Je mnoho lidských činností, které prostě dělat musíme, ale když navazujeme nový partnerský vztah, tváříme se přesně obráceně: celý den nepijeme a nejíme, abychom snad nedej bože nemuseli na toaletu (a když přece jen musíme, pouštíme pro jistotu sprchu nebo otočíme oběma kohoutky u umyvadla), a břicho nafouklé jako balon se snažíme zamaskovat šaty patřičného – rozumějte volného – střihu. Znám příběh, kdy ona se na prvním rande opila tak, že prozvracela celou noc, zatímco on jí držel vlasy a vyměňoval kýbl přistavený u postele, kdyby to náhodou nestihla do koupelny… Přestože si myslela, že jí po tomhle nikdy nezavolá, byla – pardon je – z toho láska. Proč tedy taková přetvářka, když přece všichni víme, co se děje ve skutečnosti, a když to akceptujeme? „Nenazývala bych to přetvářka,“ říká s úsměvem psycholožka a sexuoložka Alex Doležalová, „ale spíš přirozená součást namlouvání, kdy se chceme druhému líbit a chceme mu vonět, proto se s nelibými zvuky a pachy uchylujeme do ústraní nebo děláme, že se nás netýkají. Částečně je samozřejmě iracionální myslet si, že když si upšoukneme, nový partner nám uteče, na druhou stranu, přiznejme si upřímně: co bychom si mysleli o naší nové známosti, kdyby u stolu na prvním rande začala nekontrolovaně krkat a po prvním sexu nestydatě prdět? Když očekáváme, že se kvůli nám bude druhý snažit vypadat co nejlépe, musíme to také sami naplňovat.“ Že to není fér, je, řekněme, jakási nutná součást hry, kterou nazýváme zamilovanost. A upřímně – bez ní a s pravdou „vypuštěnou“ v prvních pár minutách po seznámení by to pravděpodobně byla dost nuda. Navíc nejspíš dost nevoňavá nuda…
Normální je, co vám vyhovuje
Jak dlouho partneři skrývají své přirozené projevy, je velice individuální. Veškeré naše chování včetně intimního ovlivňuje výchova a také sociokulturní prostředí, ve kterém jsme vyrostli. Co jsme viděli kolem sebe, když jsme byli malí, a co akceptuje „naše“ společnost, to si v sobě neseme a podle toho také podvědomě hodnotíme situace kolem sebe. „Jestliže jsme měli rodinný záchod v koupelně, rodiče a tři děti, nutně jsme se někdy museli potkat s rodinným příslušníkem, který si ulevoval, zatímco my museli rychle zvládnout ranní hygienu a odchod do školy. V takovém případě jsme asi ochotní tolerovat skutečnost fyziologických pochodů podstatně víc než člověk, který vyrostl v rodinném domě s toaletou v každém patře,“ říká sexuolog Ondřej Trojan. Takže zatímco některé páry poleví v sebekontrole třeba už po pár týdnech známosti, jiné dokážou držet noblesu i desítky let. Ačkoli následující tvrzení není ničím podložené, podle Alex Doležalové jsou hybatelem intimní uvolněnosti ve vztazích spíš muži. „Muži se chovají ve všech vztazích víceméně podobně, a pokud nechávají své přirozenosti plynulý průchod v prvním vztahu, zřejmě se budou chovat stejně i v každém dalším. Naproti tomu ženy jsou přizpůsobivější. Když si najdou partnera, který se uvolňuje, kdy se mu zlíbí, začnou se chovat podobně. Když však potkají gentlemana, který si nic podobného nedovolí, budou hrát dámu, kdyby je to mělo stát zdraví,“ tvrdí odbornice. Otázka, co je normální nebo jak by to být mělo, je nesmyslná, a tedy nezodpověditelná. „Normální“ je to tak, jak si to určíte vy – tedy rozumějte vy a váš partner.
Komentovat, nebo mlčet?
Můžete si na tohle téma udělat malý soukromý průzkum mezi přáteli. Pravděpodobně zjistíte, že intimní projevy před partnerem jsou pro mnoho lidí záležitostí mnohem citlivější než třeba sex. Zatímco o něm dokáže spousta lidí diskutovat už na prvním rande, diskuse o ulevování přichází na řadu většinou až ve chvíli, kdy se „to“ prostě samovolně stane. „Mojí přítelkyni to jednoduše ulítlo, když jsme se stěhovali a ona se ohnula, aby zvedla ze země krabici plnou knih. Zasmál jsem se a řekl něco ve smyslu, že konečně je to venku a že takhle vypadá láska. Ona to i tak brala dost vážně a cítila se trapně snad ještě měsíc poté,“ vypráví čtyřiatřicetiletý Michal a dodává: „Dnes jsme spolu tři roky a nemáme problém ulevit si jeden před druhým, když potřebujeme, automatické to ale není.“ Z internetových diskusí na tohle téma vyplývá, že žádné vážné rozhovory na téma „prdět, neprdět, kdy a jak“ se za dveřmi většiny českých domácností neodehrávají. Jakmile tabu jednou padne, záleží většinou na první reakci protějšku, jak se v tomto ohledu budeme nebo nebudeme chovat dál, obvykle bez toho, abychom rozebírali detaily. „V životě by mě nenapadlo, abychom doma o něčem takovém diskutovali. Pro mě je důležitý pocit, že se můžu uvolnit, a naopak cítil bych se trapně, kdybych při každé příležitosti musel říct něco jako:,Promiň, miláčku, ale dej mi vteřinu, já teď musím jít vedle.‘ Troufám si dokonce tvrdit, že žena už to po těch letech ani nevnímá. Nebo to alespoň nekomentuje. Já se zase snažím nebýt čuně,“ říká třiačtyřicetiletý Petr. V řadě domácností by její členové v případě potřeby třeba i rádi poodešli, ale v 1+kk jaksi není kam. Na balkon? Být za gentlemana před manželkou a za hulváta před sousedkou? Z internetových diskusí také vyplývá, že optimální přístup k intimnostem tohoto druhu leží někde na půl cesty mezi ochotou tolerovat lidskost a zároveň akceptovat, že co je lidské, nemusí být vždycky příjemné (a voňavé), a podle toho se chovat. Každopádně každý máme volbu vybrat si a nastavit si vlastní hranice, což může být složité a nepříjemné, zároveň to však dělá každý vztah jedinečným a originálním.
Slevit, ale částečně!
Vztahové intimnosti zdaleka nejsou jen o krkání po jídle nebo vypouštění větrů. Dalším oříškem dlouhodobého vztahu může být třeba i běžné používání koupelny. Jak například vyřešit situaci, kdy si žena zrovna holí nohy nebo vyměňuje tampon a muž vpadne do koupelny, protože najednou nutně potřebuje na toaletu? Bez vzájemné důvěry to půjde jen velmi těžko, pokud vůbec. „Když je náš vztah hlubší, meze se posouvají, a zejména společné soužití přináší situace, kdy prostě,nejsme perfektní‘, situace bezprostřední, které ale také mají svůj půvab. Na druhou stranu neznám však mnoho lidí, kteří by byli nadšení z flatulence nebo hlasitého říhání, byť u nejbližšího člověka,“ říká Ondřej Trojan. V kvalitním partnerském vztahu jde podle něj o to, naučit se tolerovat, ale také umět jasně upozornit na věci, které se nám nelíbí. Ačkoli všechny zmíněné projevy jsou součástí lidského života a dělat je musíme, partnerský vztah by neměl zevšednět v tom smyslu, že se budeme projevovat, kdekoli a kdykoli se nám zlíbí. Na uvolnění zábran v dlouhodobém vztahu není nic zlého, pokud platí staré české přísloví všeho s mírou. I pro páry, kde „povrchová úprava“ a galantnost nejsou rozhodující, chtě nechtě platí, že jistá míra přitažlivosti je zkrátka důležitá a je nutné o ni pečovat. „Když nenajdeme pochopení v intimních tématech, může se to negativně projevit na lásce i na sexu. Ostatně už Ovidius
v Umění milovat radí, že chceme-li docílit, aby nás dříve milovaná žena už nepřitahovala, máme si ji představit například při té větší tělesné potřebě,“ říká Ondřej Trojan.
Stárneme, už je to fuk?
Mnoho lidí říká, že právě odtabuizování intimností je to, co dělá ze zamilovanosti vážný vztah. Když si žena přestane schovávat krabičku s menstruačními tampony mezi šminky nebo když muž přijde s tím, že potřebuje vymáčknout pupínek na zádech, případně nechá otevřené dveře na toaletu, je to tu! Partnerství se všemi klady i zápory. Podle Alex Doležalové jsou však takové řeči spíš opravdu jen řeči než spolehlivý ukazatel lásky: „Neodvážila bych se tvrdit, že dokud doma neprdíme, tak se nemilujeme, nebo naopak že když říhat začneme nebo necháváme otevřené dveře do koupelny, partnerství se mění ve stereotyp. Je to hloupost. Každý pár se chová podle toho, jak se v něm lidé zkombinují, a od jejich pojetí intimností nemůžeme odvozovat vůbec nic, natož sílu lásky.“ S intimnostmi úzce souvisí i nahota, která je obdobně jako vztah ke všemu výše uvedenému definována rodinou a společností. „Jestliže si z dětství neseme zkušenost úzkostného zamykání se rodičů v koupelně, budeme nejspíš nahotu přijímat hůře, s rozpaky a studem. I tyto postoje mají tendenci se s věkem měnit, kvalitu vztahu bych však z toho neodvozoval,“ říká Ondřej Trojan. Zajímavé je, co tvrdí řada žen, že jejich přístup k intimnostem se změnil, když je partner viděl rodit jejich dítě. „V tom okamžiku viděl vše v nejnaturálnějších barvách a mně logicky došlo, že nějaký pšouk je proti tomu naprosto zanedbatelná a diskuse nehodná záležitost,“ myslí si jedenatřicetiletá Iveta.
Psycholožka Alex Doležalová však s jejím postojem nesouhlasí: „I když je tatínek u porodu a vidí třeba i exkrementy rodičky, neznamená to, že by se pak žena měla doma bez rozpaků uvolňovat, kdykoli se jí zachce. Proč něco zásadně měnit jenom proto, že jsme se navzájem ocitli v extrémní situaci?“ I v té se přece můžeme respektovat. A není právě respekt podstatou dlouhodobé lásky?
(převzato z časopisu Moje psychologie 7–8/2012)
Vy a intimnosti Robert (23): Není žádná tragédie, pokud to „někomu ujede“, to se dá přejít omluvou nebo pochopením. Schválně bych to ale nedělal a vyžívat se v tom coby přednosti našeho vztahu ve smyslu „můžeme, a ještě se tomu smějeme“ mi přijde ubohé. Magda (41): Stydím se za všechny nedokonalosti těla a v koupelně se zásadně zavírám, i když si čistím uši. Blanka (32): Nesouhlasím s tím, že nechávat otevřené dveře od koupelny a dát průchod všem tělesným projevům je nezbytná součást fungujícího vztahu. Neznám nikoho, komu je příjemné si před partnerem ulevit, na druhou stranu není to nic, co se dá naplánovat, a naštěstí také nic, s čím by stála a padala láska. Karel (29): Možnost si ulevit je pro mě známkou jisté vyspělosti vztahu, člověk by však nikdy neměl ztratit respekt k druhému. Je to možná lidské, ale příjemné to není.