Laická veřejnost se domnívá, že jakmile je pacient po příjezdu ZZS stabilizován, bude neprodleně dopraven do nejbližší nemocnice k dalšímu odbornému ošetření. Z vyjádření ředitele pražské záchranné služby však vyplývá, že tomu tak vždy není.
Záchranáři jsou často nuceni obvolat několik nemocnic, než se jim někde podaří pacienta „udat“. Nemocnice se prý vymlouvají na to, že je kvůli úsporám málo lékařů ve službě a že ze stejných důvodů byla zrušena lůžka na odděleních apod.
Neefektivní tlak na efektivnost
Podle vyjádření mluvčí jedné z nemocnic se pod tlakem na efektivnost snižují počty akutních lůžek a usiluje se o jejich maximální obsazenost. Volná lůžka pro nenadálé případy pak nejsou. Kromě toho se nemocnice snaží minimalizovat personální náklady, a proto je ve službě jen nezbytné minimum lékařů a sester tak, jak ho stanoví příslušná ministerská vyhláška.
Lékaři si místo přesčasů vybírají náhradní volno, tudíž pro akutní případy často není k dispozici ani potřebný operační tým. Někteří odborníci, místo aby byli v nemocnici přítomni pro případ akutních operací, jsou doma na tzv. příslužbě a na pracoviště se dostavují teprve na výzvu, což samozřejmě oddaluje nezbytné výkony o mnoho minut, možná i hodin.
Laická veřejnost si přesto stále myslí, že když už je pacient v nemocnici, jistě tam všichni ihned dělají všechny nezbytné úkony k jeho záchraně či zlepšení jeho zdravotního stavu. Přitom na druhé straně vládní úsilí o úsporu nákladů ve zdravotnictví a především v nemocnicích je veřejností přijímáno s celospolečenským přitakáním.
Pozdě bycha honiti
V této souvislosti mám osobní zkušenost z nedávné doby, kdy jsem byl hospitalizován v jedné pražské nemocnici. Ve večerních hodinách konal službu jeden lékař jak na lůžkovém oddělení, tak na JIP a zároveň na ambulanci v jiném patře objektu. Pro pacienty z lůžkového oddělení pak bylo možné dovolat se lékaře až po několika hodinách. K uvedeným faktorům ještě přistupuje ekonomický tlak na nemocnice, aby si udržely příznivý case mix pacientů, a z toho důvodu také může docházet k odmítání přijetí akutních pacientů od ZZS.
A co na to ministerstvo zdravotnictví? Podle něho je, jako ostatně vždy, vše v pořádku. Personální vyhláška přece stanoví jen minimální počty zdravotnických pracovníků, konkrétní počty si musí nemocnice určit samy podle potřeb svého provozu. Je to přece jejich odpovědnost, jak se postarají o urgentního pacienta v ohrožení. Odpovídají za případné tragické důsledky. To ale pacienta moc neuklidní. Zemře-li, případná odpovědnost nemocnice mu život nevrátí.
Obrácené priority
Jaké je z této situace možno vyvodit zevšeobecnění? Především že aplikovat na provoz nemocnic obvyklé ekonomické charakteristiky, jako je efektivnost, rentabilita, produktivita práce apod., je zcestné. Nemocnice není výrobní podnik. Její „produkty“ jsou v první řadě společenské (záchrana života a zdraví) a až ve druhé řadě ekonomické.
To jednak odhaluje zcestnost aplikace obecných ekonomických kritérií na provoz nemocnic, jednak i zcestnost právní formy nemocnic jakožto obchodních společností. Za tohoto stavu se ony priority (společenské a ekonomické) zákonitě obracejí. Dále hledat úspory nákladů ve zdravotnictví v oblasti akutní lůžkové péče je pochybné. Všeobecný tlak na úsporu nákladů v nemocnicích může mít fatální důsledky pro životy a zdraví pacientů, přitom v jiných oblastech zdravotních služeb je velký prostor pro úspory nákladů.
Hlavní příčinou všeobecného nedostatku peněz ve zdravotnictví je fakt, že stát platí za tzv. státní pojištěnce (důchodce, studenty a jiné osoby bez vlastního příjmu), kterých je 55 % z celkového počtu všech pojištěnců, jen 723 Kč měsíčně. Přitom průměrný náklad na měsíc na jednoho pojištěnce je dvakrát vyšší. Pokud tedy stát nebude platit za své pojištěnce alespoň tolik, kolik stojí průměrná léčba, pak bude systém trvale deficitní. Přitom vidím, že úsilí ministra zdravotnictví v tomto směru, i když žádá jen mírné navýšení plateb, naráží na neochotu vlády problém řešit.
Zároveň se v jiných oblastech státní peníze vyhazují plnými hrstmi (např. různé pochybné projekty, po kterých nikdo nevolal a jejichž hlavním posláním je zřejmě umožnit dlouhodobě „dojit“ veřejné rozpočty – státní maturity, S karty, IZIP apod.).
Ať to stojí, co stojí
Jaké z této situace vyplývá poučení? Máme vládu tzv. rozpočtové odpovědnosti. Ta šetří na jedné straně veřejné peníze tím, že stále omezuje veřejně prospěšné výdaje, ale na druhé straně nic nedělá proti neracionálnímu a často nelegálnímu odtoku peněz. Přijala pouze zcela nefunkční protikorupční strategii a to je všechno. Veřejné prostředky se šetří systémem úspory za každou cenu.
V celorepublikovém rozměru to má za důsledek trvalé prohlubování hospodářské krize, která vrátila rozvoj národního hospodářství minimálně o dekádu zpět, přinesla historicky nejvyšší nezaměstnanost a s ní spojenou osobní tragédii statisíců lidí, výrazné procento domácností přivedla na hranici chudoby apod. V oblasti zdravotnictví všeobecná honba za úsporami nákladů vede například k popisované situaci v oblasti ZZS, ke všeobecnému zhoršení kvality a dostupnosti zdravotní péče pro všechny a tak dále.
Je možné, že tato metoda šetření „ať to stojí, co stojí“ skutečně krátkodobě úsporu nákladů přinese a při příštích volbách se touto úsporou budou strany vládní koalice chlubit. Mějme však i tehdy na paměti, za jakou cenu bude této úspory zřejmě dosaženo. Stát tu přece musí být pro lidi, ne pouze pro ekonomické ukazatele.
JUDr. Ing. Jaroslav Staněk, CSc.