O studii informuje server www.espnic.org (European Society of Paedi.atric and Neonatal Intensive Care).
Proč byla zahájena tato studie
Z literatury a hlavně z klinické praxe je známo, že přítomnost rodičů během přijetí dítěte do nemocnice a během hospitalizace je jak pro dítě tak pro rodiče přínosná. Přestože lékaři i sestry byli přesvědčeni, že rodiče by neměli být konfrontováni s bolestnými výkony, které musí jejich dítě podstoupit, zjistilo se, že většina rodičů chce být přítomna u svého potomka.
Holandská asociace dětských sester se usnesla, že rodiče mají právo být s dítětem během resuscitace. Totéž doporučila i Holandská pediatrická společnost.
Studie měla odpovědět na následující otázky:
Je resuscitace za přítomnosti rodičů vůbec proveditelná?
Za jakých podmínek by měla KPCR probíhat?
Bude tato zkušenost přínosná pro rodiče i jejich děti?
Může mít přítomnost rodičů negativní dopad na práci resuscitačního týmu?
Prvním krokem bylo seznámit všechny zaměstnance jednotky intenzivní péče se záměrem studie, vyslechnout všechna jejich pro a proti a dojít ke konsensu a souhlasu s jednotným postupem. To se podařilo.
Problém však byl opakovaně s externisty – konsiliáři, kteří nebyli emocionálně připraveni takovou situaci zvládnout. Překvapením bylo, že většina zaměstnanců považovala přítomnost rodičů u KPCR za přínos pro rodiče, ale za negativní pro resuscitační tým.
Studie předpokládala, že rodiče budou mít možnost na vlastní oči vidět, jak resuscitace probíhala a nebudou si muset domýšlet, co se vlastně během záchrany dítěte dělo.
Budou se moci postupně smířit s tím, že se blíží ztráta milované bytosti. Nebude to pro ně následně takový šok, jako kdyby stáli v ústraní.
Na druhou stranu resuscitační tým může být stresován „dozorem“ rodičů při velmi vypjatých a hektických situacích. Zvláště pokud se akce nevyvíjí tak, jak by chtěli. Rodiče totiž vše bedlivě sledují, hodnotí a případný neprofesionální výkon v nich vyvolá pocit nedůvěry.
Zaměstnanci pediatrické jednotky intensivní péče FN Leiden se tomu snaží předcházet pravidelným nácvikem resuscitace a zdokonalováním komunikačních schopností členů týmu. Většina obtíží totiž pramenila z nejistoty při „nezaběhaných“ postupech a situacích.
Zdravotníci se obávali, že by rodiče mohli nutit tým pokračovat v resuscitaci i tehdy, když už bude zcela jasné, že situace pacienta je beznadějná. To se během studie stalo pouze jedenkrát. Důvodem však nebyla nespokojenost s postupem zdravotnického týmu. Rodiče si jen přáli, aby jejich dítě nezemřelo.
Lékaři a sestry se také obávali, zda budou mít v resuscitační místnosti dostatek místa, zda jim rodiče nebudou překážet, či zda rodiče nebudou personál nebo nemocnici následně vinit z úkonů, které jako laici nesprávně vyhodnotí.
| Studie předpokládala, žeRodiče budou mít možnostna vlastní oči vidět, jakresuscitace probíhala anebudou si muset domýšlet,co se vlastně běhemzáchrany dítěte dělo. |
Rodiče se však spokojili jen s malým prostorem a pokud se s personálem již znali, pak resuscitace probíhala klidně a bez zmatků. Horší byla situace, pokud k resuscitaci došlo „zcela nečekaně“, nebo pokud se rodiče a resuscitační tým navzájem dosud neznali.
Důležitým úkolem bylo patřičně a empaticky poučit rodiče o možnosti setrvat se svým dítětem až do posledního okamžiku jeho života.
Personál se rozhodl informovat rodiče prostřednictvím brožurek, které pacienti dostávají při každém přijetí do nemocnice. Z nich se mohli dozvědět, že pokud by došlo k resuscitaci, mohou i nadále být přítomni u svého dítěte.
V týmu byl vždy jeden předem určený člen, který rodiče resuscitací „provázel“ a aktuálně je informoval o probíhajících postupech a o stavu dítěte.
Dotazníky a opakovaná setkání
Ke zhodnocení průběhu resuscitace byly vytvořeny dotazníky s několika otázkami pro rodiče a pro zdravotníky. Na dotazy měli rodiče odpovědět ano – ne, popřípadě na přiloženém listu připojit komentář.
Rodiče se samozřejmě mohli rozhodnout, zda vůbec budou na otázky odpovídat, zvláště v případech, kdy jejich dítě zemřelo. Odpovědět mohli také během setkání, která se konají pravidelně za šest týdnů po úmrtí dítěte.
Nyní je již zcela běžné, že tým zaměstnanců pediatrické jednotky intensivní péče FN Leiden umožňuje rodičům, aby byli během KPCR u dítěte přítomni.
V některých případech rodiče sami odejdou, ale vědí, že se mohou ke svému dítěti kdykoliv vrátit a dostanou aktuální informace. Rodiče mají dobrý pocit, pokud vidí, že zdravotníci vynaložili pro záchranu života jejich dítěte veškeré úsilí. S bolestnou ztrátou dítěte se pak mohou snáze vyrovnat.
Závěry studie
Studie byla rozšířena na všechna dětská oddělení a jednotky intenzivní péče Fakultní nemocnice v Leidenu. Možná bude jednoho dne přítomnost rodičů u resuscitace stejně přirozená jako rooming-in. I ten měl kdysi bouřlivé odpůrce. Otázkou však zůstávají etické limity podobné praxe.
Zdroj:
www.espnic.org-medical info-overview studies
MUDr. Kateřina Fabichová, www.ZDN
autorka je externí spolupracovnicí redakce
NÁZORY ČTENÁŘŮ:
Anna Václavíková
Zajímavý nápad. Byla bych pro. Jako rodič bych se chtěla zúčastnit všeho, co se týká mého dítěte, jakožto bývalý zdravotník dokážu pochopit obavy profesionálů. Pozastavila jsem se nad větičkou, že rodiče by neměli být přítomni u bolestivých zákroků pro dítě. Přijde mi, že dnešní zdravotníci nejsou zvyklí využívat všech možností tišení bolestivosti při výkonech. Fakt je, že zdravotní pojišťovny by asi nebyly nakloněny financování spreyových pomahačů. Ale proč například dítě musí plakat bolestí a tím pádem být stresováno při očkování a jiných výkonech, když třeba fotbalisté mají při zápasech možnost ošetření bolesti během několika vteřin? Proč, když ty tišící prostředky máme, je nevyužíváme ? Jen proto, že to dítě přeperu, že je fyzicky slabší než personál?