Chůze se zrakově postiženým pacientem
Mgr. Radek Schindler, Tyfloservis SONS ČR, Praha
Pracuji v Tyfloservisu Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Praze. Obsahem naší práce je sociální rehabilitace těžce zrakově postižených dospělých. Pomáháme nevidomým a slabozrakým zvládnout návrat do běžného života s optimální mírou samostatnosti a nezávislosti. V našich kurzech nabízíme výuku speciálních dovedností, jakými jsou např. prostorová orientace a samostatný pohyb s bílou holí, čtení a psaní Braillova bodového písma, nácvik různých činností spojených s péčí o domácnost (vaření, úklid, osobní hygiena apod.), a celou řadu dalších aktivit.
V lednovém čísle Sestry mě zaujal článek Marie Vyskočilové pojednávající o správném kontaktu se zrakově postiženým pacientem. Plně se s autorkou ztotožňuji ve většině navrhovaných postupů a doporučení. Hlavní idea celého článku, totiž vést pacienta v maximální možné míře k samostatnosti a nezávislosti na druhých, je zcela bezvýhradně i naší filozofií.
Dovolím si polemizovat pouze s jedinou věcí, a tou je navrhovaná varianta správné chůze s nevidomým. Pro přehlednost vyjděme nejprve z těch možností, které jsou rozhodně chybné. Jak autorka správně podotýká, je opravdu zcela nevhodné, je-li pacient někam strkán. Druhá chybná varianta je vlečení. Zde rovněž souhlasím s autorkou, že to není způsob právě ideální, zejména pokud vlečením myslíme hrubé „táhnutí“ za ruku, v tempu zpravidla mnohem rychlejším, než je dotyčnému vhod. V těch nejtvrdších případech pacient ani neví, kam je vlečen.
Nyní se ale dostáváme ke spornému bodu, a tím je autorkou doporučovaný způsob chůze, kdy jde sestra (průvodce) pozpátku čelem k pacientovi a drží se spolu za obě ruce. Tento způsob bych označil za lepší než předchozí dva, ale stále ještě ne za zcela vhodný. Mám k němu výhradu estetickou – vypadá to komicky nebo trochu tanečně. Za druhé si myslím, že je to způsob pro sestru velmi náročný. Ona jde pozadu, musí si hlídat, kam sama došlapuje, a zároveň být v kontaktu s pacientem. Jedinou a nikoli zanedbatelnou výhodou tohoto způsobu je držení za obě ruce. Někteří pacienti mohou být v takovém psychickém a/nebo fyzickém stavu, že jinak než s držením za obě ruce prostě nechtějí nebo nemohou jít. Strach a silná úzkost v neznámém prostředí stejně jako problémy s udržením rovnováhy apod. mohou mít tento následek. Shrnu tedy nyní mé stanovisko – jsem pro použití uvedeného způsobu, ale jen tam, kde je to nezbytné, tj. kde nemohu užít žádný jiný, vhodnější.
A jaké jsou ty vhodnější způsoby?
Tím nejrozšířenějším je přirozené vedení nevidomého tak, že se do nás prostě zavěsí nebo se jen lehce přidržuje naší paže nad loktem a jde zhruba půl kroku za námi (viz obr. 1). Autorka článku tento způsob rovněž popisuje jako jednu z možností, avšak já jsem rozhodně pro jeho upřednostnění. Hlavním argumentem je vedle přirozenosti a jakési elegance především bezpečnost. Sestra dobře vidí před sebe a může na všechny překážky nebo nebezpečí včas upozornit. Kromě slovního popisu je zde ve hře významná možnost signalizace paží. Mnohdy pacient zcela automaticky pozná změnu právě z pohybu lokte. Zatáčky, schody, zúžení prostoru atd. – to vše se dá bezpečně zvládnout. Tempo chůze se pochopitelně musí přizpůsobit pacientovi. Svojí volnou rukou pak sestra otevírá dveře nebo pomáhá nést pacientovi věci apod. Stranu volíme podle toho, jaká lépe vyhovuje pacientovi, nebo též s ohledem na prostor, kterým jdeme. Je nasnadě, že pacient by měl jít vždy po té straně, která je bezpečnější.
Na obrázku 2 je vidět obměna tohoto základního způsobu s tím, že se pacient do nás zavěsí a využívá naše předloktí k opoře. Tento způsob je těsnější a držení je mnohem pevnější a tedy i bezpečnější. Pohyb bývá zpravidla o něco pomalejší. Tuto variantu lze doporučit při doprovodu osob s poruchami pohybového a nosného aparátu, s poruchami rovnováhy nebo v případech pacientova strachu a nejistoty. V některých situacích může k uklidnění a dodání odvahy dobře posloužit, položíme-li pacientovi svoji druhou ruku na jeho – jakoby si přidržíme jeho ruku na našem předloktí.
Určitou obměnou je rovněž technika procházení úzkým prostorem. Je vhodné na zúžení nejprve slovně upozornit a pak pohybem paže za záda naznačit, aby se pacient zařadil za nás (do „vláčku“ nebo jako „husí pochod“). Toto zúžení se dá zvládnout i při zachování plynulé chůze. Pro maximální kontrolu nad pacientem a zároveň pevnější držení je ještě možno v tomto vláčku uchopit za zády pacientovu paži (viz obr. 3).
Existuje celá řada dalších osvědčených technik a „fíglů“ (pro plynulé procházení dveřmi, pro sedání ke stolu, nastupování do auta apod.), ale to by už přesáhlo míru tohoto článku.
Přesto se ještě na závěr alespoň stručně zmíním o jedné zvláštní situaci, a tou je chůze po schodech. Jak při výstupu, tak při sestupu platí, že se vždy před schodištěm na okamžik zastavíme a trpělivě počkáme až pacient nalezne nohou začátek schodiště (hranu prvního schodu) a volnou rukou se chytí zábradlí (viz obr. 4).
Někdy se můžeme setkat s vedením pacienta způsobem tzv. „za ručičku“, ale to lze doporučit výhradně u menších dětí.
U všech způsobů v zásadě platí, že sestra jde vždy před nevidomým pacientem!
Pokud máte zájem o další informace na téma kontakt s nevidomým a průvodcovské techniky, oslovte kterékoli z oblastních ambulantních středisek Tyfloservisu. Zde můžete obdržet jednak ilustrativní letáky nebo brožuru „Ne tak, ale tak“, která se kontaktem s nevidomým zabývá podrobněji. Po dohodě je rovněž možné uspořádat praktické proškolení zájemců. n
