S etickými problémy se setkáváme ve všech oblastech společenského života, ale v oblasti zdravotnictví jsou velmi viditelné. Ráda bych poukázala na jeden z mnoha, který sestry dennodenně řeší: informovanost pacientů, souhlas s výkony a léčbou.
Kazuistika
Na oddělení anestezie a resuscitace byla přijata pacientka po operačním výkonu na tlustém střevě pro karcinom v oblasti hepatální flexury, kdy jí byla provedena resekce s následnou anastomózou. Pro dlouhotrvající výkon, obtížné buzení a respirační insuficienci byla pacientka přijata na ARO k další léčbě. Byla napojena na ventilátor, oběhově stabilizována.
Druhý pooperační den byla pro celkově stabilizovaný stav provedena extubace. Pacientka se cítila relativně dobře, jen si mírně stěžovala na problémy s dýcháním, jenž narůstaly. Večer dochází k respirační insuficienci, pacientka je neklidná, stěžuje si, že nemůže dýchat, laboratorní hodnoty též nasvědčují, že se jedná o respirační acidózu. Proto je opět intubována a napojena na ventilátor. V dalších dnech jsou pro nemožnost odpojení provedena speciální vyšetření, proběhne ORL konzilium a je diagnostikována stenóza trachey s minimální průchodností. Pacientka byla plně při vědomí, kontaktní, orientovaná, byla s ní možná domluva písemnou formou, stabilizovaná, operační rána se hojila per primam.
Ze závěru ORL konzilia vyplynulo, že jediným možným řešením stavu je provedení trvalé tracheostomie. Pacientce bylo sděleno, že bude nutno provést výkon, ale o dalším způsobu života jí nikdo nic podrobněji neřekl. Snažila se získat informace od sestřiček, ale ty bohužel nic říct nemohou. Na souhlas s výkonem se pacientky se také nikdo nezeptal. Nakonec byla mezi personálem rozpoutána diskuse na téma informovanosti pacientů a jejich souhlasu, načež bylo lékařem vše pacientce podrobně vysvětleno a byl jí dán čas na rozmyšlenou. Pacientka nakonec písemně s výkonem souhlasila.
Je to složité, ale nikoli neřešitelné
Etický problém, který jsem zvolila, je založen na dvou etických principech: dobročinnosti a autonomie. Princip dobročinnosti spočívá v závazku konat dobro a vyhýbat se poškození a princip autonomie znamená, že by člověk měl mít svobodu při rozhodování o svých životních plánech, způsobu života a činů.
Jedním z mnoha problémů, trápících nás ve zdravotnictví, je informovanost pacientů lékařem o svém onemocnění a jejich souhlas s léčbou a výkony. Střední zdravotnický personál nemá kompetence k podávání informací pacientům ani příbuzným o zdravotním stavu. Lékaři většinou toto všechno podceňují a pacienty informují nedostatečně. Buď jim diagnózu nesdělí vůbec, nebo naopak netaktním způsobem. V obou případech to těžce otřese psychickým stavem pacienta, který – jak víme – hraje důležitou roli v celkové léčbě.
Většinu času s pacientem však tráví sestry a nižší zdravotnický personál, který mnohdy ani neví, co lékař pacientovi řekl, či neřekl. Pravda ovšem je, že pacient má právo na taktní sdělení diagnózy, druhá stránka věci je jeho psychický stav. V nemocničních zařízeních chybí kvalifikovaní psychologové, kteří by spolu s lékaři a dalšími zdravotníky tyto problémy řešili individuálně.
Souhlas s výkonem
S informovaností pacientů souvisí též jejich souhlas s prováděným vyšetřením, výkony a léčbou. Pacient by měl být lékařem poučen o výkonech, průběhu léčby, rizicích, nežádoucích účincích, ale i všech variantách možné léčby. Po zvážení všech pro a proti by se měl svobodně rozhodnout, který způsob podstoupí a zda souhlasí i s jeho riziky. Tento souhlas podle právního podkladu by měl být písemný a založený v dokumentaci.
Ne ve všech zařízeních jsou všichni pacienti plně informováni, ne všem je dána možnost svobodného rozhodnutí. Většinou je jim řečeno, co by měli dělat, ale málokdy bývá ponecháno rozhodnutí převážně na nich. Pravda je, že pacienti lékařům většinou důvěřují a svěřují se plně do jejich péče. Prostor pro vlastní rozhodnutí podle Práv pacientů však jim musí být ponechán. Na to se velmi často zapomíná.
Závěrem bych chtěla zdůraznit, že by se měla zlepšit informovanost pacientů a dán větší prostor pro samostatné rozhodování. A zdravotnický personál by se měl neustále vzdělávat také v psychologii a komunikaci.
Foto Vladimír Brada