Se zájmem jsem si přečetla příspěvek MUDr. Víta Rázka ke vzdělávání sester v České republice. Některá tvrzení však vyznívají více než polemicky.
V první řadě nechápu, proč MUDr. Rázek označuje za lež něco, co nikdy nikdo netvrdil. Každý, kdo se seriózně zabývá vzděláváním sester v Evropě ví, že Německo patří mezi těch několik evropských zemí, kde jsou sestry vzdělávány jinak než v terciálním sektoru.
Vzdělávání sester je v ostatních evropských zemích realizováno ve tříletých (výjimečně tří a půl letých nebo čtyřletých) programech, jejichž součástí není všeobecné vzdělání (kromě výuky cizích jazyků).
Toto vzdělávání je realizováno nejčastěji vysokými školami (Velká Británie, Norsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Malta, Polsko).
Velká část zemí vzdělává současně také ve vyšších školách, kompetence absolventů pak mohou být stejné nebo srovnatelné (Slovensko, ČR, Itálie, Řecko, Maďarsko, Turecko, Lotyšsko, Litva) nebo odlišné (např. belgické absolventky vyšších škol nemají přístup ke specializacím a nemohou se tak stát vedoucími sestrami, obdobně Nizozemí).
Některé země sice vzdělávají sestry ve vyšších školách (polytechnikách, nemocničních školách), ale absolventi získávají titul bakalář a mohou pokračovat v magisterském programu (např. Finsko, Dánsko).
| DÁLE ČTĚTE: |
|---|
|
Současný systém vzdělávání sester se mi nelíbí Problém nového modelu vzdělávání sester není tak jednoduchý\\ |
Jen několik zemí přijímá do ošetřovatelského vzdělání absolventy jiných než středních škol ukončených maturitní zkouškou. Je to Německo a Rakousko (po desetiletém všeobecném vzdělání), Lucembursko (po jedenáctiletém všeobecném vzdělání).
V těchto zemích bývá také větší podíl praktické výuky a sestry mívají výrazně nižší kompetence v porovnání s ostatními zeměmi.
Francie umožňuje výjimku osobám bez ukončeného středního vzdělání, pokud je jim alespoň 17 let a pracovali ve zdravotnictví alespoň pět let (jde však opravdu jen o výjimku, obdoba české maturity je jinak obligatorní).
Všechny členské země EU však splňují podmínku stanovenou směrnicemi EU - tříleté výhradně odborné vzdělání.
Podmínkou není ukončení úplného středního vzdělání, tím spíše ne výhradně vysokoškolské vzdělání, plně kompatibilní tedy jsou i německy mluvící země.
Kompatibilní však nebylo vzdělávání sester v České republice na středních školách. Šlo sice o čtyřleté vzdělání, jeho součástí však byly i všeobecně vzdělávací předměty.
Pokud bychom chtěli z tohoto studia vyčlenit pouze odborné předměty, museli bychom toto vzdělání považovat za dvouleté. Nesplňovalo také další požadavky směrnic EU zejména. na obsah výuky a délku praxe.
Srovnávání „čtyřletého“ na SZŠ s odborným tříletým vzděláním ať již na českých nebo zahraničních vyšších a vysokých školách je tedy přinejmenším zavádějící. Nedomnívám se, že delší příprava, včetně výrazně delší praktické výuky povede k produkci horších sester.
Dále MUDr. Rázek tvrdí, že sestry, které absolvovaly čtyřleté studium si budou nuceny „dodělávat tříletou „VŠ“, aby si po desítkách let praxe vyrovnaly kvalifikaci s rychlokvašenými vysokoškolačkami“.
Zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních takovou povinnost neukládá, naopak - všeobecné sestry, absolventky SZŠ považuje po doplnění tří let výkonu povolání za zcela rovnocenné z absolventkami vyšších či vysokých škol. Nerozumím také ironii ve vztahu k bakalářskému stupni vysokoškolského vzdělání.
Další vzdělávání sester je velmi kvalitní
Souhlasím s autorem příspěvku, že vzdělávání i kvalita sester a dalších zdravotnických pracovníků je přinejmenším srovnatelná s ostatními zeměmi EU.
| HYDE PARK: |
|---|
|
Co si myslíte o současnémmodelu vzdělávání středníhozdravotnického personálu vy?
Pište na adresu:i.blahova@sanomamag-praha.cz. Předchozí příspěvky najdete v rubrice HYDE PARK. |
Srovnatelné kvality však bylo mimo jiné dosaženo i velmi propracovaným a kvalitním dalším vzděláváním sester, kde se rozhodně neučily pouze hrát maňáskové divadlo. (Já bych však v případě dětských pacientů rozhodně nezpochybňovala důležitost herní terapie.)
Pokud chceme zajistit kvalitu a srovnatelnost dalšího vzdělání, je nutná i určitá míra regulace, chcete-li, formalizace.
Zmiňovaný zákon o způsobilosti však umožňuje realizovat specializace a jiné formy celoživotního vzdělávání i jiným subjektům než kritizovanému institutu. Nic tedy nestojí v cestě větší diverzifikaci vzdělávání a jeho přiblížení potřebám praxe.
www.Zdravi.Euro.cz, Mgr. Eva Prošková, uvolněná radní MČ Prahy 8 pro zdravotní péči, konzultant MZ v oblasti způsobilosti nelékařských zdravotnických pracovníků