Tuhle scénku mi vždycky připomene přístup takzvaných zdravotních pojišťoven (ZP) ke svým takzvaným smluvním lékařům. Píši takzvané, protože zdravotní pojišťovny nejsou pojišťovny, ale přerozdělovny s mnoha odbočkami do mimozdravotních kapes a jejich smluvní lékaři nejsou smluvní, resp. smlouvy nejsou smlouvy, ale prachsprostý diktát ze strany ZP.
A ještě musíte podepsat, že jste ten diktát přijali svobodně. Vím, někteří kolegové tvrdí, že to lze změnit a je možno se se ZP dohadovat tak dlouho, dokud se z tzv. smlouvy nestane smlouva skutečná. Nepatřím k milovníkům adrenalinových sportů, takže jsem to nikdy nezkusila.
Podle mne se VZP řídí presumpcí viny svých smluvních lékařů. Každý lékař podle ní účtuje výkony, které neprovedl, výkony, které byly zbytečné a ordinuje vyšetření a léky, které jsou také vesměs zbytečné. A pak musí pojišťovně dokazovat, že to není pravda. Ne, aby ZP dokazovaly, že se lékař dopustil pochybení nebo přímo podvodu, to ne.
Lékař musí léčit lege artis v souladu s nejnovějšími poznatky medicíny a svou péči musí poskytnout každému, kdo ji potřebuje a to pod pohrůžkou postihu. ZP však svou práci správně vykonávat nemusí a snad ani nesmí, na to už si politické strany dohlédnou. Co by jinak v těch správních radách jejich členové dělali, že ano.
Důsledkem presumpce viny lékaře jsou pak všechny ty šmahem a mechanicky uplatňované tzv. regulační mechanismy. Myslím, že v jiném oboru presumpce viny neexistuje, ani u tzv. politiků ne. Jen u těch felčarů, aby si nevyskakovali.
Profesor Vondráček prý kdysi odpověděl na otázku, čím by chtěl být, kdyby nebyl lékařem, takto: Kdybych nebyl lékařem, chtěl bych být lékařem. Možná to platí pořád, ale s důležitým dovětkem: nikoli v Česku, pane profesore, nikoli v Česku.
Nežádám žádnou servilnost, nezaslouženou úctu, poklonkování, rukulíbání a klanění se až k zemi. Žádám prostou slušnost a zákonnost. Ctít presumpci neviny. Dodržovat Zákoník práce. Nejít po doktorech jako slepice po flusu tím, že se za někoho vydávám a slídím po nemocnicích a pohotovostech.
Neprovozovat takové mediální štvanice na lékaře, jako se v Česku běžně pořádají. Nežádám žádné přehlížení chyb lékařů, nežádám beztrestnost i v případě úmyslného trestného činu, koneckonců nejsme poslanci. Pokud ale stát a pacienti vyžadují kvalitní péči, a na to právo mají, musí pro ni vytvořit podmínky. Utahaný, nevyspalý a frustrovaný lékař kvalitní péči poskytnout nemůže.
Vybavil se mi výrok t.č. již díkybohu snad zapomenutého právníka MZ ČR Aleše Dvouletého, který obhajoval vysoké platy právníků a nízké platy doktorů tím, že doktory ta jejich práce přece baví. Pane Dvouletý, mám ráda lidi a nerada ubližuji, kolik byste mi tedy platil, kdybych se etablovala jako sadistický vrah?