Horolezectví je spíše způsob života aneb Jak dojít z Divoké Šárky až na Mount Everest

Na své první kroky po „šikmé ploše“ si dodnes velice dobře pamatuje. Bylo to v září 1981, kdy novopečený student fakulty všeobecného lékařství přijal pozvání spolubydlícího z koleje na víkendové lezení po skalách v pražské Divoké Šárce. Horolezec-ký křest pro něj sice nedopadl nijak valně - vysoko nad zemí sáhl do vosího hnízda - po opadnutí otoků ale přece jen zůstal pocit radosti a příjemného vzrušení. Rozhodl se lézt s kolegy dál, společně se přihlásili do horolezeckého oddílu a už tehdy vytvořili jádro lidí, kteří si rozuměli, stejně smýšleli, dovedli se pohádat, dokonce i poprat, ale kteří se měli a dodnes mají velice rádi. „Tenhle aspekt je pro mě strašně důležitý,“ říká Tomáš Kozák. „Ten sportovní byl vždy tak trochu na druhém místě, i když byl také významný.“

S kolegy začal jezdit na dobrodužné výpravy na Kavkaz, posléze na Pamír a Ťan- -šan. Každou zimu trávili ve Vysokých Tat-rách, kde sice není velehorský ledovec, ale pro přípravu na něj trénink alespoň na ledu stačí. „To se mi moc líbilo. Lezete se spe- ciálními kovovými cepíny, mačkami na botách - a strašně to bolí, protože si otlučete prsty, omrznou vám, pálí to a štípe, je to zkrátka fyzicky hrozně náročné, protože musíte neustále překonávat nějaký neduh,“ popisuje pro laika poněkud nepochopitelně n