Infekce MRSA - přístup k pacientům v domácí i nemocniční péči

MRSA představuje vysoce rezistentní kmen zlatého stafylokoka, necitlivý k methicilinu a ostatním penicilináza-stabilním beta-laktamovým antibiotikům. Kromě rezistence vůči penicilinům a cefalosporinům jsou kmeny MRSA často rezistentní i vůči antibiotikům makrolidové řady a linkosamidům. Kvůli této široké rezistenci je uMRSA výrazně znesnadněna léčba systémových infekcí; kmeny MRSA se snadno šíří a kolonizují oslabené pacienty. Historie rozvoje rezistence na methicilin Přes původní průkaz účinnosti Flemingova penicilinu na kmeny zlatého stafylokoka (SA) je na konci 50. let minulého století zlatý stafylokok již vůči penicilinu rezistentní v rozsahu 80-95 % kmenů. V té době se rozšířily hypervirulentní kmeny, které byly potlačeny až v 60. letech, kdy se základem farmakoterapie infekcí způsobených zlatým stafylokokem stalo užití penicilinázastabilních penicilinů, mezi něž patří imethicilin, americký analog našeho oxacilinu. V roce 1961, tedy zhruba po roce od zavedení methicilinu, je v Británii ohlášen první výskyt methicilin-rezistentního kmene. Přesto zůstávají penicilináza-stabilní peniciliny dalších 35 let hlavním terapeutikem infekcí způsobených SA. Rezistence na methicilin Rezistence k methicilinu je podmíněna změnou penicilin vážících proteinů (PBP; penicillin binding proteins). Takto modifikovaný PBP představuje zejména PBP2A, jehož změna je kódovaná genem mecA. PBP2A pro svou nízkou afinitu k beta-laktamům m