České zdravotnictví připomíná dům ve vilové čtvrti. Bydlíme v něm a štve nás řada věcí. Ačkoli nebyl z nejlevnějších, některá okna netěsní, kohoutky kapou, v chodbě nám opadala omítka a krb někdy hůř táhne.
Denní problémy s kvalitou bydlení nás přivedly k myšlence, zda by nestálo za to dům z gruntu přestavět či zbourat a nahradit jej novým. Po rozhovoru se sousedy ale zjistíme, že výrazně levnější ani výrazně kvalitnější dům ve čtvrti nemá nikdo.
Pokud tento příměr vztáhneme na tři zveřejněné zdravotnické koncepce, pak se Milada Emmerová rozhodla táhnoucí okna utěsnit srolovanou dekou, kapající kohoutky jednou provždy utáhnout a problém s krbem vyřešit tím, že v něm přestane topit.
Zdravotní pojišťovny plánují velkorysejší přestavbu, ale s tím, že si na ni musíme vydělat pronajmutím části domu velmi nepříjemnému podnájemníkovi. Senátor Tomáš Julínek (ODS) pak jde na barák rovnou s dynamitem a navzdory zkušenostem sousedů je přesvědčen, že dokáže výrazně levněji postavit kvalitnější dům a okolí tak dokáže, jaký je kabrňák.
Plánuj a řiď
Koncepce ministerstva zdravotnictví není ničím jiným než plánem na uchování setrvalého stavu s nesmělým náznakem sloučení současných devíti naprosto identických pojišťoven - rozuměj finančních rozděloven - do jedné. Ušetřilo by se na provozních nákladech, které dosahují devíti miliard ročně.
Zkušenosti z Maďarska a Polska o tom hovoří stejně: nic se takovým krokem nezhoršilo ani nezlepšilo. Konkurence v povinném základním balíku služeb postrádá smysl, a není proto důvod mít na rozdělování povinné zdravotní daně několik institucí.
Ministerstvo také žije v domnění, že doposud ne moc kompetentní krajští úředníci zvládnou rezort lépe než ti centrální, a proto se má napříště všude mohutně plánovat.
Je jistě dobře mít představu o tom, jak se věci budou vyvíjet, ale monstrózní plánování „made in“ ministerstvo budí oprávněné obavy. Jako z jiné planety vypadá i další záměr ministerstva, podle něhož má výrazně růst počet praktických lékařů a klesat počet specialistů.
Jenže exploze informací a technologií znemožňuje jednomu člověku zvládnout celou šířku jedné odbornosti, kterých je přes osmdesát, natož celou medicínu. Celý obor je proto čím dál specializovanější a role i počet úzce specializovaných lékařů proto bude nadále růst, ať se to ministerským úředníkům líbí či nikoli.
Pacienti, těšte se
Zdravotní pojišťovny by rády zavedly poplatky u lékaře, což je systém běžný prakticky všude na světě. Poplatky snižují poptávku po službách nepřímo úměrně jejich výši.
Je ovšem třeba dodat, že působí jako bariéra, a snižují proto nejen zneužívání péče, ale také tam, kde byly zavedeny, například prokazatelně výrazně stoupá počet pacientů se špatně léčeným vysokým tlakem, který nebolí, ale jde o „tichého zabijáka“.
Zhruba 20-40?% lidí navíc stejně poplatek nezaplatí a lékaři jej posléze vymáhají s nevalným výsledkem. Nebo je zhruba stejné procento obyvatel osvobozeno ze sociálních důvodů a pak taxa přestává mít jakýkoli význam, neboť tito lidé konzumují 80% veškeré zdravotní péče.
S vědomím rizik se však zdá, že mírné a bezvýjimečné zpoplatnění první návštěvy u praktického lékaře či specialisty je vhodným doplňkem našeho systému, které by mělo snížit náš rekordní počet kontaktů s lékařem (u nás 15 na obyvatele a rok, oproti 8 v EU ).
O dalším návrhu zdravotních pojišťoven, který počítá se zavedením „rovného pojistného“, je třeba říci, že představuje útok na míru solidarity zdravých a bohatých s nemocnými chudými a snižuje míru sociální soudržnosti společnosti.
Navíc pokud by člověk s příjmem 8 tisíc měsíčně platil ročně 15 tisíc stejně jako člověk s platem milion korun, je návrhem, který patří svou povahou spíše do Latinské Ameriky.
Naopak nápad zpoplatnit zdravotní daní škodlivé zboží je nápadem perspektivním. Skoro všichni se shodnou, že zdravotní daň na cigarety a alkohol je vhodným motivátorem pro zdravější chování a současně i zdrojem peněz.
Takovou daň by si však zasloužilo i máslo, plnotučné mléko, vajíčka, tučné sýry, vepřové, ale asi i hovězí maso. položek bychom mohli najít stovky, což je nereálné.
Logicky vypadá zatížit vyšším zdravotním pojištěním i obézní osoby, ale chtěl bych vidět politika, který s tím v brzké době uspěje a nebude ukamenován všemi „tlusťochy“, co se přece nepřejídají, ale z „neznámých“ příčin jsou nemocní!
Neviditelná ruka v říši snů
Nápady senátora Julínka připomínají osud doktora Frankensteina: ten chtěl také přivést na svět nového dokonalého člověka, ale stvořil zrůdu. Pojišťovny si mají konkurovat a přetahovat klienty, a to v oblasti základního a povinně pojištěného balíku služeb.
Něco takového by ale vedlo jen k dalšímu zhoršení stávající situace, v níž si ústavy konkurují především snahou vytěsnit staré a těžce nemocné klienty ze svých registrů.
Člověk je pro pojišťovnu totiž zajímavý jen potud, pokud nepotřebuje pojistné plnění, tedy pokud je zdravý a platí. Chronicky a přitom léčitelně nemocný člověk je pro pojišťovny noční můrou.
V taktice vypuzování takových lidí dosahují některé pojišťovací ústavy mistrovství už dnes, a to je jejich prostor pro konkurenční boj minimální. Nasmlouvání zdravotnických zařízení podle toho, jak nízkou cenu za výkony pojišťovně nabídnou, je také spíše z říše snů.
Předně těžko hovořit o tržním prostředí, když VZP má 70 % trhu, tedy monopol, a další pojišťovny často lokální monopol. V tomto oligopolním prostředí nemohou nikdy fungovat tržní mechanismy.
Úředníkům pojišťoven je úplně jedno, zda pro svého klienta získají nejlepšího lékaře či zařízení, nehledě k dost zásadnímu faktu, že pojišťovny nejen netuší, kdo je lepší či horší, ale nemají ani vymyšlený systém, jak to sledovat a hodnotit.
Naopak v jejich ekonomickém zájmu bude, když řada vážně, a tudíž draze nemocných klientů je opustí, pokud možno navždy a s co nejmenšími náklady.
Praktická realizace volného „nakupování“ péče je nemožná. Monopolní VZP půjde nakupovat péči třeba u jediného okresního chirurgického oddělení. Když se nedohodnou, budou pacienti VZP muset jezdit 70 km do dalšího nejbližšího oddělení?
Co když se nedohodnou ani tam? Či jaké ceny dohodne monopolní VZP s monopolní dětskou onkologií? Takové, jaké mají na nejbližší klinice v Berlíně, tedy zhruba desetinásobné oproti dnešku?
Dalším kuriózním nápadem senátora Julínka je zavedení individuálních účtů. Jen za správu deseti milionů účtů zaplatíme bankám ročně něco mezi 5-10 miliardami.
Nehledě na to, že třetina finančních zdrojů jdoucích na zdravotnictví by měla být vytržena ze solidárního balíku a umrtvena na těchto individuálních účtech. Ochudit skokem zdravotnictví o třetinu zdrojů by znamenalo zapříčinit skutečnou finanční krizi.
A pak je tu ještě snaha udělat z informací o kvalitě lékařské péče zboží, se kterým obchodují zdravotní pojišťovny. Vypadá to tak, jako by předkladatel chtěl vybudovat systém podobný mýtnému na dálnicích:
Chceš vědět, kde máš větší šanci přežít? Zaplať! Chceš si to lepší pracoviště vybrat? Zaplať! Je to návrh lidí, kteří zapomněli, či nikdy nevěděli, že zdravotnictví má i rozměr etický a humánní.
Zlatý střed
Zdravotnictví je nesmírně složitý systém s mnoha významnými hráči a s mnoha protichůdnými zájmy. Má-li poskytovat kvalitní služby obyvatelstvu, vyžaduje spíše konzervativní přístup.
Nikoli ve smyslu pravicovém, ale ve smyslu „zachovávání“ dobrých prvků a pozvolné změny těch, které se neosvědčily. Z tohoto pohledu je ministryně Emmerová až přílišným konzervativcem a senátor Julínek radikálním anarchistou. Nejlogičtěji se chovají pojišťovny. Ty by rády dosahovaly co nejvyššího zisku.
David Rath, prezidentem České lékařské komory, Respekt