OTÁZKA: Proč jste si vybral studium medicíny a jaká byla cesta k vaší pozdější specializaci – tedy nejprve k endokrinologii a poté k imunologii?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Už od dětství jsem se zabýval biologií, navštěvoval jsem nejrůznější kroužky a účastnil se řady soutěží, například „Natura semper viva“, kde jsem byl v celorepublikovém kole na třetím místě. Takže moje úplně původní směřování bylo na přírodovědu. Ale nakonec jsem byl přemluven, že bych se měl pokusit o medicínu. Povídání o tom, jak jsem se tam dostával jako syn „politického vyvrhele“, by bylo na samostatnou kapitolu, ale díky hrdinství některých lidí jsem byl přijat na pediatrickou fakultu, i když s lehce zkomoleným jménem – Štertl… Po absolutoriu, kdy jsem léta pracoval jako volontér na oddělení nedonošených dětí u docenta Mydlila a na biochemii s profesorkou Tomáškovou, jsem se zaměřil na imunologické a enzymologické mechanismy ve střevě u docenta Jodla. Bohužel opět zasáhl politický režim a ředitelka Kazimourová, manželka tehdejšího člena vlády, z politických důvodů zakázala mé další setrvání v Motole. Takže mne náhoda zavála do Endokrinologického ústavu, který byl v té době jedním z nejméně tvrdých politických zařízení, a zde jsem byl přijat jako aspirant. Hned rok nato byl ale za kádrováka dosazen pracovník ÚV KSČ Chadim, který mne okamžitě z pozice aspiranta vyhodil (i pod vlivem odchodu mé sestry do emigrace) a byl jsem zařazen jako stipendista. Tato má situace nebyla lehká, ale vzhledem k personálním problémům v celém ústavu naštěstí neměli moc času nějak více se mojí osobou zabývat, protože se vysilovali vzájemnými půtkami. Po absolvování kandidatury v roce 1985 jsem byl pod pohrůžkou vyhazovu na dva roky přemístěn na kliniku v Motole, přestože jsem měl velmi dobře rozjetou práci na imunologickém modelu lymfocytu. Ale i to nechtěné může být občas k něčemu dobré, řadu věcí jsem se zde naučil, rozšířil si znalosti endokrinologie a zcela jasně si uvědomil postavení a roli imunologie v endokrinologii. Po návratu na Endokrinologický ústav jsem založil nejprve laboratoř a později, s technickou podporou profesorky Terezie Fučíkové, i oddělení klinické imunoendokrinologie, které se stalo prvním pracovištěm svého druhu v České republice.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Jak moc vás ovlivnilo, že jste synem profesora Jaroslava Šterzla, který významně přispěl k rozvoji světové imunologie svými poznatky o dynamice tvorby protilátek, a je tedy jistě právem považován i za zakladatele moderní české imunologie? Podle toho, co říkáte, jste cestu k převzetí štafety neměl právě prošlapanou, spíše naopak…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Otec mne ovlivnil už jako malého kluka, protože mne bral do laboratoře, ukazoval mi v mikroskopu bakterie, vodil mne do zvěřince, a dokonce i svou první práci – o embryogenezi žab, ještě na gymnáziu – jsem částečně dělal u něho v laboratoři. No a samozřejmě jsem vyrůstal v prostředí kamarádů a spolupracovníků mého otce, kteří byli všichni imunologií natolik fascinováni, že o ní neustále diskutovali, a já byl vděčný posluchač. Jako protekční dítě jsem se vedle svého otce skutečně necítil. On byl na „černé listině“ bývalého režimu, ale vzhledem k tomu, že již v té době měl světově uznávanou pozici (založil například imunologické centrum WHO v Ženevě a stále byl jeho expertem s diplomatickým pasem), nemohl na něj režim útočit zcela přímo. Moje kariéra v 70. letech minulého století se tak odvíjela pod heslem „nemůžeš-li nakopnout souseda, nakopneš alespoň jeho krávu“. Po zmíněné emigraci mé sestry v roce 1979 bylo všechno zpečetěno. Paradoxně po revoluci, když byly otevřeny seznamy StB, v nich můj otec byl uveden jako spolupracovník z 50. let. Důvodem bylo, že on a jeho skupina byli pověřeni vytvořit neživou vakcínu proti antraxu pro případ vzniku bakteriální války v Koreji. Oni tu vakcínu v Novém Hrádku tehdy vyrobili a pravděpodobně i ovlivnili možnost použití bakteriálního agens (kde antrax byl na prvním místě), to jest vůbec celý průběh korejské války. Za to otec sice dostal státní cenu, ale ve spisech zůstal jako spolupracovník – „biolog“. Dovedete si představit, kolik lidí se po něm svezlo… Nakonec raději sám odešel z funkce ředitele Mikrobiologického ústavu ČSAV.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Kdo byl vaším prvním průvodcem ve světě medicíny, kdo znamenal víc než jen profesní vzor?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Mým prvním učitelem biologického vnímání, pokud pominu otce, byl doktor Prošek z Ústředního domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka na Grébovce, se kterým jsem měl velmi úzký vztah až do promoce. Na fakultě mne velmi ovlivnil embryolog Zdeněk Rychter, u něhož jsem několik let pracoval v laboratoři na jeho teratologických modelech. Byl velmi vzdělaný a medicínu bral jako filozofii života. Naše rozhovory mne velmi zasáhly a obohatily. Navíc doktor Rychter byl těžce proti režimu a v jeho suterénní laborce se scházela skupina vynikajících odborníků jako „čeští bratři“ v Jiráskových románech.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Pražská imunologická škola a pražská transplantační imunologie, reprezentována vaším otcem a profesorem Milanem Haškem, jemuž prakticky „o fous“ unikla Nobelova cena, představovaly na konci 50. a začátkem 60. let fenomén, který má v humanitní oblasti paralelu snad pouze v Pražském lingvistickém kroužku… Proč podle vás toto seskupení bylo tak úspěšné?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Základy takzvané Pražské imunologické školy se vytvářely již začátkem 50. let, kdy skupina kolem mého otce (s kolegy Holubem a Říhou) zaznamenala převratné výsledky. Například použili a prokázali imunosupresivní účinky 6-merkaptopurinu, který nastartoval transplantační imunologii, a výsledky publikovali v roce 1954 na první imunologické konferenci v Liblicích. Tyto úspěchy byly korunovány v roce 1958 návštěvou významných amerických vědců v Evropě. Během své cesty si sami vybrali mimo Pasteurova ústavu v Paříži a laboratoře WHO v Lausanne i Prahu jako jedno z tehdejších center evropského imunologického výzkumu. K tomu se váže zajímavá historka. Otec se s touto skupinou (profesoři Stetson, Graber, Miescher či Benaceraff – pozdější nositel Nobelovy ceny) setkal v Seelinbergu, kde zjistil, že mají zájem navštívit Prahu, ale chybí jim k tomu patřičné dokumenty. Spojil se proto s akademikem Ivanem Málkem – v té době členem ÚV KSČ – a během dvou dnů celá vědecká výprava bez problémů přistála na Ruzyňském letišti. Nikdo z účastníků nemohl uvěřit, že naše „železná opona“ je tak snadno prostupná… To byla tedy ta šťastná chvíle, jež naši imunologii zařadila na světovou úroveň, kterou si udržela až do začátku 70. let. Otec byl s Milanem Haškem velký přítel. Oba byli vedoucími pracovišť v biologických ústavech v Praze-Dejvicích, kde otec vedl imunologické a Milan biologické oddělení. Velmi často chodil k nám domů a jezdili jsme společně i na dovolené. Jednou jsem se ho trochu naivně zeptal, jak je možné, že mu Peter Medawar sebral Nobelovu cenu, a on mi odpověděl, že mu ji nijak nesebral – Hašek si totiž byl vědom, že tuto problematiku sice popsal dříve než britský kolega, ale vysvětlil ji nesprávně; v té době bohužel v duchu ruské lysenkovské teorie, tedy ne na podkladě genetického, ale adaptačního mechanismu.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Na počátku vzniku klinické imunologie stála nepochybně mikrobiologie. Kolébkou tohoto poznání u nás byl Ústav lékařské mikrobiologie a imunologie FVL UK pod vedením profesora Františka Patočky. Jeho charisma přitáhlo obrovský potenciál mladých vědců, kteří se prosadili na evropské i světové úrovni (Málek, Blaškovič, John, Šterzl, Městecký a další). Měl jste příležitost setkat se s některými z nich osobně?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Ano, se všemi. Akademie věd měla rekreační zařízení na zámku v Bechyni, kam jezdili. Například profesor Blaškovič vzbuzoval vždy velkou úctu a my děti jsme ho v knihovně spíše otravovali a vyrušovali. S Málkem jsme se potkávali v dětství často a kamarádili jsme se s jeho dětmi, ale později jsem ho spíš vídal na tribuně na Václavském náměstí při 1. máji. Po revoluci jsme se opět potkali v Bechyni, ale to již byl opravdu stár a špatně chodil. S profesorem Ctiradem Johnem mne spojovalo nejméně posledních dvanáct let, protože blaho ústavu mu vždy leželo na srdci, a moc mne potěšilo, když při jedné veřejné rekapitulaci imunologie v Československu ocenil i moji práci na ústavu. S Jirkou Městeckým, nejčastěji citovaným vědcem u nás, stále spolupracuji a podílíme se na řešení jednoho grantu. Patří dnes nesporně k nejlepším světovým badatelům v oblasti buněčné imunity. Měl moc rád mého otce, který ho po smrti jeho tatínka tak trochu adoptoval, a tak jsme si někdy říkali, že jsme jako bratři.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Co je podle vás trendem současné imunologie – kam se orientuje její hlavní směr? A co je naopak brzdou rozvoje oboru?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Imunologie se bude v příštích desetiletích nepochybně velmi rychle rozvíjet, protože se stává zcela zásadním interdisciplinárním vědním oborem a její adaptační mechanismy patří k těm nejzákladnějším, udržujícím homeostázu organismu. Imunologie vstupuje nejen do regulačních mechanismů, ale stává se také významnou složkou terapie, diagnostiky i rekonvalescence po těžkých zákrocích. V dohledné době určitě nemůžeme očekávat nějaký objev typu antibiotik, vakcinace nebo neurofarmak, ale je tu neustálý pokrok v oblasti molekulární biologie a diagnostiky. Tím se rozšiřuje pole pro komplexní přístup k pacientovi jako jedinci. Předpokládám tedy, že se především otevře možnost individualizované léčby. Spíše než brzdu vidím jisté nebezpečí v atomizaci – každý odborník zná především svůj základní obor a imunologii si „přibaluje“ v rozsahu, který nutně potřebuje. Ne vždy jsou potom jeho odborné interpretace plnohodnotné. Proto je nutné, aby v rámci rychlého nárůstu poznatků v oboru měla integrační roli klinická imunologie.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Čím se právě teď výzkumně zabýváte?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
V současné době řeším dva granty, kdy na modelech orgánově specifických autoimunitních onemocnění sledujeme vliv imunitních a hormonálních faktorů.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Vraťme se ještě k době, kdy jste více než osm let vedl Ústav klinické imunologie na 1. lékařské fakultě UK – jakým obdobím tehdy ústav procházel a co bylo na jeho vedení nejtěžší?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Na podzim roku 2000 jsem úspěšně absolvoval konkurz na přednostu ústavu. Do té doby jej vedla profesorka Fučíková a měl velmi dobrou pověst, se zavedenou klinickou a laboratorní částí. Byl jsem požádán, zda bych jej mohl sloučit s upadajícím mikrobiologickým ústavem, kde fungovala pouze nemocniční část, ale fakultní byla v naprosto dezolátním stavu. Tuto nabídku jsem odmítl. Na místo přednosty byl opakovaně vypsán konkurz, ale nikdo se po dlouhou dobu nehlásil a stále bylo nutné prodlužovat funkci stávajícímu přednostovi, který se na pracovišti příliš nezdržoval a většinu času trávil v ústavu lékařské mikrobiologie v Motole, který vedla jeho manželka. Nakonec jsem byl jako nezkušený přednosta „přemluven“ a došlo ke sloučení obou institucí v situaci, kdy ústav klinické imunologie procházel rekonstrukcí a jeho část byla přestěhována do prostor mikrobiologického ústavu. Jeho stav byl více než tristní a po mém příchodu jediný aspirant raději utekl na vojnu s konstatováním, že nemá nic uděláno a obhájit nemůže a nechce. Pan profesor John to komentoval tak, že jsem se asi zbláznil, protože ten ústav dohromady nedám, natož pak výuku…
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Co jste se snažil prosadit, co se podařilo a co nikoli?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Během let se zde podařilo vybudovat pracoviště molekulární a buněčné imunologie, pracoviště virologie, infekční laboratoře II. typu, kde se rozvinula i prionová laboratoř na mezinárodní úrovni. Za práci s Helicobacter pylori jsme dostali Cenu Karla Rašky, Cenu ministra zdravotnictví a několik dalších ocenění. Získali jsme řadu grantů a výzkumných záměrů, a tak jsme si podmínky vylepšovali sami, jak to šlo. Vedle této mikrobiologické části dále probíhala výuka, klinická práce a výzkum v oblasti imunologie. Vybudovali jsme nové ambulance a spojili alergologii s klinickou imunologií. Bohužel laboratoř, která v té době byla nejvýdělečnější, nám byla zásahem vedení v roce 2004 odebrána a stal se z ní samostatný ústav klinické biochemie a laboratorní diagnostiky. Zde vznikla nová laboratoř klinické imunologie a alergologie a další vědecké propojení bylo našemu ústavu téměř znemožněno. Nakonec jsem práci zde ze zdravotních důvodů přerušil, vzhledem k imunosupresivní terapii, a opustil i Ústav imunologie a mikrobiologie 1. LF UK, který jsem založil. Za největší ocenění považuji hodnocení jedné kolegyně, která mne charakterizovala jako šéfa, který pomohl, a pokud možno druhým badatelům nepřekážel.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Jak byste porovnal práci v Endokrinologickém ústavu s prací na fakultě?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Fakulta je moloch, který se neustále snaží přerozdělit finance, aby zachoval existenci akreditovaných oborů i vlastní akreditaci. Jednání je velmi zdlouhavé, probíhá přes úředníky, z nichž někteří se samozřejmě cítí být na vyšší pozici než žadatelé. Proto si také myslím, že současná snaha slučovat menší fungující pracoviště do dalších, ještě větších molochů je nesprávná.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Mimochodem – to, co znamenali Milan Hašek nebo váš otec pro imunologii, to byli Josef Charvát a Karel Šilink pro endokrinologii. Je v Endokrinologickém ústavu nějak tohoto jejich „ducha“ pořád cítit, alespoň co se týče přístupu a stylu práce?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Odkaz Charváta a Šilinka jsme cítili do roku 2000, kdy byl ředitelem profesor Luboslav Stárka a kdy jsme byli jedním z nejproduktivnějších pracovišť v daném oboru, a to na vysoké evropské úrovni. V té době po nás zatoužila zadlužená VFN a přes MZ ČR se snažila ústav převzít. Když se nám podařilo zachovat samostatnost, nastaly drastické reakce. Dosazováním „nevhodných“ ředitelů a přiškrcením finančního toku byla úroveň ústavu sražena téměř k nule. Odborná veřejnost se tomu podivovala, a tak při posledním konkurzu na ředitele nesměl být přítomen v komisi žádný odborník a byla obsazena pouze ministerskými úředníky. Takže takto připravený ústav účinností takzvaného slučovacího zákona, který by měl platit od 1. 1. 2014, pravděpodobně zanikne a bude sloučen s IKEM. Asi bude těžké odtud odcházet. Určitou roli jistě hraje také genius loci, který v těchto prostorách vládne. Zmínil jste, že svou pracovnu sdílíte s jednou řádovou sestrou – už pár stovek let… Ano, jsme vlastně přímo vedle kostela, takže nám tady i „hraje“, je to opravdu takový genius loci… Tato pracovna byla historicky malou místnůstkou, kde byla údajně ubytována sestra Fanynka. Říká se, že prý byla trošku neposlušná, proto ji takto oddělili od ostatních jeptišek… Nevím, jestli mě sem umístili také za neposlušnost, ale prostě spolu duchovně sdílíme tuto místnost, která je velice milá a je tady příjemně. Kostel i klášter byly vybudovány v roce 1678, a i když to samozřejmě nevím na sto procent, představuji si, že tyto krovy jsou možná ještě zbytkem popravčích trámů a celého toho „vybavení“ z pobělohorské doby, kdy se začaly stavět barokní kostely. Takže není vyloučeno, že je tomu podobně jako Na Františku, kde bylo skutečně prokázáno, že celé jedno schodiště je postaveno z těchto historických prken. Trošku jsme se kamarádili s hercem Josefem Kemrem, sedával tady naproti a vždycky říkal: „Ty jsi v tom ústavu, který je úplně prosycený staletými modlitbami, to musí být neuvěřitelné – být tam a cítit to.“ Já jsem říkal, že někdy to cítím, ale nerad tady bývám po nocích…
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Jak hodnotíte z pozic klasické medicíny přímo inflační příklon lidí k různým alternativním postupům?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Psychosomatika je mocná síla, která může i pomoci. Nejsem zásadně proti tomu, aby lidé vyhledávali alternativní způsoby léčení, přestože si v zásadě myslím, že se jedná převážně o podvodníky, kteří zneužívají těžkou situaci člověka, ale na druhé straně je pocit bezmoci často horší než takováto chvilková útěcha. Jediné, o co by se pacienti měli snažit, je, aby léčitelská doporučení probrali se svým lékařem. Například homeopatie řadě lidí vyhovuje, přestože vědecky nebyla nikdy potvrzena její úspěšnost. A i zde je nutné ctít příkaz „především neublížit“. Morální stav naší společnosti je spíše špatný. Přesto se řada filozofů a sociologů přiklání k relativizaci etiky. Je vůbec možné tolerovat podobné názory v medicíně? Relativizovat je možné všechno, ale na hojení zlomeniny nemá filozofie žádný vliv – jde pouze o to, je-li péče dostupná a kvalifikovaná. Tato forma relativizace etiky podporuje spíše nedostupnost péče, protože preferuje především zisk.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Zlaté tele, jak už se v historii mnohokrát potvrdilo, ovšem vede pouze k morální devastaci a zániku. Jak se díváte na vstupování lékařů do veřejného života? Vy sám jste byl v loňském roce na kandidátce národních socialistů do senátních voleb za Domažlice. Tato strana je v současnosti relativně malá, ale v minulosti (byť pod různými názvy) byla významná. Je spojena se jmény Edvarda Beneše, Milady Horákové, v 90. letech pak s Jiřím Diensbierem nebo Tomášem Sokolem. Proč jste se vy rozhodl vstoupit do politiky a proč právě za tuto levicovou stranu?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Tato strana byla vždy stranou střední třídy – řemeslníků, učitelů, pracující inteligence, lékařů. Samozřejmě se tříbila ve všech směrech, například Milada Horáková reprezentovala jasnou levici, přesto byla odsouzena a popravena komunisty. Zájmy nemají být stavěny na ideologii. Bohužel politika není pravolevá a zvláště v poslední době se řídí heslem „co komu kápne a kdo se jak s kým domluví“, bez jakékoli vazby k ideologii. Podle mého názoru speciálně ve zdravotnictví nemá politikaření místo. Péče o zdraví má být řešena napříč všemi politickými stranami a názory se mají uplatnit jak pravé, tak levé, především s ohledem na prevenci a léčbu pacientů – ne klientů, nikoli tedy cestou zápasu o finanční zisky oligarchizujících se finančních skupin, jak se to dnes děje.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Nevím, jestli pořád platí propojení vědy a umění, ale snahy tu určitě stále jsou… Ostatně jeden z nejlepších českých básníků, Miroslav Holub, byl sám imunolog…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Věda a umění jsou si velmi blízko, protože v obou případech se jedná o tvůrčí práci. Představitelé zmíněných sfér lidské činnosti se velmi přitahují a často si vzájemně v tomto překřížení nacházejí nejlepší přátele. Například Jirka Městecký, který je nesmírně vzdělaný člověk snad ve všech oborech, miluje operu.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Máte chalupu na Šumavě ve Velharticích. Jezdíte tam rád, nebo jen z povinnosti – tedy jste spíše urbánní, či rustikální typ? Mimochodem, právě tam také na své chatě Jan Werich v roce 1980 ztratil vědomí a z tohoto stavu se už neprobral… Setkali jste se někdy předtím?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
S Janem Werichem jsem se samozřejmě potkával, ale vždy spíše zpovzdálí, když chytal ryby nebo přišel do městečka. Moje teta, která nás tehdy měla na starosti, ho totiž neměla moc ráda, protože ji velmi uráželo jeho chování. Jednalo se o to, že nakoupil bonbony, házel je dětem na zem a velmi se bavil tím, jak se o ně perou… Z toho důvodu jsme byli napomenuti, abychom k němu nechodili. Velhartická chalupa je vlastně domek, který jsem zdědil po rodičích. Naše rodina zde žije již po řadu generací, předci pocházejí z Hor Matky Boží, což je dnes část obce Velhartice. Cítím zde tedy své kořeny, a mohu-li, tak v tomto domě trávím většinu svého volného času. Když jsem byl po operaci, prožil jsem tam celý jeden rok.
17.7.2013 13:12:10
OTÁZKA: Jste otcem syna a dcery – jdou ve vašich stopách, nebo se vydali úplně jiným směrem?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ivan Šterzl, CSc.
Syn je také lékařem. Paradoxně, když jsem já kdysi po studiu nemohl pokračovat jako pediatr, on se na pediatrii specializoval a po své matce se pak zaměřil na dětskou kardiologii. Dcera je v šesté třídě a prozatím mohu jen doufat, že dostane rozum. Puberta je puberta…
17.7.2013 13:12:10