Touha člověka po vztahu k osobě opačného pohlaví je vlastně přirozenou potřebou jeho bytosti. Člověk potřebuje někoho, s kým by mohl vytvořit vztah, neboť bez lidí by se člověk cítil osamocen.
Lidé jsou různí. Jeden žije hudbou, druhý zná jenom svět techniky a třetímu jde pouze o to, aby objevil tajemství přírody. Ale existuje člověk, který netouží po lásce? Všechny mýty, pohádky, příběhy, filmy, zkrátka zkušenost všech časů a všech národů dokazuje, že člověk po lásce prahne. Na tomto světě není nic, co bychom my lidé potřebovali tolik jako lásku, po čem toužíme více celým svým srdcem a za co jsme ochotni vynaložit všechny své prostředky, nic, co nás činí šťastnějšími… než láska. Pro individuální život člověka znamená láska vždy veliký dar.
Věda obohacuje lidské vědomí každým dnem o nové poznatky, lidské vzdělání povznášejí bohaté poklady krásy z nevyčerpatelné klenotnice hudby, literatury, výtvarného umění. Společenské soužití klade na jednotlivce stále větší požadavky, jako například cit pro kolektiv, láska k člověku, obětavost, nesobeckost, vzdělání, potřeba vkusu… a mnoho jiných vznešených mravních kritérií se uplatňuje při hodnocení člověka!
Existuje mnoho forem lásky. Všechny jsou důležité a každá má své místo v lidském životě. A co sexuální potřeby, tělesné něžnosti, pohlavní styk… je to láska? Nebo jen lidská potřeba? A co teprve stáří a sexualita? Ani pohlavní pud není výjimkou co do platnosti zákonů přírody.
Mýty stáří
Mýtus bezpohlavního stáří patří mezi ty klasické a hluboko zakořeněné. O stáří je rozšířená řada mýtů a mnoho nesprávných představ existuje také v otázkách sexuálních. Společenské mýty v oblasti sexuální aktivity seniorů výrazně ovlivňuje nejen postoj k sexu a aktivnímu způsobu života samotných seniorů, ale co je ještě nebezpečnější, výrazně se promítá v přístupu k péči o seniory v zařízení sociálních služeb. Proč si okolí myslí, že při vstupu do pobytového zařízení se nesmí pokračovat v sexuálních aktivitách? Každý obyvatel domova má právo si zvolit a prožít své intimní vztahy a personál domova by měl respektovat toto právo na citový život a sexuální aktivitu. Pro individuální život člověka znamená láska a intimní vztah vždy veliký dar. Vždyť nemnohý senior se cítí „tak nějak již nepotřebným“, životem unavený. Je-li láska opětována – nejen ta sexuální – člověka „zkrášluje“ a obohacuje pocitem uspokojení nejen tělesného, ale především v psychické oblasti citů.
A lidé s A lzheimerovou chorobou mají nárok sexuálně žít, projevovat lásku a chtíč? Vždyť pohlavní život se netýká pouze mládí! Vždyť sexuální projev sám o sobě je mnohem víc než fyzický akt soulože a globálně u všech starších lidí, i lidí s demencí, zahrnuje lásku, teplo, láskyplné pocity a společný prožitek. Pohlavní styk může být vrcholným projevem lásky, nikdy však jejím důkazem. A co jejich dospělé děti? Jak se vypořádají se sexualitou svých rodičů – seniorů s demencí?
Proč se ostýchat i v nejvyšším věku mluvit o tělesné něžnosti? Jenže mluvit je jedna stránka a přijímat ta druhá. Setkala jsem se s rodinou, kde brali svého rodiče jako člověka, který nemá na nic takového nárok, natož projevy: „Vždyť je nemocen! A jde tu, sestři, o lásku, nebo jen o mimomanželský styk?“ Děti bohužel berou svého rodiče jako bytost s demencí, ne jako bytost se svými potřebami. Proč by si rodič nemohl najít nového partnera v sociálním zařízení? Odpověď jsem dostala. „On/ona to nepotřeboval/a, a my si to nepřejeme! Takhle se nikdy nechoval/a…“ Mluvit o sexuálním životě rodičů s jejich dospělými dětmi je velmi těžké. Je to především z důvodu, že otevřeně hovořit o pohlavních záležitostech patřilo odedávna k věcem neslýchaným a v plné otevřenosti takřka nemožným. Ruku na srdce, nedovedu si představit své rodiče, abychom se spolu otevřeně bavili o jejich intimním soukromí. Jak jsem se již zmiňovala, je to dáno především zakořeněnou představou lidí, že starší člověk již nežije sexuálním životem.
A co teprve ptát se cizího člověka při sociálním šetření na sexuální život? Je to velký zásah do intimního soukromí! Když se nedokážou zeptat děti, co teprve sociální pracovník?
Jak dospělým dětem podat fakt, že rodič si našel partnera/partnerku, došlo k pohlavnímu styku nebo dokonce se jejich rodič projevoval jinými potřebami, jako například onanoval, osahával se! Jak podat fakt manželce či manželovi, že si jejich životní partner našel jiného partnera či partnerku? Jak to manžel, manželka přijmou? A jejich děti? Budou to brát jako nevěru? Věrnost mezi partnery zahrnuje odhodlání milovat se navzájem, ať se stane cokoli. Odpovědnost v partnerském vztahu je dalším nezbytným mravním aspektem a je zde kladena odpovědnost brát partnera takového, jaký je, i s jeho projevy. Být tolerantní k partnerovi neznamená lhostejnost. S tolerancí se člověk nerodí, musí se ji naučit.
Předložila jsem zde několik otázek, na které sama neumím zcela přesně odpovědět.
Muž a žena jsou si vzájemně velmi blízcí. Blízcí tělem, ale i srdcem, proto jsou k sobě stále navzájem přitahováni jak sexuálně, tak i duševně. Proto by měli partneři své partnery, děti své rodiče (a to nejen postižené demencí) přijímat takové, jací jsou, respektovat jejich vztahy s ostatními lidmi a postupem času také získávat jakousi vlastní určitou formu pro svou životní komunikaci s okolím. Nikdo z nás neví, jak se zub času zachová k nám a jak s námi budou komunikovat, jednat naše děti. Jak mohou děti rozhodovat za pohlavní potřeby svých rodičů? Kde jsou práva těchto lidí žít sexuálním životem?
Musí se o tom začít mluvit, více psát, a hlavně předcházet těm zakořeněným představám o sexualitě ve stáří.
Jak může pečující personál pomoci?
Měli by pečovatelé pomáhat starším lidem, aby vhodným způsobem projevovali svou sexualitu? A co vlastně „vhodný způsob“ v praxi znamená? Je velmi obtížné zeptat se seniorů na cokoli, co se týče sexuální tematiky… Ale najednou nastane situace, kdy se pečující personál setká s veřejnou masturbací. Samozřejmě že mají senioři nárok na pohlavní život. V jednom článku jsem se dočetla, že je nutné, aby pečovatelský personál podrobil kritice své vlastní postoje k sexuálním otázkám.
Pokud zástupci pomáhajících profesí mají negativní přístup ke své vlastní sexualitě, může pro ně být velmi obtížné pomáhat jiným, aby si udrželi svůj pozitivní postoj k sexualitě. Pokud pečovatelský personál, ale i sestry považují sexualitu u seniorů za špatnou a nedůležitou a myslí si, že stáří je doba bez sexuálního žití, nemohou pomáhat starším lidem rozvíjet kladný postoj k životu. Nastává ale otázka, jak má postupovat pečující personál při nevhodné sexuální činnosti.
Čím častěji budeme hovořit o sexuálních problémech, tím méně nám budou v praxi vadit. Považujeme onanii za správnou? Z morálního hlediska ji za neštěstí nepokládáme. Je nutno předeslat, že v pohlavním životě je vůbec velmi těžké stanovit, co máme nazývat normálním. Každé takové vymezení vychází z předpokladu, že lidé jsou ve svém pohlavním životě stejní, skutečnost je však taková, že při zkoumání pohlavní aktivity, frekvenci pohlavní potřeby a kterékoli jiné
stránky sexuality nalézáme celou škálu variant od jedné krajnosti po druhou. Budeme blíže k pravdě, nebudeme-li se pokoušet odlišovat „normální“ od „abnormálního“, časté od málo častého, nezvyklého od obvyklého.
Zmínila jsem se již o tom, že rozhodujícím cílem milostného života je získávat potěšení. Proto nelze za perverzitu označovat nic (a tedy je dovoleno vše), co slouží k získávání rozkoše nebo jejímu stupňování, to vše za předpokladu, že to senioři přijímají vzájemně rádi, jestliže při tom jeden z partnerů neutrpí tělesnou nebo duševní újmu apod.
Pomáhat lidem k tomu, aby byli šťastní a stále šťastnější, je nejšlechetnějším cílem. Pomáhat však nelze ani pokrytectvím, ani falšováním skutečnosti. Je třeba otevřeně a upřímně hovořit, věcně zkoumat skutečnost, odhalovat a vyhodnocovat fakta. Vychovávejme nový personál tak, aby pochopil sexualitu seniorů. Toto mé zamyšlení snad přivede k shovívavosti i ty, kteří se dodnes ohrazují zmínkám o otázkách pohlavního života seniorů. Podle
mého názoru chyba není v tom, že se tyto otázky dnes podrobují vědeckému zkoumání. Mnohem větší chybou bylo, že jsme nevěnovali dostatečnou péči výchově lidí k novým mravním požadavkům, utvářejícím se za změněných společenských podmínek.
Budiž mi dovoleno ukončit můj příspěvek anekdotou: Uherský král Matyáš, který projevoval o vše veliký zájem, byl jednou zvědav, ve kterém věku milostné pocity u ženy zanikají. Vyhledal nejstarší budínskou dámu a zeptal se jí. Osmdesátiosmiletá dáma uraženě odpověděla: „Jak já to mám vědět?“
Závěr
Pět nejčastějších používaných slov: člověk, láska, sexuální, senior, člověk s demencí, pečovatel. Na svém pracovišti DZR jsem se ve větší míře setkala s projevy sexuality. S touto zkušeností a zjištěným faktem, že sexualita ve stáří je bohužel stále ještě tabu, jsem chtěla na toto téma upozornit.
Pečovatelé neumí pracovat se sexualitou v sociálních zařízeních. Netýká se to pouze projevů sexuálního chování seniorů, ale i přijmutí sexuality seniora-rodiče jeho dětmi. Ty sexuální projevy/chování svého rodiče často považují za nepřiměřeně jeho věku a mnohdy se za něj stydí.
V případě případného předávání takových „lechtivých“ informací zdravotníkem/pečovatelem o chování klienta-seniora jeho rodinným příslušníkům/dětem musí jít stranou veškerý stud a další překážky, protože člověka i ve stáří (s demencí) je nutno brát se všemi jeho potřebami.
O autorovi| Petra Příkopová Diakonie ČCE – Středisko v Sobotíně, Petrov nad Desnou (PetraPrikopova@seznam.cz)