MUDr. Kateřina Bartoníčková
Univerzita Karlova v Praze, 2. LF a FN Motol, Urologická klinika
Klíčová slova
intersticiální cystitida • syndrom bolestivého měchýře • syndrom bolestivé pánve
Intersticiální cystitida je chronické onemocnění, charakterizované bolestivým měchýřem, urgencemi (nucením na močení) a polakisuriemi (častým močením ve dne a v noci). Onemocnění může mít léta střídavou intenzitou, může se zhoršovat a opět ustupovat a je pro postiženého vyčerpávající. Mnozí pacienti přirovnávají svoje pocity ke stavům při konečné fázi selhání ledvin nebo při závažném onkologickém onemocnění. Tato stručná charakteristika ale nevystihuje celou podstatu problému, který má přes všechny současné znalosti mnoho nevysvětlených a kontroverzních složek. Stále není vysvětleno, proč se onemocnění vyskytuje. Nevíme přesně, jaká je patofyziologická báze, zda udávané charakteristické příznaky mohou být vysvětleny na podkladě prováděných diagnostických vyšetření. Stanovení diagnózy je obtížné, protože podobné symptomy vyvolává řada patologických stavů. Léčení onemocnění je často neuspokojivé.
Úvod
Základními otázkami zůstává: Co je intersticiální cystitida? Lze považovat intersticiální cystitidu za synonymum syndromu bolestivého měchýře? Co ji způsobuje? Jak onemocnění správně diagnostikovat a léčit? V současné době se odborníci dělí na dvě skupiny. Jedni jsou zastánci toho, že termíny intersticiální cystitida a syndrom bolestivého měchýře lze používat jako synonyma. Tito autoři zdůrazňují vznik bolestí v souvislosti s plněním měchýře fyziologicky nebo arteficiálně při cystometrii nebo cystoskopii. Druzí prezentují intersticiální cystitidu jako samostatný syndrom na centrálním neurologickém podkladě, kde se nejedná pouze o lokalizovaný problém močového měchýře. Tento názor podporuje klinické pozorování, podle kterého jsou podstatou syndromu nespecifické suprapubické a pánevní bolesti, často sdružené se spasticitou pánevního dna. Podle tohoto názoru není jednoznačná spojitost mezi plněním močového měchýře a příznaky onemocnění. Rovněž teorie vysvětlující etiologii onemocnění se různí. Jedni se přiklánějí k lokálnímu poškození sliznice měchýře antiproliferativním proteinem nebo blíže nedefinovanou toxickou noxou nebo zvýšenou permeabilitou sliznice, která se může vyskytovat sdruženě s lokálními příčinami nebo samostatně. Další předpokládají, že příčina problému je v chybné reakci startu mikce jako univerzální odpovědi na libovolné podráždění měchýře. Jiná teorie neurologické etiologie vysvětluje odpověď na podnět z měchýře - podobně jako u reflexní sympatické dystrofie - reakcí bolesti a změny svalového tonu. Autoři se neshodují ani v doporučených diagnostických postupech. Hodnotí kritéria, doporučená různými institucemi, většinou jako cennější pro vědecké práce než pro klinické použití. Základním měřítkem je podle většiny autorů frekvence močení a stupeň bolesti. Někteří věří, že cystoskopie a biopsie měchýře v celkové anestézii s intraoperačními fotografiemi je důležitá pro diagnostiku i pro terapii. Jiní doporučují pouze cystoskopii v lokální anestézii k dokumentování bolestivých symptomů, vyloučení carcinoma in situ a posouzení vzhledu měchýře. Rovněž není určen jednotný terapeutický postup. Všeobecně se doporučuje behaviorální terapie s farmakoterapií. Chirurgické postupy by měly být voleny až v poslední řadě, pokud nelze obtíže ovlivnit(1) .
Historické poznámky
Pojmenování intersticiální cystitida poprvé použil A. J. C. Skene v r. 1887 ve své knize: Diseases of Bladder and Urethra in Women. V r. 1914 popsal G. Hunner vřed na sliznici močového měchýře u pacientek, které trpěly chronickou bolestí měchýře, polakisuriemi a urgencemi. Tzv. Hunnerův vřed byl dlouho považován za cystoskopické vyjádření intersticiální cystitidy. Až v r. 1978 E. M. Messing a T. A. Stamey navrhli dvoudílné diagnostické schéma intersticiální cystitidy: pacienti s vyjádřeným Hunnerovým vředem (asi 10 % pacientů) a pacienti bez výskytu Hunnerova vředu, ale s glomerulacemi po hydrodistenzi (asi 90 % pacientů). V letech 1987 a 1988 byla diagnostická kritéria kodifikována v National Institute of Diabetes and Digestive and Kidney Diseases (NIDDK), USA, a podle expertní studie tento syndrom, založený dosud na popisu symptomů, dostal stanovená diagnostická kritéria, která byla objektivní a viditelná. Následující práce poukázaly na skutečnost, že nemocní s Hunnerovým vředem měli a mají daleko těžší symptomy a menší kapacitu měchýře než pacienti, kteří mají přítomné pouze glomerulace(2, 3).
Histopatologie
Proti cystoskopickým obrazům stojí mnohem skromnější histopatologické nálezy. Pečlivé studie a porovnávání skupin pacientů ukazuje, že mnozí postižení mají pouze cystoskopicky přítomné glomerulace, zánětlivé změny sliznice jsou skrovné až nedostatečné. Pro tyto pacienty je termín intersticiální cystitida diskutabilní a možná nevhodné pojmenování. V r. 2000 publikoval M. A. Denson a spol. studii 69 pacientů, ve které 30 % nemělo žádné zánětlivé změny, 41 % pouze mírné změny a 13 % mělo těžké zánětlivé změny. Pouze 1 pacientka měla Hunnerův vřed(4). Multicentrická studie, založená NIDDK a nazvaná The Intersticial Cystitis Data Base (ICDB), v r. 2001 zahrnovala pacienty s typickými symptomy, které trvaly alespoň 6 měsíců. Z 637 sledovaných pacientů se 211 podrobilo biopsii močového měchýře. Autoři si stanovili až 48 předem definovaných možných nálezů ve vzorcích. Z dosud publikovaných nálezů splňovala kritéria jen pouhá polovina vyšetřovaných, u nichž byla zjištěna korelace mezi obtížemi a histopatologickými nálezy(5) .
Diagnóza
Podle nových zjištění nálezy glomerulací po hydrodistenzi nezajišťují tak specifická a citlivá pozorování pro stanovení intersticiální cystitidy, jak se přepokládalo. Waxman a spol., 1998, publikoval studii, ve které provedl hydrodistenzi měchýře v celkové anestézii ve skupině mladých žen, které podstupovaly tubární ligaturu a neměly klinické známky intersticiální cystitidy. U 45 % z těchto žen se objevily glomerulace. S tímto tvrzením souhlasí i jiné publikované studie(6, 3). Dostupný, neinvazívní a nepříliš drahý diagnostický test je stále předmětem hledání. Eriksonová a její skupina se zabývali úlohou markerů, detekovaných z moči, nejen z důvodů diagnostických, ale i k odkrytí patogeneze a sledování odpovědi na terapii. Představili studii podporovanou ICDB, která zahrnovala 269 žen, zařazených na podkladě posouzení zkušenými urology. U těchto pacientek se přepokládalo, že mají určitě intersticiální cystitidu, ale kritéria podle NIDDK splnilo jen 40 % žen. Na setkání odborníků v říjnu 2000 zveřejnila Eriksonová a spol. výsledky studie 36 pacientů a 36 kontrol s vyšetřováním 13 možných diagnostických markerů z moči. Z těchto markerů se signifikantně odlišovaly ve skupině s intersticiální cystitidou proti skupině kontrolní na hladině p < 0,0001 antiproliferativní faktor (APF), heparin–binding epidermal growth faktor-like growth factor (HB-EGF) a epidermal growth factor (EGF). APF, HB-EGF a EGF mohou být užitečnými markery, např. APF byl pozitivní u 33 ze 36 vzorků pacientů s intersticiální cystitidou a pouze u 1 z 36 kontrol(7). Také Keayová a spol. publikovali APF jako vhodný senzitivní a specifický marker pro detekci intersticiální cystitidy. Ve studii mělo pozitivní APF 94 % pacientů s intersticiální cystitidou proti 9 % pozitivních v kontrolní asymptomatické skupině a 9 % ze skupiny s jiným onemocněním (bakteriální cystitida, hyperaktivní měchýř, karcinom měchýře a vulvovaginitida). Studie vykazovala senzitivitu a specificitu pro diagnózu intersticiální cystitida 94 % a 95 % pro APF, 93% a 89 % pro HB-EGF a 87 % a 91 % pro EGF(8). Dvě publikované práce se zabývají vhodnými diagnostickými testy, které mohou ovlivnit pohled na intersticiální cystitidu demograficky. Forrest a Vo referovali o 52 mužích, kteří podle NIDDK splňovali kritéria pro intersticiální cystitidu a byli sledováni pro diagnózu prostatitida nebo benigní hyperplazie prostaty. 37 z těchto mužů léčili medikamentózně látkami, doporučovanými v terapii intersticiální cystitidy (pentosanpolysulfát, amitryptilin a anticholinergika). 80 % pacientů udávalo zlepšení obtíží(9). Obecně se udává zastoupení intersticiální cystitidy u mužů kolem 10 %(2). Je sporné, zda diagnóza na základě efektu farmakoterapie, zejména u tak problémového onemocnění jako je prostatitida, je vhodné kritérium. Etiologie prostatitidy, zejména nebakteriální, je mnohdy nejasná. Na druhé straně je jistě cílem pacientovi poskytnout maximální úlevu obtíží při vyloučení zásadních, zejména onkologických onemocnění. Park upozorňuje na dětské pacienty, u kterých se dosud intersticiální cystitida nepřepokládala, ale mají velmi podobnou symptomatologii obtíží. U této skupiny pacientů se dosud hledá vhodné diagnostické a terapeutické schéma(10). U dětí byla popisována intersticiální cystitida ve věku nad 15 let, a to zatím raritně(2). Na diagnózu intersticiální cystitida je třeba pomýšlet v rámci diferenciální diagnózy u pacientů s hyperaktivním měchýřem, nereagujícím na terapii, u pacientů s tzv. opakovanými uroinfekcemi, kde jsou ale opakovaně kultivační nálezy negativní, u mužů s nebakteriální prostatitidou a u žen se syndromem bolestivé pánve. Obdobné pozorování publikovali autoři Sant a Hanno v přehledné práci z r. 2001(11).
Patogeneze
Při hledání příčiny intersticiální cystitidy prověřovali vyšetřující řadu hypotéz. Zvýšená permeabilita je jedna z nestarších a nejvěrohodnějších hypotéz. Parsons a spol. prokázali, že intravezikální kalium chlorid způsobuje bolest a urgence u 75 % pacientů s intersticiální cystitidou proti 5 % normálních kontrol. V pozdější práci potvrdil Parsons a jeho skupina pozitivitu testu u 55 % nemocných proti 0 ze skupiny asymptomatických. Doporučuje test v časné intermitentní fázi onemocnění(12). Řada autorů ale upozorňuje na pozitivu testu – navození bolestivé symptomatologie – i u jiných onemocnění, např. u chronické bakteriální cystitidy, poradiační cystitidy a pacientů s nestabilním detrusorem(2) .
Glykosaminoglykany chrání povrch měchýře a přispívají ke snížené propustnosti sliznice. Publikované studie se zabývaly obsahem glykosaminoglykanů v urotelu. Předpokládaná závislost množství glykosaminoglykanů na výskytu intersticiální cystitidy se ale neprokázala. Pacienti s mírnou symptomatologií měli prokázané obdobné hladiny jako kontroly. U těch, kteří měli střední až výrazné symptomy onemocnění, byla nalezena zvýšená hladina. Role glykosaminoglykanů u intersticiální cystitidy zůstává nejasná. Eriksonová a spol. adaptovala již zavedený test střevní permeability s absorpcí jednoduchých cukrů k měření permeability měchýře. Studie byla provedená nejprve na králících a posléze na pacientech s intersticiální cystitidou. Do měchýře pacientů s intersticiální cystitidou byla aplikována po hydrodistenzi rhamnóza. Byla následně detekována v séru 5 ze 6 pacientů. V kontrolní skupině byla rhamnóza instalována bez hydrodistenze a u 8 sledovaných se v séru neobjevila(13). Je nutno kriticky dodat, že k objektivnímu posouzení tohoto jednoduchého testu, který je z hlediska užití diagnostické látky nebolestivý, je třeba posoudit skupinu pacientů s intersticiální cystitidou bez hydrodistenze. Dlouhodobě se přikládá důležitá úloha v patogenezi intersticiální cystitidy mastocytům. Theoharides a spol. vymezili ve své práci podmínky pro migraci a aktivaci mastocytů a typy mediátorů, produkovaných mastocyty při intersticiální cystitidě. Autoři prokázali závislost zvýšení obsahu mastocytů podle projevů intersticiální cystitidy u ulcerativní formy a ne-ulcerativní formy a u kontrol(14). Prioritou českých autorů je nově zjištěná pozitivita žírných buněk v reakci s protilátkou NKI C3(2) .
Podle neurogenní teorie přepokládá Wesselmann a spol., že intersticiální cystitida může být v podstatě synonymem syndromu chronické pánevní viscerální bolesti(15). Jiní autoři ve studii demonstrují zvýšenou denzitu nervových vláken u nemocných s touto diagnózou. Kontroverzní studie se zabývají průkazem P-substance v biopsiích měchýře, přičemž ji jedni autoři průkazem m-RNA nalézají ve zvýšené hladině a druzí nenalézají žádné signifikantní zvýšení(3). V laboratorním modelu stresu Lutgendorf a spol. vyšetřovali 14 žen s nálezem intersticiální cystitidy proti stejnému počtu kontrol a popisují stresem ovlivněné urgence a cystalgie(16).
V etiopatogenezi se nepodařilo prokázat souvislost vzniku intersticiální cystitidy s mikrobiální infekcí. Warren a spol. upozorňuje na známou skutečnost, že při podávání různých typů antibiotik mohou symptomy dočasně ustoupit. Sestavil studii s 50 pacienty, prospektivní, randomizovanou, dvojitě zaslepenou a placebem kontrolovanou, ve které podával pacientům po 3 týdny 6 různých typů antibiotik. Pacienti byli vybráni podle kritérií NIDDK tak, aby splňovali podmínky diagnózy intersticiální cystitidy. 48 % pacientů ve skupině s podávanými antibiotiky udávalo zlepšení proti 24 % zlepšeným ve skupině s placebem. Podle interpretace autorů mohou být antibiotika někdy užitečná pro léčení symptomů u některých pacientů, ale nepředstavují v terapii intersticiální cystitidy velkou výhodu(17). Tomu odpovídá i vlastní pozorování. Antibiotika neřeší problémy pacientů dlouhodobě a mají pouze dočasný efekt. Po vystřídání antibiotik se obtíže vracejí v kratších intervalech a s větší intenzitou, nehledě na vytváření rezistencí a rizika iatrogenní dysmikrobie.
Močové toxiny. Keayová a spol. prokázala, že je APF produkován kulturami lidských epiteliálních buněk močového měchýře u pacientů s intersticiální cystitidou proti kontrolním vzorkům zdravých jedinců. Buňky pacientů s intersticiální cystitidou vytvářejí méně HB-EGF a více EGF a insuline-like growth factor (IGF) než v kontrolní skupině. Purifikovaný APF, aplikovaný na normální buňky močového měchýře, potlačil produkci HB-EGF a zvýšil vylučování EGF a IGF. Rekombinovaný HB-EGF v příslušné dávce může zabránit efektu APF nejen u normálních pacientů, ale i u nemocných s intersticiální cystitidou(18). Parsons a spol. publikovali práci o vlivu Tammova-Hosfallova proteinu (THP) v možné ochraně před cytotoxickými vlivy, které v pokusu představovaly nízkomolekulární frakce a protaminsulfát(19). Zatím nelze výsledky jednoznačně aplikovat na nemocné s intersticiální cystitidou bez dalších testů.
Genetika. Na základě publikované studie u monozygotických dvojčat je zvažován i genetický podklad intersticiální cystitidy(2, 3) .
Léčení
Žádná univerzální terapie intersticiální cystitidy neexistuje. I když se snažíme o kauzální léčbu, pokud nám to znalosti umožňují, většina postupů má spíše charakter empirický. Do publikované studie z r. 2000 podporované ICDB bylo zařazeno 581 pacientů s intersticiální cystitidou, u kterých bylo zjištěno, že byli léčeni 183 odlišnými terapeutickými postupy(3). V léčení se klade důraz na podpůrnou a režimovou terapii. Vzhledem k charakteru onemocnění je důležitá informovanost pacienta, psychická podpora včetně účasti psychologů a psychiatrů. Doporučujeme dietní a pitný režim s vyloučením látek, zhoršujících dráždění měchýře (alkohol, citrusy, rajská jablka, káva, koření, kyselina citrónová, nápoje sycené oxidem uhličitým). Vhodné je podávat vlákninu a potraviny, obsahující mastné kyseliny, které zvyšují nabídku prostaglandinů. V rámci mezinárodního grantu vypracovali čeští autoři T. Hanuš a L. Zámečník upravený jídelníček pro pacienty(2). Vlastní léčba se obvykle dělí podle mechanismu účinku nebo podle způsobů aplikace účinné látky . Podle mechanismu účinku se užívají parasympatolytika, analgetika v širším slova smyslu včetně nesteroidních antiflogistik, antiepileptik a antidepresív, hormonální preparáty, imunosupresíva, antihistaminika, preparáty zlepšující vlastnosti urotelu, dimetylsulfoxid, antagonisté receptorů, intravezikálně užívané látky s různým účinkem. Samostatně stojí chirurgické metody léčby, laser a metody elektrostimulace. Obecně lze k jednotlivým skupinám poznamenat: Parasympatolytika se podávají většinou perorálně, jsou obvyklou součástí léčebných režimů. Jejich hlavní nevýhodou jsou časté vedlejší účinky. Pozoruhodné je publikované sdělení řeckých autorů o intravezikální aplikaci oxybutynin hydrochloridu. Účinná látka je podávána každodenně v průběhu jednoho týdne, následně jeden den v týdnu po dobu 6 týdnů a dále 1krát měsíčně 3 měsíce po sobě(20). Kritika hodnotí postup jako pracný, ale slibný. Úleva od bolesti je podstatnou částí problému pacientů. Obecně se asi nejčastěji využívají nesteroidní antiflogistika. V této skupině vzhledem k vedlejším účinků se prosazují zejména blokátory cyklooxygenázy 2, které mají méně vedlejších účinků a výraznější protizánětlivý a analgetický efekt. K léčbě bolestivých symptomů jsou užívána antiepileptika a antidepresíva, v anglosaských zemích je nejoblíbenějším preparátem této skupiny amitriptylin, u kterého se popisuje i vliv anticholinergní a ovlivnění mastocytů. Opioidům se snažíme spíše vyhýbat. Při využití neurostimulace je výhodná spolupráce s centry bolesti. Pozorování závislosti bolestí a hormonálních hladin u žen vedlo k použití estradiolu, leuprorelinu a tamoxifenu, které ale nezaznamenaly větší rozšíření. Fenazopyridin patří mezi barviva, užívaná k dezinfekci a mírné analgezii močového měchýře. U nás byl tento preparát opuštěn, v zahraničí se pro nízkou cenu stále používá. Imunosupresíva (např. metotrexát a cyklosporin) jsou indikována na podkladě autoimunitní teorie vzniku intersticiální cystitidy. Ueda a spol. zkoumal účinky látky IPD-1151 T. Jedná se o imunoregulační substanci, selektivně potlačující produkci imunoglobulinu E a eozinofilii potlačením helper T-buněk. Ve studii bylo zahrnuto 14 žen, které dostávaly tento perorální přípravek po dobu 12 měsíců(21). Výsledky jsou slibné. Ze skupiny antihistaminik jsou publikovány výsledky s použitím antagonistů H2-receptorů, především cimetidinu, a to nejen k doplnění léčby nesteroidními antiflogistiky a steroidy. Pozornost je v poslední době věnována především preparátům, zvyšujícím ochranu sliznice měchýře. Perorálně se používá pentosanpolysulfát, oblíbený zejména v USA. Patří mezi slabá antikoagulans. Předpokládaným mechanismem účinku je obnova glykosaminoglykanové vrstvy sliznice měchýře. V pokusu s tímto preparátem in vitro byla popsána inhibice sekrece histaminu, produkovaného mastocyty(2, 3). Oblíbené je použití heparinu. Subkutánně se užívá řídce, propagovaná je intravezikální aplikace, často doplňovaná podáváním pentosanpolysulfátu. Intravezikálně se aplikuje hyaluronová kyselina a dimetylsulfoxid (DMSO). DMSO se užívá v monoterapii nebo se kombinuje s heparinem nebo kortikoidy. Intravezikálně se používá také bacillus Calmette-Guérin (BCG). Peeker a spol. publikoval výsledky zkřížené intravezikální aplikace BCG a dimetylsulfoxidu (DMSO). Podle interpretace autorů lze říci, že pacienti, kteří dostávali BCG po dobu 6 týdnů, měli úlevu od obtíží dalších 27 měsíců. Ti, kteří dostali v první fázi BCG, dobře zareagovali ve druhé fázi na DMSO. Publikace byla podrobena kritice pro nedostatečnou specifikaci a popis studie(22) . Čeští autoři publikovali zkušenosti s aplikací BCG 4 pacientům v únoru 2002(2). Mezi látky, které se řadí k antagonistům receptorů, patří kapsaisin. Pro jeho neurotoxické účinky se používá lokálně k desensibilizaci měchýře. Z chirurgických metod je nejobvyklejší metodou hydrodistenze. Podle práce Chai a spol. se v moči pacientů objeví APF a HB-EGF za 2–4 hodiny po výkonu a přetrvává obvykle 2 týdny(23). Lokální ulcerace v měchýři se ošetřují transuretrální resekcí nebo laserem. Radikální chirurgické výkony s náhradou měchýře střevem jsou zatíženy velkým procentem neúspěchu především pro recidivy histologických a cystoskopických změn. Z těchto důvodů se postupně ustupovalo od augmentačních plastik a subtrigonální cystektomie. Vzhledem k histopatologii je asi nejvíce oprávněná cystektomie s uretrektomií a derivací typu ureteroileostomie. I po této operaci udávají někteří pacienti fantomové bolesti v malé pánvi. K chirurgickému řešení přistupujeme až po vyčerpání všech konzervativních terapeutických možností, když se jedná o svraštělý, malokapacitní měchýř. K chirurgické léčbě se řadí i různé typy neurochirurgických výkonů přes nezvratné denervační výkony k dnes propagovaným neuromodulacím různého typu. Perkutánní stimulace S3 (třetího sakrálního nervu) byly původně využívána k ovlivnění inkontinence. Chai a spol. používali stimulaci S3 u pacientů s intersticiální cystitidou po dobu 5 dnů a popsali významnou úlevu v hlavních symptomech bolesti, frekvence a urgence po dobu aplikace. Rovněž aktivita markerů APF a HB-EGF klesla k normě(24). Maher a spol. aplikovali obdobnou terapii 15 pacientkám se svraštělým měchýřem po dobu 7–10 dnů. Během stimulace zaznamenali signifikantní ústup obtíží (25). Zde je vhodné zmínit práci českých autorů J. Krhuta a K. Mainera z r. 2001, kteří popsali dobré zkušenosti s aferentní neurostimulací tibiálního nervu, která způsobuje inhibici sakrálních impulsů a zmírňuje bolestivé urgence(26).
1. BLAIVAS, JG., CHAIKIN, DC., EVANS, RJ., et al. Symposium: Management of painfull bladder syndrome. Contemporary Urology, 1999, 12 (Suppl. 1), p. 3–14.
2. HANUŠ, T., ZÁMEČNÍK, L. Intersticiální cystitida. 1. vydání, Hradec Králové : Nucleus HK, 2002, 112 s.
3. WARREN, JW., KEAY, SK. Interstitial cystitis. Curr Opin Urol, 2002, 12, p. 69–74.
4. DENSON, MA., GRIEBLING, TL., COHEN, MB., et al. Comparison of cystoscopic and histological findings in patients with suspected interstitial cystitis. J Urol, 2000, 164, p. 1908–1911.
5. TOMASZEWSKI, JE., LANDIS, JR., RUSSACK, V., et al. Biopsy features are associated with primary symptoms in interstitial cystitis: Results from the Intersticial Cystitis Database Study. Urology, 2001, 57, (Suppl. 1), p. 67–75.
6. WAXMAN, JA., SULAK, PJ., KEUHL TJ. Cystoscopic findings consistent with interstitial cystitis in normal women, udergoing tubal ligation. J Urol, 1998, 160, p. 1663–1667.
7. ERICSSON, DR. Urine markers of interstitial cystitis. Urology, 2001, 57, p. 15–21.
8. KEAY, SK., ZHANG, CO., SHOENFELT, J., at al. Sensitivity and specificity of antiproliferative factor, heparin-binding epidermal growth factor-like growth factor, and epidermal growth factor as urine markers for interstitial cystitis. Urology, 2001, 57 (Suppl. 1), p. 9–14.
9. FORREST, JB., VO, Q. Observations on the presentation, diagnosis and treatment of interstitial cystitis in men. Urology, 2001, 57 (Suppl. 1), p. 26–29.
10. PARK, JM. Is interstitial cystitis an underdiagnosed problem in children? A diagnostic and therapeutic dilemma. Urology, 2001, 57 (Suppl. 1), p. 30–31.
11. SANT, GR., HANNO, PM. Interstitial cystitis: current issues and controversies in diagnosis. Urology, 2001, 57 (Suppl. 1), p. 82–88.
12. PARSONS, CL., ZUPKAS, P., PARSONS, JK. Intravesical potassium sensitivity in patiens with interstitial cystitis and urethral syndrome. Urology, 2001, 57, p. 428–433.
13. ERICSSON, DR., HERB, N., ORDILLE, S., et al. A new direct test of bladder permeability. J Urol, 2000, 164, p. 419–422.
14. THEOHARIDES, TC., KEMPURAJ, D., SANT, GR. Mast cell involvement in interstitial cystitis: a review of human and experimental evidence. Urology, 2001, 57 (Suppl. 1), p. 47–55.
15. WESSELMANN, U. Interstitial cystitis: a chronic visceral pain syndrome. Urology, 2001, 57, p. 32–39.
16. LUTGENDORF, SK., KREDER, KJ., ROTHROCK, NE., et al. Stress and symptomatology in patients with interstitial cystitis: a laboratory stress model. J Urol, 2000, 164, p. 1265–1269.
17. WARREN, JW., HORNE, LM., HEBEL, JR., et al. Pilot study of sequential oral antibiotics for the treatment of interstitial cystitis. J Urol, 2000, 163, p.1685–1688.
18. KEAY, SK., KLEINBERG, M., ZHANG, CO., et al. Bladder epithelial cells from patients with interstitial cystitis produce an inhibitor of heparin binding epidermal growth factor-like growth factor production. J Urol, 2000, 164, p. 211–218.
19. PARDONE, CL., BAPTISTA, SL., STEIN, PC., et al. Cyto-injury factors in urine: a possible mechanism for the development of interstitial cystitis. J Urol, 2000, 164, p. 1381–1384.
20. BARBALIAS, GA., LIATSIKOS, EN., ATHANASOPOULOS, A., et al. Interstitial cystitis: Bladder training with intravesical oxybutynin. J Urol , 2000, 163, p. 1818–1822.
21. UEDA, T., TAMAKI, M., OGAWA, O., et al. Improvement of interstitial cystitis symptoms and problems that developed treatment with oral IPD-1151T. J Urol, 2000, 164, p. 1917–1920.
22. PEEKER, R., HAGHSHENO, MA., HOLMANG, S., at al. Intravesical bacillus Calmette-Guérin and dimethyl sulfoxide for treatment of classic an nonulcer interstitial cystitis: a prospective, randomized double blind study. J Urol, 2000, 164, p. 1912–1916.
23. CHAI, TC., ZHANG, CO., SHOENFELT, JL., et al. Bladder stretch alter urinary heparin-binding epidermal growth factor and antiproliferative factor in patients with interstitial cystitis. J Urol, 2000, 163, p. 1440–1444.
24. CHAI, TC., ZHANG, CO., WARREN, JW., et al. Percutaneous sacral third nerve root neurostimulation improves symptoms and normalizes urinary HB-EGF levels and antiproliferative activity in patients with interstitial cystitis. Urology, 2000, 55, p. 643–646.
25. MAHER, CF., CAREY, MP., DWYER, PL., et al. Percutaneous sacral nerve root neuromodulation for intractable interstitial cystitis. J Urol, 2001, 165, p. 884–886.
26. KRHUT, J., MAINER, K. Roční zkušenosti s využitím aferentní neurostimulace v léčbě hyperaktivního měchýře a syndromu pánevní bolesti. Prakt gynekol, 2001, 1, s. 33–35.
Použité zkratky:
APF = antiproliferative factor
BCG = bacillus Calmette-Guérin
DMSO = dimetylsulfoxid
EGF = epidermal growth factor
HB-EG – heparin-binding epidermal growth factor-like growth factor
ICDB = Interstitial Cystitis Data Base
NIDDK = National Institute of Diabetes and Digestive and Kidney Diseases
THP = Tammův-Horsfallův protein
e-mail: katerina.bartonickova@fnmotol.cz
www. postgradmed.cz n
focus