cílem je odhalit životní motivace i různé obavy dotyčného a pomoci mu naučit se lépe navazovat vztahy s ostatními. Terapeut by měl přitom nemocného vést k poznání svých rigidních vzorců chování, myšlení a prožívání, aby mohl aplikovat jiná řešení než doposud.

Zpočátku bývá terapie úspěšná, jelikož se pacient snaží získat souhlas a uznání terapeuta. V ideálním případě by měl v jejím průběhu lépe pochopit svůj stav, naučit se snadněji orientovat v mezilidských vztazích a pokusit se projevit více empatie. Díky tomu může člověk s histriónskými rysy postupně přesunout svou pozornost od své osobnosti také ke svému okolí.

Nejčastěji se přitom využívá psychodynamická psychoterapie, podpůrná psychoterapie, kognitivně-behaviorální terapie, ale v některých případech také skupinová terapie. Právě zde totiž může pacient trpící histriónskou poruchou osobnosti u sebe zaznamenat stejné vzorce myšlení a chování, které pozoruje u druhých, a může si uvědomit jejich nestandardnost.

Co se týče medikamentů, ačkoliv neexistuje žádný lék na histriónskou poruchu osobnosti ani na jiné podobné poruchy, někdy se doporučuje užívat přípravky, které pomáhají pacientům zvládat emoční výkyvy nebo nestandardní projevy chování. Pomoci mohou antipsychotika, stabilizátory nálady a někdy také antidepresiva. Kromě toho se pak doporučuje vyzkoušet různé alternativní léčebné metody, jako je například jóga nebo tai-chi, což může mít pozitivní vliv na impulzivitu a emoční reaktivitu. [41, 42, 43, 44, 45]

Zdroje: wikiskripta.eu, stefajir.cz, nzip.cz, pnhb.cz, psychotesty.psyx.cz, theses.cz, solen.cz, ncbi.nlm.nih.gov, my.clevelandclinic.org, healthdirect.gov.au, verywellmind.com, msdmanuals.com, healthline.com, medlineplus.gov, mayoclinic.org